Je podzim; zlehka dýchl na mne splín,
když na strmém schodišti jsem stál,
jež vedlo mezi stromy někam pod portál
brány z mramoru a starých černých hlín
a ostrý vzduch hnal slunce a zas stín
přes barevnou krajinu, jak by si hrál,
zatímco mými vlasy si jen tak povíval
a do uší nes brnkot mandolín,
jež v parčíku kdes dívky rozezněly.
Snad šel bych dál, cítě se radostněji,
však pojednou jsem zcela procit rázem
a v zamyšlení úplně jsem ztichl:
list lípy zachvěl se a tiše spadl na zem…
Je podzim; splín zlehka na mne dýchl…
