Svůj život spojil především s Brnem a místní divadelní a hudební scénou. Jef Kratochvil (vlastním jménem Josef) se narodil v jihomoravských Ivančicích v rodině filozofa Josefa Kratochvila. V mládí pracoval v německém Stuttgartu v reklamním středisku firmy Kodak. V 70. letech začal spolupracovat s brněnským divadlem Husa na provázku a s rockovými hudebními skupinami Olympic nebo Synkopy 61. Byl svědkem počátků nejlepších dob brněnské „bohémy“.
Je autorem pozoruhodného cyklu „Dech ateliérů“, ve kterém neopakovatelným způsobem zachytil řadu výtvarníků. Disponuje cenným archivem fotografií divadelních představení, televizních pořadů, kulturních akcí, výtvarných projektů či hudebních produkcí. Spolupracoval na knihách o tvorbě a životě herce Bolka Polívky. Jeho fotografické i grafické práce nalezneme na několika stovkách divadelních plakátů i přebalů hudebních nosičů brněnských zpěváků a skupin. Hlásí se k takovým osobnostem fotografie, jako byli František Drtikol nebo Taras Kuščinskij.
Po revoluci stál u zrodu divadelního časopisu Dokořán, kde prezentoval svoje fotografie a stal se dvorním fotografem Městského divadla Brno. V roce 1999 byl nominován na cenu Alfréda Radoka za divadelní fotografii.
V neděli slaví Kratochvil sedmdesáté narozeniny.
Co mě hluboce ovlivnilo?
Antonioniho film Zvětšenina!
„Fotoaparát značky Flexaret jsem zdědil po otci, uprchlém na Západ. Byla to prostě jen zajímavá hračka, fotil jsem mejdany, kamarády a holky z naší party. Zlom nastal, když se na plátna českých kin dostal Antonioniho film Zvětšenina. Ze dne na den se město zaplnilo chlapíky, kteří nosili hrdě přes rameno brašny s fotoaparáty, bylo in být fotografem, netrvalo to ale dlouho. Analogová fotografie, kdy cvaknete a vše je hotovo, tehdy ještě nebyla. Noci trávené ve fotokomorách už pro štatlařské pásky nebyly tak přitažlivé. Nás vytrvalých zůstalo jen pár. Myslím, že na mě už nikdy nic tak hluboce jak Antonioniho Zvětšenina nezapůsobilo.“
