Kocourek Zed

Kocourek Zed

24. 7. 2013

Přišel k nám na zahradu a z dálky nás pozoroval. Zahradu máme terasovitou a máme také černou kočičku Micku. Ta seděla dole na zahradě, kocourek nahoře a vypadali jako sochy. Jen se na sebe koukali. Jednoho dne seděl kocourek na okně. Viděli jsme, že je poraněný na hlavičce. Koukal na nás tak žalostně, že jsme neměli srdce ho vyhnat. Byl plachý, ale když jsme mu dali jídlo, tak si ho vzal. Bylo na něm vidět, že je hladový a my ho začali krmit.

Bylo to z jara, kdy už bylo hezky a my sedávali na zahradě před domem. Kocourek se nás přestával bát a jednoho dne se odvážil až do domu. A byl náš. Poranění na hlavičce se hojilo, ale na krku měl ošklivou zanícenou ránu. Nechal se odnést k veterináři a začala léčba. A kocourek začal být vděčný. Nějaké problémy tu byly s naší Mickou, ale nakonec se z obou stali dobří kamarádi. Kocourka pojmenovaly naše děti ZED. Kde to jméno vzaly? Prý z nějaké počítačové hry. Zedík si nejvíce zamiloval mojí dceru. Choval se jako pejsek, všude za ní chodil a připomínal malé dítě, které nechce být samo. Láska to byla oboustranná. Byl mu rok a kousek, když mu život ukončil pirát silnic. Přes naši jindy tichou ulici vedli objížďku. Zed se aut bál, když nějaké slyšel, utíkal se schovat domů. Ten den se vydal přes silnici do sadu, když slyšel auto. Utíkal se schovat domů… ale nedoběhl. Přesto, že na objížďce byla přikázána 30 km rychlost, auta se tu doslova řítila. Policii tu totiž nemáme.

Nevěděla jsem, nad kým mám brečet dřív, jestli nad ztichlým kocourkem, nebo nad nešťastnou dcerou. Pohřbili jsme ho na zahradě, je to týden. Od té doby naše kočka Míca kocourka hledá. Vyčkává u okna, na které Zed sedával a čeká… I jí se stýská.

Můj příběh
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdena Proboštová
No taky jsme jeden čas měli doma kocoura. To jsme tak šly s Johankou (dlouhosrstý jezevčík) z procházky a zpoza plotu hřiště u školy, najednou vylezli dva. Johana a kocour. On celý šťastný, že konečně někoho našel, ona naštěstěná, že objevila kamaráda. Tak jsme ho vzali domů a nastala anabáze - veterina, co je to zač a jak je starý. Kocourek byl zablešený, vyhublý a hladový. Doma jsme ho zpacifikovali a časem i vykrmili. Po třech měsících se na našem území objevily plakátky, že se hledá kocour a přesný popis seděl na nalezence. Dlouho jsem váhala, jestli na to číslo zavolat, když byl tak zubožený, ale pak mi to nedalo a zavolala jsem. Ukázalo se, že kocour byl nějaký von... s rodokmenem, který by mu mohl závidět i nějaký hrabě. Páníček se připletl k nějaké šarádě a byl tři měsíce ve vyšetřovací vazbě a jeho družka, kocoura vyhodila v tašce za plot hřiště. Bylo štěstí, že se z tý tašky nějak dostal a pak už asi neměl sílu se vrátit domů. A tak jsme ho vrátili. A od té doby jsem měla poněkud problematického kamaráda v jeho páníčkovi. Ale všechno už je minulost.
Zuzana Pivcová
Mám ráda zvířátka, sestra má 3 kočky, o které se spolu s ní starám. Dvě už jsou staré, a tak se smutkem vnímám to blížící se loučení. Ale nejsmutnější jsou právě takové ty nečekané náhlé konce, jaký měl i Váš Zed. I na dálku je mi to líto.
Jiřina Topolová
To je smutný příběh Zorko. Asi byste měli pořídit Míce a dětem nového kocourka

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.