Lidé chtějí zemřít důstojně
a neobtěžovat své blízké

Lidé chtějí zemřít důstojně
a neobtěžovat své blízké

13. 12. 2013

Není to příjemné téma, ale mluvit by se o něm mělo. Jak jednou odejdeme z toho světa a co naši poslední cestu bude provázet? Jenže většina lidí o těchto otázkách nechce ani slyšet.

Agentura STEM/MARK nedávno provedla na toto téma průzkum. Vyplynulo z něho, že na umírání se lidé nejvíc bojí ztráty důstojnosti a nechtějí být na obtíž rodině. Zároveň si ale 78 procent lidí přeje, aby mohli odejít ze světa v domácím prostředí.

Na téma umírání byli dotazováni také zdravotníci. Ti uvedli, že na sdělování špatných zpráv pacientům nemají dost času ani vhodné prostory.

Celých 61 procent dotázaných s nikým nikdy nerozebíralo, jak by si představovali péči na sklonku života. "My prostě nechceme řešit to, jak se o nás má kdo starat, když budeme umírat. Neřešíme to, kdo má za nás rozhodovat, když přijdeme o schopnost rozhodovat se sami. A dokonce neřešíme ani to, kdo má co podědit a kdo se o tu pozůstalost musí postarat," popsal výsledky průzkumu šéf agentury Jan Tuček. Většině lidí je toto téma nepříjemné, když smrt je ještě daleko, nechtějí přivolávat neštěstí nebo řečmi o smrti děsit své blízké.

Konec by měl být rychlý

Jako největší obavu při umírání uvedlo 47 procent lidí ztrátu důstojnosti, 41 procent respondentů se bojí bolesti a další také odloučení od blízkých a osamění. Nechtějí také odejít ze světa v léčebně dlouhodobě nemocných, domovech seniorů nebo v hospici. Nejčastěji si lidé přejí skonat ve spánku, bezbolestně, v rodinném kruhu a pokud možno rychle.

Mluvit s pacientem o jeho blížící se smrti je podle průzkumu nepříjemné i pro zdravotníky. "Často komunikace zdravotníků probíhá tak, že oni vlastně napřed s rodinou probírají, zda to pacient chce slyšet a jestli mu to mají říct," vysvětlil Tuček. Přitom 62 procent lidí by si přálo vyslechnout tuto zprávu o samotě a až pak o tom případně zpravit své blízké. Lékaři a sestry ale odhadují, že zhruba pětina nevyléčitelně nemocných si ve skutečnosti nepřeje vědět pravdu o svém zdravotním stavu.

Téměř tři čtvrtiny dotázaných včetně zdravotníků si také myslí, že lékaři nemají na citlivé sdělení špatných zpráv pacientovi a jeho rodině dost času. Většinou se takový rozhovor odehraje za čtvrt hodiny, nejčastěji u lůžka pacienta nebo v ordinaci. Ideální by prý ale byla půlhodina a civilní místnost.

Snažit se nevnímat téma smrti může být podle psychologů podvědomá obrana před tou nejhorší zprávou, kterou kdy můžete dostat. "Člověk se těmto otázkám raději vyhýbá, nechce na ně ani myslet, natož je řešit. Přesto by na svůj konec měl být připraven," dodává psycholožka Jana Horáková.

Autor: Redakce
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jiří Libánský
Připadá mi až legrační, že když začnu mluvit o něčem, co se týká smrti a umírání, tak jak se lidé vyděsí, zblednou a začnou se křižovat. "Nemluv o tom" nebo "neříkej takové věci" atd. Je to jen a jen podvědomý člověčí strach z neznáma. Do šamanské praxe patří i znalost tohoto světa "na druhém břehu" a doprovod zemřelých duší. Na té druhé straně je to super a opravdu se toho nemusí nikdo bát. Ale to je na delší povídání. Co je na smrti nejhorší je především to, co si sebou táhneme. Je to negativní energie. Tu jsme si částečně přinesli z minulých životů, ale že jsme ji během života nevyčistili a popřípadě ještě víc zatížili, to už je každého věc a zodpovědnost. To aby informační energetické pole, kterému říkáme duše se mohlo stát součástí nadprostorového a nadčasového systému, musí být absolutně čisté. Proto se části, nesoucí informaci o negativních prožitcích (církev tomu říká hříchy) musí oddělit. A to když se vám začnou tyto části odtrhávat, to je to utrpení (křesťanským jazykem očistec) a ne to že vám odumírá a ztrácí život tělesná tkáň. To v tu chvíli poznáte, jak má malý význam a rozloučit se s ní je snadné. Celý ten proces smrti je dost složitý a na vysvětlení by bylo třeba dost času. Jen jsem chtěl říct, že na tom není nic nepochopitelně nadpřirozeného ani hrůzně tajemného. Ale absolutně platí to, že celý tento proces si připravujeme během celého svého života. Nezáleží vůbec na tom, zda to děláme vědomě či nevědomě a nebo ať to děláme z jakýchkoliv důvodů (náboženských, morálních, společenských). Kdo má čisté svědomí a nemá tu žádné větší resty, cítí, že je ten správný čas, umře opravdu příjemně a lehce s mírným pocitem očekávání. A tak nějak bych to každému přál.
Zuzana Pivcová
Řadě lidí vyhovuje role konzumentů. Řekla bych "životních konzumentů", bez ochoty občas někde přiložit ruku k dílu. To se odráží i ve vztahu ke konci na tomto světě. Nejraději o smrti nemluvit a umřít jako hodně starý náhle a bezbolestně ve spánku. A ono to tak jednoduché není. I tady "se po nás něco chce". Když ale vezmeme tenhle život jako přirozenou součást Nekonečna, v kterém jsme i my stále znovu nekoneční, proč bychom se měli bát? Mám se bát noci, po které přijde ráno? A těm, co tomu nevěří, i tak přeji, aby se nebáli.
Jana Šenbergerová
To, že zemřeme, je mnohem přirozenější, než to, že o tom nechceme mluvit. Škoda, možná, že bychom se také mohli dovědět, že není důvot se tím trápit. Jsem zvědavá, kdy jako lidstvo konečně dozrajeme a budeme se podle toho chovat.

Zpět na homepage Zpět na článek