Schopnost propojit přírodní vědy s humanitními disciplínami z něj učinila jednu z nejoriginálnějších postav českého myšlení ve 20. století. Dodnes aktuální je také jeho analýza fenoménu nacionalismu.
Počátek vědecké dráhy Emanuela Rádla byl spojen s biologií, kterou vystudoval na vysoké škole. Brzy se však začal zabývat také dějinami vědy. Jeho práce o historii biologie překročily úzce vymezenou hranici přírodních věd a měly velký vliv i na humanitní vědy. Mezinárodního významu dosáhla zejména jeho kniha Dějiny vývojových teorií.
Rádl působil jako profesor Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, kde založil katedru filozofie. Jako přívrženec Masarykova realismu stál po první světové válce u zrodu Realistického klubu, který navazoval na tradici České strany realistické. V tomto duchu přednášel a psal polemické brožury a knihy. Kvůli své neústupné povaze se však dostával do sporů s většinovým míněním i s řadou svých univerzitních kolegů. Filozof Jan Patočka jej proto později označil za „Dona Quijota české filozofie“.
Emanuel Rádl se narodil před 140 lety, 21. prosince 1873, v Pyšelích na Benešovsku. Skonal v 68 letech v května 1942. Na jeho myšlenkový odkaz navázal kromě už zmíněného Jana Patočky například i filozof Ladislav Hejdánek.
