Maminčina píseň

Maminčina píseň

9. 5. 2014

Venku už se stmívá, maminka si zpívá, navlékajíc nit. Snad se jí chce spáti, musí spravovati, musí, musí šít... Ano vypůjčila jsem si známé verše Jaroslava Seiferta, které jsou tolik krásné a něžné.

Moje maminka Věruška se narodila v roce 1927, v těchto májových dnech, a už mezi námi není, stejně jako můj taťka. Chodila do Vyšší dívčí školy v Praze, ve Vodičkově ulici č. 22, která měla prestižní postavení. Tuto školu také absolvovaly známé osobnosti. Děvčata se zde učila nejen cizím jazykům, přírodním vědám, historii, ale i domácím pracem a hospodaření v domácnosti. Na této škole - se kromě ovládání dvou až tří jazyků, ale i historie - se také maminka naučila precizně šít, navrhovat modely, plést, vyšívat a paličkovat.

Stále ji vidím, jak usedá v křesle a dopošívá v ruce hezké šaty či halenku či kabát. Uměla oděvy i navrhnout a ušít tak precizně, že by nikdo nepoznal, že kupříkladu z taťkova svatebního kabátu ušila mně i bratrovi nádherné tříčtvrteční kabáty s kapucí, které na tu dobu vypadaly, jako když je nám někdo přivezl jako dar z ciziny. Protože tehdy byla konfekce nehezká a hodně fádní.

Maminka mne mnohému naučila, naučila mne plést i šít. Měla velkou trpělivost a štědrost, uměla vše vždy dotáhnout do konce. Já i má dcera Hanička na ní stále vzpomínáme, na její srdečnost a dobrotivost, která ji byla tolik vlastní. Na její trpělivost už i jako babičky, která se obětovala pro rodinu a hlavně vnoučata. V jejich šlépějích se snažím jít také a pomáhat dceři i svým vnoučatům.

Moje maminka při zaměstnání vystudovala pedagogickou školu, a byla i velmi oblíbená jako učitelka, vychovatelka a na stáří vypomáhala jako teta v dětském domově, kde na ní mohl jen málokdo zapomenout, pomáhala dětem se postavit do života a občas je nám vodila domů. Nevím proč, ale stále slyším větu: "děvčata už jsem tady" a její pomněnkové oči, které rozdávaly pohodu a úsměv.

Je mi smutno, ale těším se z pokračování naší generace, bohužel syn tragicky zahynul krátce po úmrtí mé maminky, byl to velký bol. Ale mám mám milou dceru Hanulku a milého zetě Jindru a vnoučata Karolínku a Jindříška, a to stojí za to žít, rozdávat a těšit se z hezkých chvilek. Ale mé vzpomínky na moji maminku patří nyní právě jí, k jejím nedožitým 87. narozeninám.

 

Vzpomínáte i dnes po letech na svou maminku? Jaká byla? Co vám nejvíce utkvělo v paměti? Napište cokoli na téma "Moje maminka". Autor nejlepšího příspěvku získá malý dárek.
Soutěž - Maminka
Hodnocení:
(5 b. / 1 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Helenka Vambleki
Každý příběh o maminkách je krásný, milý, od srdíčka....

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.