Moje první rande
Ilustrační foto: pixabay.com

Moje první rande

10. 9. 2020

Dávno, dávno již tomu, jak by řekla Božena Němcová, kdy se mi taky začaly zapalovat lýtka. Ani ne tak samy od sebe, ale spíše pod vlivem o něco starších dobrých kamarádek, kterých bylo v naší ulici celá řada.

Tak mě připravovaly významnými radami, jak mluvit, co neříkat, co dělat, když mě někdo vezme za ruku, když bude chtít políbit. Zkrátka nás tehdy nevychovávaly americké filmy, ale spíše skautky Dany a jiné dívčí románky, žádné poučování od rodičů ani ve škole, nejdůležitější byly vyspělejší kamarádky. Dokonce vyhledaly i hocha, který prý o mě stojí a dohodly schůzku. Předcházely dlouhé porady, které žel bohu vyslechl i můj mladší bráška, kterého jsem musela stále hlídat a který se k nám stále připlétal. 

Objekt jejich plánů se vcelku líbil i mně, vyšší, štíhlý, pohledný. Jmenoval se Jindra Rous. Nesnášel, když se mu říkalo přezdívkou ,,Krupička“- za to se pral. Proč měl takovou přezdívku, nikdo z nás nevěděl, ale za jeho zády jsme mu tak také říkaly.

Vystrojená a vyzbrojená radami jsem šla v hodinu H na místo srazu a dále jsme měli podle plánu pokračovat podle potoka osázeného hustým porostem. Setkání proběhlo podle plánu u Pomníku padlých. Rozpačitý hovor se začal zdárně rozvíjet, když tu náhle se vynořila z křoví hlava mého nezvedeného brášky, který začal pokřikovat, a to několikrát za sebou: "Krupička, Krupičková!“

Polil mě pot hrůzy a chuť děsného bráchu uškrtit. S tímhle nikdo nepočítal. V duchu jsem se utěšovala tím, že ON bráchu nezná, oba jsme na to jako nereagovali, hlavně ON se nešel prát, i když bych to malému bráchovi přála. Dělali jsme, jako že se nás to netýká. V průběhu naší procházky se to zase začalo opakovat, a když to bylo po čtvrté, nabrala jsem čelem vzad a víc jsem svého prvního nápadníka nespatřila. Na bráchu jsem nemohla ani žalovat, protože bych to ještě mohla slíznout.

Až jednou, dlouho po létech, se ke mně v mém městečku přihlásil postarší již muž, kterého jsem nepoznala, a představil se s humorem jako Jindra Rous, alias Krupička. K romantice to má sice daleko, dnes je to však humorné.

Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
Ach ti bráškove, také jsem ho všude musela tahat sebou . Ano řady byly od zkušenějších. Zamilovala jsem se v první třídě a Milana jsem ze školy přivedla domů A přiznám líbil se mi celou základku.
Dana Puchalská
Voda, další hezký článek z archivu.
Eva Mužíková
Takové " důležité rady do života" jsme jako holky dostávaly při pasení krav od jedné, asi dvacetileté, životem protřelé pasačky. To jsme čučely:))))
Zuzana Pivcová
Pro Libora a ostatní: Teď jsem zjistila, že se jedná o článek již z roku 2014, takže pokračování asi nebude. I když by jistě bylo milé.
Zuzana Pivcová
Musím říct, že veškeré "co a jak" jsem pochytila jen od kamarádek a z knih, s maminkou (táta zemřel v mých 12) to bohužel nefungovalo. Nebylo to lehké. Tak díky za veselé rande. Dnes to už lze pojmout jako veselé.
Libor Farský
Moc hezké, prosil bych si přídavek ...
Jana Šenbergerová
Tak už to bývá, že některá poprvé bývají i naposled. Pěkně jste nám to přiblížila.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.