S klíčem na krku
Ilustrační foto: pinterest.com

S klíčem na krku

23. 5. 2012

Vzpomínáte na ten televizní seriál o humorném soužití tří generací v jednom domě? Ráda jsem se na něj dívala a snila o tom, jak by bylo hezké mít takhle rodinu blízko. Vyrostla jsem s rodiči v činžáku a na babičku, která tam s námi krátce bydlela, si pamatuji jen málo. Přesto musela být úžasná. Vařila nám dobroty, pekla v neděli koláče a na Vánoce cukroví, štupovala díry na punčocháčích a látala rozedrané tepláky dokud se z nich nestaly hadry na podlahu. Do školy jsme nešli nikdy bez snídaně, ač jsme leckdy ohrnovali nos nad starším chlebem nadrobeným do bílé kávy. Jí upletené svetry a čepice neměly konkurenci.

Ale umřela nám brzy po šedesátých narozeninách a my se museli začít starat o sebe sami. Můj starší bratr a sestra, já í a malý brácha. Rodiče byli v práci nebo na schůzi. Každý  jsme měli nějakou tu povinnost. Já chodila pro mléko, zametala a utírala nádobií. Dostali jsme klíček na šňůrku na krk a bylo po starosti. Nesplněné povinnosti nebo průšvih ve škole táta řešil většinou výpraskem, takže to docela klapalo. Měla jsem naštěstí bezva kamarádky a knížky, a tak jsem nestrádala.

Dospěla jsem a vdala se a pořídila si děti, ale ty musely vyrůstat bez babičky a dostaly taky klíček na krk. Jen když byli malí, najmuli jsme si zlatou ,,tetu Helenku\". A co hůř, rozvedla jsem se s jejich tátou, a tak se taky museli starat o sebe sami a já byla v práci. Pak se oženili a založili si své vlastni rodiny, přišly na svět vnoučata a mne je šedesát. Teď jsem babicka já.

Žvot mě zavál ale až do Itálie. Práce a přítel, teď už manžel. Pořád jsem snila o tom velkém společném domě se zahradou, ale zůstalo jen u paneláku. Jeden syn si dům koupil. Na návštěvách nám tam bylo a je vždycky dobře, ale druhý syn s rodinou tiše záviděl tyto radosti v jednom příšerném odrbaném paneláku a já v druhém. A tak padlo rozhodnutí. Byty jsme prodali a koupili dům se zahradou. Mladí mají byt v patře a já dole. Zavrhla jsem Itálii a proháněla zedníky s opravami domu, uklízela zahradu, učila vnoučata snídat a vozila je do školy a ze školy, mezitím trochu práce, aby byly penízky. Pak v zimě zatopit a třeba něco dobrého uvařit pro všechny k večeři. Začal se mi plnit sen o normální rodince a snacha z toho dostala hysterický záchvat. Hořce plakala své mamince na rameni, že se necítí být paní ve "svém" domě.

A tak jsem couvla a sen pustila z hlavy. Z domu byl zase panelák, jen menší. Dokončila jsem nejnutnější opravy, zabalila si kufr a frrrr zpátky do Itálie pod křídlo mého dlouholetého přítele. Teď už jsme manželé a do našeho domu za vnoučaty si odskočím jen na prázdniny. A tak i oni skončí s klíčem na krku a babička? Kdo vi?!!

 

 

 Z archivu - náš portál obsahuje cca 3000 čtenářských příspěvků, nejrůznějších příběhů ze života, vzpomínek, ale i cestovatelských tipů, rad či gastronomických receptů. Připomeňme si vybrané příspěvky, které obohatily tento portál. Patří k nim i tento, který jste si právě přečetli.

bydlení rodina
Hodnocení:
(5 b. / 2 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
ivana kosťunová
S klíčem na krku jsem nechodila ani já, ani mé děti. Vždy jsme žili jako rodina pohromadě, takž při našem návratu ze školy byl vždy někdo doma. A děto navštěvovaly družinu, na druhém stupni už klíč dostali, ale pěkně s klíčenkou do školní tašky.
Jana Šenbergerová
I když jsem vyrůstala s rodiči, sourozenci, babičkou a jejím druhem v jednom rodinném domě, sama jsem se trhla a prožila život s dětmi bez babiček a dědečků, kteří jsou v naší rodině vzácní. Nikdy jsem nenosila klíč na krku. Nevzpomínám si, jestli naše děti chodily s klíčem na krku, ale zřejmě ano. Sama jsem babička na baterky, ale když je nejhůř, jsem použitelná. V únoru přijede do našeho panelákového bytu dcera se třemi dětmi. Bude veselo, žijí v domku a nějací sousedé jim nic neříkají, doma to nemají. Já se těším vždycky dvakrát. Když přijedou a když odjedou. Mezi tím si to užívám. To, že jsou u nás, i to, že nejsou.
Jarmila Komberec Jakubcová
Před 10 lety jsem se s manželem a synem nastěhovala do domečku, který popisujete. Syn si přivedl ženu a mají 2 děti.Manžel bohužel zemřel a já žiji v přízemí v bytě 3+1 s vlastním vchodem, syn v patře.Snášíme se velmi dobře, já jsem buď v práci nebo cestuji a pak mám ještě 1+1 byt v Praze. Za 10 let u nás nedošlo k neshodám. Já respektuji soukromí mladých a oni moje.
Květoslava HOUDKOVÁ
Máte-li na mysli seriál "Taková normální rodinka", tak autorku předlohy p. Fan Vavřincovou i její rodinu jsem osobně znala - a babička - p. Rosůlková byla nepřekonatelná. Já mám tady ve městě obě rodiny dětí - ale dobře rozděleno: 1. rodina - horní část města, 2. rodina dolní část a já - v Pečováku - uprostřed. Vidíme se, když/kdy chceme, ale nelezeme si ani "do zelí", ani do nervů - je to fajn!
Olga Štolbová
Čtu si vaše příběhy až teď v listopadu a některé části vašeho života jsou hodně podobné mým,ale zůstala jsem v Česku a jsem ráda,že je všechno tak,jak je.Zdravím...

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.