Retropříběh: Moje vlasy

Retropříběh: Moje vlasy

18. 11. 2014

Můj tatínek byl prvorepublikový člověk. Své zásady nezměnil ani po únorovém převratu, který mu vzal majetek, práci a radost ze života. Když se v pokročilejším věku konečně stal otcem dvou děvčátek, sestry a mne, tak kromě toho, že jsme nesměly do Pionýra, trval na tom, že holky musí mít dlouhé vlasy, copánky.

Nosily jsme copy, svázané umně do houpaček. Česání vlasů a hlavně jejich sobotní mytí byl úkon, který vyžadoval čas a trpělivost. Jak jsem záviděla svým spolužačkám  s kohoutem a mašlí! Své vlasy jsem vzala na milost, jen když se uplatnily v amatérské divadelní roli, jako byla třeba macecha v Popelce. Nepomohlo mi, ani když jsem v 6. třídě přinesla domů vši. Vlasy se ošetřily celodenním zábalem s "petrolkou" a zůstaly i nadále.

Když tatínek umřel, měla jsem za sebou 6. třídu. Po roce jsme se z maminčina rozhodnutí odstěhovaly na druhý konec Čech. Během 8. třídy jsem vyrostla o 10 cm a nepřibrala asi ani kilo. Mé copánky spolu s extrémně hubenou postavou budily posměšky místních chlapců. Nakonec jsme si, to už jsem byla v 9. třídě, prosadily, že se dáme přece jen ostříhat nakrátko.

Copy jsem měla schované v plátěném pytlíku doma. Když se začátkem 70. let začaly nosit paruky, vzpomněla jsem si na známého divadelního vlásenkáře z místa, kde jsem prožila dětství, a při letní návštěvě u pratety se s ním dohodla, že mi zhotoví paruku. Ta mi posléze přišla poštou. Byla jsem hodně zklamaná. Byla takřka neprodyšná a neseděla mi dobře na hlavě. Nosila jsem ji jen při výjimečných příležitostech, a to spíš jen "z hecu". Pod ní se skrývaly dávno znovu dorostlé polodlouhé vlasy.

Za několik let onemocněla maminka zhoubnou chorobou, která u ní byla nevyléčitelná. Po chemoterapii v závěrečné fázi jí vypadaly vlasy. Na varhanní koncert do kostela, kam jsme ji dovezly autem, jsem jí dala svou paruku, kterou jsem se snažila učesat nějak civilně, aby nebyla nápadná. Obě jsme tehdy však už věděly, že vlasy jí nepomůžou. Fotka s parukou byla její poslední.


P. S. Omlouvám se Zoje S. za název, podobný jejímu, zveřejněnému nedávno. Jiný jsem bohužel nevymyslela.

 

Zapátrejte ve svých albech, vyberte ty nejkrásnější fotografie a sestavte z nich svůj "Retropříběh". Tři nejzajímavější retropříběhy oceníme velkokapacitními flashdisky. Pravidla soutěže s názvem "Můj retropříběh" najdete zde.
retropříběh
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jiří Libánský
Zuzano, připadá mi, že nejlepší vlasy máš teď. Moc ti sluší ten účes a to, jak jsou silné, pružné a nešediví, to by Ti každá mohla závidět. Jsem toho názoru, že ženám nejvíc sluší dlouhé vlasy. Ale jsi důkazem, že mohou být i výjimky.
Růžena Antlová
čas dlouhých vlasů ,pletení copánků později vlasy do drdolu na to ráda vzpomínám .Dnes už jsou pohodlnější vlasy krátké ,ráno je jen prohrábnu a den může začít. Pramen šedivých vlasů mé maminky nosím stále smotaný v peněžence tak je kousek maminky stále u mě.
Zoja Sedláčková
Není zač se omlouvat. Hezky jste to popsala. Podle komentářů vidím, že jsme si s vlasy užily skoro všechny. A já, stejně jako vy, v pubertě hodně posměchu. Navíc to jméno také zavdávalo podnět k posměchu. Na střední už jsem byla na kluka a krátké vlasy mi vydržely až přes čtyřicítku. Pak jsem měla skoro deset let dlouhé a ty vzaly za své s nemocí. Naštěstí jsem ji, na rozdíl od vaší maminky, porazila. Je smutné, když ztratíme rodiče příliš brzy.
Jitka Chodorová
Opravdu pěkné povídání.já jsem s vlasy neměla velký problém,tmavé a husté,ale zároveň jako hřebíky.Známá kadeřnice mně udělala asi v 7 třídě trvalou,a byla jsem za fešandu,jenže jsem to schytala ve škole,když jsem při hodině vyrušovala,tak mně naše třídní,která byla známá svými legračními výroky,řekla,že si myslím,že když mám trvalou,tak že můžu začít i zlobit.Trvalá vydržela dlouho,chodila jsem pak s vlnitými vlasy,a byla spokojená.Dnes si vlasy barvím a mám střih do mikáda,moje kadeřnice tvrdí,že je to tak nejlepší,a já s ní zcela souhlasím.
Eva Mužíková
Zuzko, moje vlasy, to je celoživotní problém. Za raného dětství kohouta, pak culík, následuje ohon, trvalá, šedesátá léta natupírovaná koule, dál přelivy, no a končím s melírem...
Marie Magdalena Klosová
Ahoj nohatá holko,slušelo Ti to tenkrát i teď.Vidím,že jsem nosila podobné účesy,v 8.třídě jsem se nechala ostříhat kamarádkou skoro na kluka.To byla rána!Pak jsem měla ještě jednou dlouhé vlasy od vysoké do 28 let a docela jsem si jich užívala.A taky zůstaly 2 paruky.jedna pro maminku po ozařování,jedna módní "lví hlava"pro mě.
Olga Štolbová
Starosti s vlasy jsem nikdy neměla, jak říkáš " kohouta s mašlí" a pak, co mě kdy napadlo. Naše maminka naše účesy neřešila, jen trvalou nám nedovolila.
Lidmila Nejedlá
Zuzko, díky za Tvůj příběh, Byly jste krásné holčičky a Tobě slušely copánky i později krátké vlasy. Dnes jsi krásná svojí citlivou duší.
Alena Tollarová
Příběh ve mně také vyvolal nostalgické vzpomínky. Je to zvláštní, co všechno je s vlasy spojeno. Ihned se mi vybavilo, jak když zemřela moje sestra, jsem tehdy v tom smutku byla ráda, že jsem ji pár dnů předtím ostříhala. A stejně tak moje maminka, odešla za tátou s krásnou čerstvou trvalou ...
Jana Šenbergerová
Myslím, že vlasy potrápily nejednu z nás. Tvůj životní příběh mi to dnes připomněl. S těmi svými jsem spokojená až teď na "stará kolena".

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.