Vtipnější vyhrává: 
Svačinka s vůní tvarůžků

Vtipnější vyhrává:
Svačinka s vůní tvarůžků

2. 2. 2015

Bylo parné léto a mě čekala kontrola na onkologii. Tak jak před každou návštěvou onkologie jsem byla plná obav, jak dopadnou výsledky kolonoskopie, rentgenů a krve. Věrným doprovodem nejenom na tuhle, ale i příští, byla moje tehdy 10letá vnučka. Dlouhé čekání v čekárně, nervozita stoupala, pak zaznělo moje jméno. Pan doktor mě vítal podáním ruky,  vše v normě, takže si užívejte léta a za půl roku se uvidíme na další kontrole. Vnučka věděla, že jak vyjdu z ordinace s úsměvem, tak bude sladká tečka  v podobě zákusku. Jůůů,  bude posezení v cukrárně! 

Tak se taky stalo. Zákusek jsem si taky dala, pak zmrzlinový pohár  se spoustou ovoce a šlehačky, navrch ledovou kávu. Babi, já už nemůžu, ten pohár je strašně velký, naříkala vnučka. Tak jsem ještě dojedla ten její. Důvod k oslavě byl. Autobus na vlakové nádraží nám frnkl před nosem, ale nám to nevadilo, aspoň se projdeme, když je tak krásně na světě. V půli cestě mi začalo kručet v břiše a já  věděla, že bude zle. Vlakové nádraží v nedohlednu, v ulici samý panelák, nikde žádné veřejné WC, ani euroklíč mi tady nepomohl.  V tu  ránu už nebylo na světě tak krásně. Při představě, že stomický sáček na mém břiše má omezenou kapacitu  a že už jeden zmrzlinový pohár ho naplní k prasknutí, mi bylo do pláče. Prosím, prosím, ne, domlouvala jsem svým střevům,  vydržte, mějte na paměti moje nové bílé kraťasy!  Hurá, zabralo to ,říkám vnučce, na nádraží je to už jen  kousek. Tak, babi, budeme utíkat ! No jo, ono se řekne, utíkat, jenže takový sprint skončil už po 10 metrech. Babi, to dáš!, fandila vnučka. Jo, tobě se to řekne, holka zlatá, na tebe kdyby to přišlo,  čapneš támhle za ten keř u parku a je klid, jenže co já, já nikde čapnout nemůžu, konečník mi zašili a udělali  náhradní  na břiše, takže někde čapnout nelze.

Vtipkování se nevyplatilo… Sotva jsem to dořekla, střeva se na mě za ta slova naštvala, cítila jsem, jak se moje bílé kraťasy nadouvají  v místě stomického sáčku. Zůstala jsem stát jak přikovaná k chodníku. U chodníku stálo  pár kontejnerů, patřících k sídlišti, a na druhé straně otevřený liduprázdný  park,  jen na jedné lavičce seděli 4 páni, podle vzhledu a krabicového vína asi bezdomovci. Neváhala jsem ani okamžik. Za asistence vnučky, která mi z kabelky podala náhradní sáček a vlhčené ubrousky, jsem si stoupla zády k obsazené lavičce, vzdálené asi 20 metrů, nevnímajíc, zda se z protějšího sídliště na mě někdo kouká nebo ne, jsem rychle svoje břicho osvobodila od  hoóóódně  naplněného stomického sáčku. Mimochodem, ten pohár i zákusek voněl úplně jinak než to, co bylo v tom stomickém sáčku. Vnučka pohotově podala svačinový sáček, do kterého jsem naplněný pytlík dala, a ještě igelitovou tašku s nápisem Tesco. Vložila jsem vše do tašky, nadzvedla víko přeplněného kontejneru a položila tašku nahoru, oddechly jsme si. Kraťasy i já jsme byly zachráněni.

Pokračujíce v cestě na nádraží, jsme prošly kolem bezdomovců, ušly jsme  pár metrů, když jsme zaslechly zvolání „Hej, hoši, bude dobrá svačinka, vypadá to na tvarůžky!“ Obě jsme se otočily a alespoň já jsem hrůzou nemohla z místa. Jeden z těch bezdomovců stál u toho konťáku, v ruce držel igelitku Tesco, kterou mával nad hlavou směrem ke svým  kumpánům. "Tak dělej, máme už hlad", volali na něj jeho kamarádi. On se vrávoravým krokem blížil směrem k nim, ale já stála  jak přikovaná, neschopna kroku, i když mě vnučka táhla za ruku směr nádraží.  "Zahoďte to! To není žádná svačinka", chtělo se mi křičet. Místo toho jsem se začala hlasitě smát a vnučka mě s pláčem táhla do boční ulice se slovy „Babičko, ticho, nechlámej se tak hlasitě, utíkáme, nebo nám nabančí!“ Jestli jim tahle „svačinka" chutnala nebo ne, nebo  jak se tvářili, když igelitku rozvázali, nevím, utíkaly jsme s vnučkou celou cestu k vlakovému nádraží, kde jsem nakonec použila ten euroklíč.

Cítíc se vůči bezdomovcům stále nějak provinile, kdykoliv na nádraží nějakého vidím, vždy jdu, koupím párek v rohlíku za 13 kaček, beze slov mu ho podám, a že takových párků v rohlíku už za ta léta od doby, kdy se tento příběh stal, bylo hodně, mě snad omlouvá za to zklamání, když bezdomovci tehdy rozvázali igelitku v touze se najíst  a tam měli místo svačinky jen hov..  Smích je kořením života jak pro lidi s postižením, tak pro lidi, kteří jsou zdravotně na tom líp. Snažím se do svého života toho zázračného koření dávat co nejvíc, proto jsem se rozhodla tento pravdivý příběh ze života zveřejnit!

 

Umíte si udělat legraci nejen z ostatních, ale také sami ze sebe? Dokážete vymyslet a popsat veselý příběh? Podařilo se vám zachytit svým fotoaparátem, videem či mobilním přístrojem nějakou veselou příhodu či situaci? Vyštete své veselé příspěvky či footografie do naší soutěže "Vtipnější vyhrává" a získejte některou z cen. Více informací najdete zde.
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage
PRODUKT TÝDNE

Kočičí jídelníček by měl být pestrý, chutný a zdraví prospěšný. Lahodná Brit Care kapsička poslouží jako kompletní krmivo nebo jako doplněk k suchému krmivu pro zvýšení rozmanitosti a chuti. Více zde.

BCC_pouch2.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.