Proč nesnáším lečo aneb
Vzpomínka na srpen 1968

Proč nesnáším lečo aneb
Vzpomínka na srpen 1968

22. 8. 2015

Lidská paměť je ošemetná. Jsou lidé či zážitky, na které vzpomínáme celý život a jsou události či lidé, které nám z paměti rychle zmizí. Někde jsem se dočetla, že nás mozek pracuje velmi "úsporně" - nic nezapomíná, ale méně důležité zážitky nechává "spadnout" až někam na dno a zachová nám v paměti jen pro nás důležité věci či pocity. Některé si pamatujeme celý život. 

Jsou to ty, které někdy ohrozily náš život - když jsem v 5 letech skočila na prkno s rezavým hřebíkem, který projel nejen teniskou, ale i mou nohou, jsem dodnes nezapomněla. Pak si pamatujeme příjemné zážitky - první lásku, vytoužený dárek nebo hodnou paní učitelku v 1. třídě nebo naopak nespravedlivého profesora či šéfa. Jsou ale historické okamžiky, na které bychom neměli nikdy zapomenout a to jsou události, které se týkají naší vlasti.

Málokdo z i60 si asi pamatuje hitlerovskou okupaci 2. světové války, protože byl buď malé dítě, nebo ještě nebyl na světě, ale určitě si všichni pamatujeme sovětskou okupaci 21. srpna roku 1968. "Bratrskou" pomoc pěti spojeneckých armád v režii SSSR zapomenout nelze. Je to den, kdy každý ví, co právě dělal.

Já například jsem právě byla s manželem třetí den na podnikové dovolené v Bulharsku. O invazi jsme se dozvěděli až 25.srpna od náhodného turisty v Burgasu. Nechtěli jsme tomu věřit, až nějací francouzští turisti nám dali k dispozici své radio, kde jsme si to poslechli v pražském rozhlase. Vždyť před pár dny jsme odlétali z mírumilovné země s vidinou "růžových zítřků"! Byl to obrovský šok. Všichni jsme plakali, i muži. Báli jsme se o své blízké doma, co se tam s nimi děje. Také jsme se dozvěděli, že byla na neurčito přerušena letecká a snad i pozemská doprava a my nevěděli, kdy se budeme moci vrátit. V našem kempu nás hlídala bulharská milice. Naše dovolená vlastně skončila dříve než začala. 

Bulhaři k nám vůbec nebyli vstřícní, podléhali sovětské demagogii o kontrarevoluci. Při nejbližší příležitosti nás vyhodili z restaurace, kde jsme se stravovali a my si zbytek pobytu vařili na malém vařiči lečo, protože tam nic jiného nebylo k dostání než rajčata, papriky a trochu slunečního oleje. K tomu nedobrý, drolivý chléb, na který jsme stáli frontu. Pitná voda tekla až večer na vzdáleném místě. O teplé vodě se nám mohlo nechat jen zdát. Lečo dodnes nejím.

Vrátit domů jsme se mohli až po ponižující dohodě se Sovětským svazem. To jsme se ale dozvěděli až po návratu. Po téměř pěti týdnech pro nás přijely dva autobusy, které vyslal podnik a ty nás vezly tři dny domů. Byly to obyčejné autobusy městské dopravy ve velmi špatném technickém stavu, mnohokrát jsme cestou opravovali. Na cestu jsme se museli sami zásobit potravinami. Nakoupili jsme za zbytek kapesného rajčata a papriky a chleba, vodu jsme měli v láhvi a během cesty doplňovali při tankování u čerpadel. Jeli jsme ve dne v noci až do Brna, kdy byla první větší přestávka, protože řidiči si museli odpočinout.

My chodily brzy ráno po Brně a z nápisů na zdech a silnici jsme se dovídali novinky. Koupili jsme si Květy a četli ještě necenzurované zprávy. Ty Květy mám dodnes schované. Další otřesný zážitek jsme zažili před Prahou - ta byla jako věncem omotána ruskými tanky, jejichž hlavně mířily na naši krásnou Prahu. Po strastiplné cestě jsme se konečně setkali se svými blízkými a postupně se dovídali, co se tu všechno událo.

Byla to má nejdelší dovolená, na kterou mám ty nejhorší vzpomínky. V Bulharsku jsem už nikdy nebyla.

Oživte také své vzpomínky na tuto dobu a vyprávějte o ní svým vnukům, budou věřit více vám než zkreslené historii. 

Hodnocení:
(4.5 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Vanda Blaškovič
Ten den jsme neodjeli na chmel. Rusáci nám zpřetrhali plány na desítky let. Běž domů, Ivane....
Jana Slavíková
Lečo miluju, ale nesnáším Rusáky a jejich rozpínavost.
Libor Farský
Překrásný článek. Pro mne je velmi překvapivé tehdejší chování Bulharů. Dosud jsem se domníval, že na tom byli podobně jako my a většina národa by si také přála nějaké Bulharské jaro.
Jan Blahoslav
Mě bolševici zničili celý život, nyní mám možnost si to s nimi poprvé beztrestně a veřejně vyřídit, mohl bych jmenovat řadu lidí, ale dělat to nebudu. Nejsem jako oni.
Zdeněk Horenský
"Bratrská pomoc" v podobě vojenského zásahu proti tzv. kontrarevoluci byl největší hnus v dějinách socialistického tábora. O ní jsem se dověděl možná jako poslední v ČSSR, až dopoledne, kdy mě silným zvoněním probudila sousedka, vyspával jsem po menším mládežnickém flámu. Rodiče byli v Rakousku na návštěvě u příbuzných, hranice byly na několik dnů uzavřeny, vrátili se prvním vlakem, který byl do Břeclavi vypraven a já jsem jim ještě nadal, proč tam nezůstali, že bychom se se sestrou za nimi dostali. Ti ve Vídni však pomalu umírali strachy co se u nás děje. Od srpna 1968 jsem po desetiletí neviděl jediný sovětský film, v životě jsem v obchodě nechtěl "ruské vejce" ale vždy jen obložené vejce.
Eva Balúchová
Vyprávěla jsem o svých zážitcích vnoučatům a musím říct,že o roku 1968 moc nevěděli.Byli překvapeni co jsem zažila. Vy jste musela mít hroznou dovolenou,je to škoda.Já byla v Bulharsku v roce 1977 a byla to má nejkrásnější dovolená.
Hana Šorejsová
Zdenko, moc pěkně jste to napsala, já jsem se vracela z Tater vlakem, byli jsme v mezinárodním táboře v Tatranské Lomnici a tehdy na mne jako čtrnáctiletou dívku čekali rodiče na hlavním nádraží v Praze, celou cestu jsme viděli vojáky, tanky a transportéry a z Prahy jsme museli jet taxíkem, protože nic nejezdilo. Pamatuji jak jsme maminkou plakaly při shledání, a táta nás objímal, že určitě dojedeme domů. Popsala jste to velmi výstižně. Děkuji.
Tomáš Horáček
Já mám lečo pořád rád, to mi bolševici nezošklivili, ale jinak naprosto souhlasím, paní Jírová. O invazi socialistických "spojenců" jsem se dozvěděl ráno z Českého rozhlasu. Tenkrát jsem měl od bratra propašovaný bateriový tranzistorák, s nimž jsem se hned vydal na Václavák. Poslouchali jsme, křičeli jsme, plakali jsme... Trvalo to dlouho, ale zaplaťpanbu, že je to za námi.