Proč nesnáším lečo aneb Vzpomínka na srpen 1968
Ilustrační foto: pixabay.com

Proč nesnáším lečo aneb Vzpomínka na srpen 1968

21. 8. 2020

Lidská paměť je ošemetná. Jsou lidé či zážitky, na které vzpomínáme celý život a jsou události či lidé, které nám z paměti rychle zmizí.

Někde jsem se dočetla, že nás mozek pracuje velmi "úsporně" - nic nezapomíná, ale méně důležité zážitky nechává "spadnout" až někam na dno a zachová nám v paměti jen pro nás důležité věci či pocity. Některé si pamatujeme celý život. 

Jsou to ty, které někdy ohrozily náš život - když jsem v 5 letech skočila na prkno s rezavým hřebíkem, který projel nejen teniskou, ale i mou nohou, jsem dodnes nezapomněla. Pak si pamatujeme příjemné zážitky - první lásku, vytoužený dárek nebo hodnou paní učitelku v 1. třídě nebo naopak nespravedlivého profesora či šéfa. Jsou ale historické okamžiky, na které bychom neměli nikdy zapomenout a to jsou události, které se týkají naší vlasti.

Málokdo si asi pamatuje hitlerovskou okupaci 2. světové války, protože byl buď malé dítě, nebo ještě nebyl na světě, ale určitě si všichni pamatujeme sovětskou okupaci 21. srpna roku 1968. "Bratrskou" pomoc pěti spojeneckých armád v režii SSSR zapomenout nelze. Je to den, kdy každý ví, co právě dělal.

Já například jsem právě byla s manželem třetí den na podnikové dovolené v Bulharsku. O invazi jsme se dozvěděli až 25.srpna od náhodného turisty v Burgasu. Nechtěli jsme tomu věřit, až nějací francouzští turisti nám dali k dispozici své radio, kde jsme si to poslechli v pražském rozhlase. Vždyť před pár dny jsme odlétali z mírumilovné země s vidinou "růžových zítřků"! Byl to obrovský šok. Všichni jsme plakali, i muži. Báli jsme se o své blízké doma, co se tam s nimi děje. Také jsme se dozvěděli, že byla na neurčito přerušena letecká a snad i pozemská doprava a my nevěděli, kdy se budeme moci vrátit. V našem kempu nás hlídala bulharská milice. Naše dovolená vlastně skončila dříve než začala. 

Bulhaři k nám vůbec nebyli vstřícní, podléhali sovětské demagogii o kontrarevoluci. Při nejbližší příležitosti nás vyhodili z restaurace, kde jsme se stravovali a my si zbytek pobytu vařili na malém vařiči lečo, protože tam nic jiného nebylo k dostání než rajčata, papriky a trochu slunečního oleje. K tomu nedobrý, drolivý chléb, na který jsme stáli frontu. Pitná voda tekla až večer na vzdáleném místě. O teplé vodě se nám mohlo nechat jen zdát. Lečo dodnes nejím.

Vrátit domů jsme se mohli až po ponižující dohodě se Sovětským svazem. To jsme se ale dozvěděli až po návratu. Po téměř pěti týdnech pro nás přijely dva autobusy, které vyslal podnik a ty nás vezly tři dny domů. Byly to obyčejné autobusy městské dopravy ve velmi špatném technickém stavu, mnohokrát jsme cestou opravovali. Na cestu jsme se museli sami zásobit potravinami. Nakoupili jsme za zbytek kapesného rajčata a papriky a chleba, vodu jsme měli v láhvi a během cesty doplňovali při tankování u čerpadel. Jeli jsme ve dne v noci až do Brna, kdy byla první větší přestávka, protože řidiči si museli odpočinout.

My chodily brzy ráno po Brně a z nápisů na zdech a silnici jsme se dovídali novinky. Koupili jsme si Květy a četli ještě necenzurované zprávy. Ty Květy mám dodnes schované. Další otřesný zážitek jsme zažili před Prahou - ta byla jako věncem omotána ruskými tanky, jejichž hlavně mířily na naši krásnou Prahu. Po strastiplné cestě jsme se konečně setkali se svými blízkými a postupně se dovídali, co se tu všechno událo.

Byla to má nejdelší dovolená, na kterou mám ty nejhorší vzpomínky. V Bulharsku jsem už nikdy nebyla.

Oživte také své vzpomínky na tuto dobu a vyprávějte o ní svým vnukům, budou věřit více vám než zkreslené historii. 

okupace SSSR vzpomínky
Hodnocení:
(4.9 b. / 23 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Alena Švancarová
Ráda jsem si článek přečetla.
Eva Braunová
Napsala jste to moc hezky a starší by mohli vyprávět,ale mě bylo tenkrát 10 a byla jsem u K.Varů na táboře a všichni moc plakali,ale nevěděly jsme my děti proč.Přijel pro nás autobus a po cestě bylo moc vojenských aut a tanků,vojáci tam spali a vypadali jako mrtví,Doma rodiče byli smutní,ale o ničem nemluvili,abych něco někam nevynesla.A jak roky plynuly se oslavoval potají 21.srpen,ale nic o tom jsem moc nevěděla,bylo to tabu a ani ve škole se o tom nemluvilo a až po sametové revoluci se dalo něco o tom sehnat na čtení,ale to pro nás co jsme byli malí jako Já, ten den byl už jen historie.Promiňte,ale bude to tak i pro děti co se narodily a byly malí po sametové revoluci,bude to pro ně taky jen historie.
Anna Potůčková
moc hezky napsané, a je to přesné. Také si to pamatuji, jako malé děti jsme se báli o tatínka. Maminka byla v té době s námi ještě doma, měla jsem 9 let, segra 8 let a maminka šla do práce až v mých 11 letech. S maminkou jsme trávili ten den na dvoře na lavičce.
Martina Růžičková
Moc hezky napsaný článek. Mně bylo tehdy jen 10, ale z té doby se mi vybavuje mnoho pocitů, které jsem tehdy zažívala.
Soňa Prachfeldová
Díky za článek, tehdy mi unikl. Ano byla to pro nás těžká doba, kdy jsme si jako národ uvědomili , co to je svoboda a suverenita. Dnes s odstupem času si čím dál více užívám pocitu svobodného občana.
Daniela Řeřichová
Milá paní Jírová, děkuji za Vaše souznění. Myslím, že naše generace byla tou " bratrskou" pomocí poznamenána velmi silně na dalších dvacet let. Já jsem tehdy byla mladá holka, ale rodiče a další, kteří nepodepsali souhlas se vstupem vojsk, měli problémy. A také považuji za důležité, aby prarodiče předávali své autentické vjemy vnoučatům a vůbec mladé generaci. Jsou zde tendence relativizovat historické mezníky a odvádět pozornost od skutečně závažných témat a pojmenování věcí pravými jmény. Okupace 1968 ovlivnila u nás životy patnácti milionů lidí, můj bratr zůstal v Německu a 19 let jsme se s ním nemohli setkat. To byl socialistický humanismus.
Marie Faldynová
Děkuji za zařazení staršího článku! Myslím, že my pamětníci jsme si srpen užili vesměs. Já se horkotěžko dostávala od kamarádky domů, rodiče taky vyděsilo, že mě nemají doma, spolužačce v Praze před očima někoho zastřelili, no máme o bratrské pomoci co vyprávět. I mě překvapil postoj Bulharů, vždyť na tom byli stejně jako my.
Libor Farský
Mně se zdá i 5 hvězdiček málo!
Dana Puchalská
Zdeni, děkuji za článek, který je už staršího data. A omlouvám se za pouhé 2 hvězdičky. Proto další dávám sem do diskuze ********
Marta Novotná
I jájsem měla jet na chmel, rodina byla roztroušena po celé republice, nejstarší sestra s rodinou na Slovensku u švagrovy matky, druhá v Praze na povinné prázdninové praxi, já s rodiči na chatě . Otec se hned vydal do Prahy , aby odvezl sestru za námi a místo toho ho v Praze zadrželi, takže jsme neměli týden žádné zprávy. Český rozhlas pomáhal vysíláním zpráv informovat i členy rodiny rozstrkané po republice o tom , že jsme v pořádku. Naší malou obcí projížděly ruské obrněné vozy . Rusky rozumím, ale odmítám mluvit dodnes.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.