Když jsem si přečetla vtipný článek pana Farského „O fenoménu úřední šiml, aneb nejsme tu pro srandu králíkům“, kde autor vzpomíná na poměry ve stavebnictví a na úřadech v době komunismu a krátce po revoluci, vzpomněla jsem si na jeden článek, který jsem kdysi napsala o poměrech ve stomatologii té doby, který jsem však nakonec neuveřejnila. Podařilo se mi ho však najít, a tak se o něj chci s vámi podělit, třeba vás také pobaví…
Snad vás nepohorším, když vám řeknu, že jsem u zubaře v posledním roce nechala zhruba sto dvacet tisíc korun. Ne, nejsem bohatá důchodkyně, žiju prostě a nelibuju si v drahých věcech. Ale ty peníze přišly náhle a nečekaně a najednou mi bylo jasné, že je nedám na nový septik, ale zcela bezostyšně je vrazím tentokrát do sebe. Bylo mi 62 let a mnozí by to mohli považovat za ztracenou investici, něco jako „pořiď si klapáky, hlavně, že to kouše“. Jenže já jsem pořád ještě na tu estetiku. A tak jsem si logicky vybrala „lídra v oblasti estetické chirurgie“ kliniku Asklepion Romana Šmuclera v Londýnské ulici v Praze. Když už, tak už.
Opravdu toto není skrytá reklama, ale můžu jenom pět chválu. Chci vám totiž povzbudivě popsat rozdíl mezi „tehdy a nyní“, srovnat svou nedávnou zkušenost se zážitkem z roku 1998.
Patřím k té generaci, pro kterou zubní vrtačka byla vždy regulérním mučidlem, návštěva zubaře vrcholným stresem. Vrtání hezky naživo a pomalu. Jedním z nejděsivějších zvuků, které jsem tehdy znala, byl právě zvuk vrtačky.
Když jsem poprvé navštívila kliniku Asklepion, měla jsem trému, že se tam v čekárně setkám se samými unuděnými vystajlovanými pracháči, kterým nebudu stát ani za pohled. Ale představte si, byli tam kromě nich i úplně normální lidi! A navíc, slyšet vrtačku v recepci není možné, jednotlivé ordinace jsou oddělené ve větším povzdálí za silnostěnnými skleněnými dveřmi. Dokonale izolované a křišťálově čisté WC atd. Dalo by se toho mnoho popisovat, o vkusu interiéru, jeho veselých přívětivých barvách atd. atd. Ale to, co mě uzemnilo, byla dokonalá a mnou nikdy nepoznaná profesionalita personálu, počínaje primářem a konče laborantem v podzemí. Poprvé jsem zažila, že zubař ošetřoval mé zuby, hledě do velkého mikroskopu nade mnou. Sestřička vždy u mé hlavy, plně k dispozici lékaři, ale i mně. Dokonalá čistota, gumové rukavice, roušky, elegantní zubařské nástroje a špičkové materiály. A co víc: oni si někdy při práci pohvizdují, nebo dokonce zpívají a říkají „no to se mi povedlo, perfekt, atd…“, což vás neobyčejně uklidňuje.
Když se trochu pohnete, starostlivě se ptají, zda vás něco nebolí. A to opravdu ne. Anestezie je samozřejmostí, takže při zdlouhavějších opravách jsem málem usnula. A tak mi zachránili všechny zuby, většinou se špatně ošetřenými kanálky od předchozích zubařů od 60. let až donedávna, váčky jsou všechny pryč, všechny zuby mám ošetřené na bílo, takže se klidně můžu smát jako Monica Lewinská na Billyho Clintona s otevřenou pusou.
Nyní vám vylíčím, co jsem zažila ve fakultní nemocnici na Vinohradech před téměř sedmnácti lety, neboli „tehdy“:
Stalo se, že jsem se dne 17.3.1998 v 7.30 ráno ocitla na stomatologické klinice fakultní nemocnice Univerzity Karlovy v Kateřinské ulici č. 32.
Nečekalo mne nic pěkného a po týdnu bolestí a teplot po špatně vytrženém zubu jsem seděla na omšelém zubařském křesle a sbírala veškeré síly na to, abych zachovala klid. Řekla bych, že síla, kterou disponuji, by na to vystačila, ale žel, náhle se začaly dít věci, které ze mne udělaly neovladatelně plačící a třesoucí se ženu středního věku s dalším milionem odumřelých nervových buněk bez náhrady.
Předtím na dveřích RTG jsem si přečetla tabulky platových zařazení lékařů ve srovnání s platy soudců a vyšších státních úředníků, které tam vyvěsil kdosi ze zdravotníků, abychom my, pacienti, byli informováni o rozdílu cca 40 tisíc Kč v neprospěch lékařů. Protože pracuji ve finanční sféře, patřím k těm, kteří daň odvozují z té části daňové tabulky s vysokými příjmy, a v tu chvíli mi bylo líto těch, kteří zbavují člověka bolesti a utrpení, a snad jsem se cítila i trochu provinile, že beru tolik peněz za práci, která zdaleka nemá takovou hodnotu, jako práce lékaře.
„Nemají peníze, chudáci, co se dá dělat“, pomyslela jsem si v onom křesle a soustrastně si prohlížela zastaralý nevlídný interiér rozlehlého sálu ambulance a znovu jsem posbírala důvěru v osobnost zdejších lékařů, kteří musí být velmi ušlechtilí, když jsou ochotni v tak ponižujících podmínkách pracovat. „Jistě to také dělají z lásky k člověku“, říkala jsem si. Z mých úvah mne vyrušilo hrubé hlasité peskování, které se ozývalo za stěnou odděleného křesla vedle mne. V zrcadle jsem uviděla mladou dívku, jak cosi provádí v ústech pacienta a nad ní stojí lékař, který velmi urážlivě a neslušně popisuje své výhrady vůči konání té dívky. Ne, nebyl to projev okamžitého selhání sebeovládání, byl to běžný stav, celou čtvrthodinu jsem poslouchala hrubé výpady a urážky velmi nevychovaného muže staršího věku vůči mladé dámě. A jak se zdá, ostatnímu personálu včetně té dívky (medičky) se to nezdálo nijak zvláštním, soudě podle jejich shovívavých úsměvů. Musím však říct, že na pacienta před zákrokem, který vidí, jak málo sebeovládání má lékař, kterému už brzy bude vydán na milost a nemilost, to působí jako veliká psychická zátěž. K obvyklému strachu ze zákroku se přidává strach z lékaře a v tomto případě i velký strach z toho, že se mne ujme ta nešikovaná peskovaná medička a udělá mi v ústech skalpelem kráter.
Za tu čtvrt hodinu jsem se začala potit. Když ke mně pan doktor konečně přistoupil obklopen dvěma medičkami a dalším personálem, připadala jsem si jako králíček před kobrou. Při prohlídce mne pan doktor zhurta vyzval, abych se rozhodla, zda si chci nechat vytrhnout další zub, u něhož rentgen prokázal chronický zánět. Snažila jsem se dát všech pět dohromady a zeptala jsem se, zda by mi k tomu mohl něco říct, zda se to přeci jen nedá léčit a zub zachránit. „Samozřejmě že nedá!“ odvětil víc než netrpělivě (to by měl slyšet pan doktor Ott z Asklepionu – moje dnešní poznámka). Mezitím mi dávala medička injekci – nešikovně, celá vynervovaná – načež doktor injekci dost neurvale převzal a se zvýšeným hlasem jí vytýkaje její postup, mi zacloumal injekcí v bolavé dásni. V tu chvíli mi nezadržitelně začaly proudit slzy – měla jsem dost. „To to tak bolí, prosím vás?“, řekl pan doktor podivně. Pak se chopil různých děsných nástrojů a velmi rychle a schopně provedl zákrok (všechna čest). „Tak chcete vytrhnout ten zub?“, zeptal se poté. „Já nevím, pane doktore, řekněte mi k tomu ještě něco, jestli bych měla mít nějaké problémy, tak ho vytrhněte, ale nešlo by to ještě…“. V tu chvíli lékař mi lékař svým jemným způsobem oznámil, že má hodně práce a že po takových otázkách mi zub nevytrhne, ani kdybych chtěla. Po těch slovech odešel.
Stála jsem uprostřed ordinace, slzy mi stále ještě tekly proudem a nešly zastavit. Třásla jsem se a četný personál na mne hleděl se stále stejným neúčastným úsměvem. Nikdo se mne nezastal, nikdo nic neodsoudil. Slzy mi přestaly téct až odpoledne, neboť se mne kdesi uvnitř hluboce dotkl osobní zážitek s lidskou bezcitností.
Jaká je obrana vůči TAKOVÝM? Táži se já, slabá žena uprostřed Evropy, kde se zbytky západní civilizace tříští o obyčejné barbarství.
Můj dvacetiletý syn mi řekl, že jsem tomu panu doktorovi měla vykopnout zuby. Inu mladá generace, bez té divné pokory prosebníka, nabyté v komunismu. Ostatně jsem křesťanka, tudíž nevykopnu zuby vůbec nikomu.
Ve zdravém prostředí by tato lékařská ratolest jako je pan doktor, přirozeně odumřela, nebo se stala třeba dozorcem vězňů nebo porážečem dobytka na jatkách. Nikoliv však u nás. Trpně neseme tyto nemocné výhonky ve všech veřejných oblastech a už pomalu ani nevíme, co je normální. O sebevědomí občana nelze mluvit, vždyť co je mi platné mé spravedlivé rozhořčení? A tak roztřesená a slabá poprvé v životě píšu do novin. Aspoň to, alespoň pojmenovat, aspoň upozornit.
(Dámy pozor, jeho příjmení začíná na V.! Pokud pana V. uzříte v tom místě ambulance v Kateřinské ulici jen na moment, okamžitě odejděte a požádejte manžela, aby Vám pomohl od zubních potíží pomocí kliky u dveří a rozžhaveného pohrabáče. Je-li váš manžel milující, bude to pro vaši psychiku šetrnější způsob.)
Tento pan doktor jistě v životě rozplakal mnoho žen. Protože je zřejmě odborník, je mu trpěn jistý společensky neúnosný způsob chování. A tak já, plnohodnotný občan demokratického státu (sama nad tímto svým výrokem žasnu) se důrazně ohrazuji!
Ohrazuji se proti každému veřejnému činiteli s povahovým zatížením, který s druhou stranou jedná, jako by se nejednalo o člověka, ale o předmět, který svým hrubým jednáním zraňuje a vzbuzuje strach, což v případě lékaře, který intimně zachází s tělem člověka, který se ocitl v nouzi, je obzvlášť donebevolající. Žádám naléhavě, aby zákonodárce ustanovil, že povolání lékaře nemůže vykonávat psychopatická osobnost, neschopná přinejmenším neutrálně slušného vystupování, i kdyby jinak byla geniálním odborníkem.
Vím, že jsem jen právě vykřikla do pustiny, ale za pokus mi to stojí.
Platový strop takového lékaře dle tabulky na dveřích RTG činí Kč 15.440,-. Jestli tento muž podvědomě trestá pacienta místo ministra zdravotnictví, budiž mu odpuštěno. Dejme mu novou šanci – jako řezník si určitě přijde na víc.
Tím končí můj článek z roku 1998. Jsem ráda, že už opravdu není aktuální. Zdá se, že hulváti mezi lékaři buď vymřeli, nebo ztratili veškerou šanci. I když to tak často nevypadá, věci se mění k lepšímu v mnoha oblastech, buďme vděčni…
Děkuji za přečtení a všechny příznivce I60.cz srdečně zdravím!
