Dneska jsem se potřebovala v noci věnovat na počítači něčemu jinému, ale nedalo mi to. Musím se vrátit k mému poslednímu zaměstnání před důchodem.

Po revoluci jsem pracovala jen v soukromých firmách - a dá se říct, že to byla vždycky zabíračka. Když se poslední dovozová firma náklaďáků z Francie a Německa přestěhovala daleko od mého bydliště, musela jsem dát v padesáti výpověď s tím, že si přeci s obchodními znalostmi a s jazykem vždycky místo najdu. Věk - a to, že jsem ženská, mi vůbec nedošlo. Došlo to ale zaměstnavatelům. Tak jsem rok dělala všechno možné za pár babek. Až se náhodou vyskytlo místo na jednom ministerstvu v účtárně. Ta práce mě moc nebrala, ale co dělat. Zanedlouho se rozšiřovalo oddělení pro EU, kam mě s franštinou přijali.

A zase záběr. Používala se tam hlavně angličtina, se kterou jsem už několik let zápolila. Říďa byl starý cholerik, strachující se o svou pozici. Kolem se pohybovali starší páni ing., kteří měli stejnou starost jako šéf, takže s nějakou pomocí ohledně zapracování jsem nemohla počítat. Všechny průšvihy dopadaly na mou vystresovanou hlavu. Už jsem myslela, že to nevydržím, když se najednou začalo měnit osazení v naší dvoukanceláři. Na Předsednictví ČR bylo přijato několik mladých, chytrých lidí. Atmosféra se úplně změnila. Přišlo mládí vybavené znalostí jazyků, počítače i v oboru. V jejich chování byla úcta, přátelství a zastání. Práce neubylo. Ale byrokracii a nevraživost udusil  humor.

Moje vzpomínka není náhodná. Právě těmhle bezvadným lidem hrozilo velké nebezpečí. Do Bruselu lítají na jednání přesně v tu dobu, kdy letiště ovládli teroristé. Jeden bývalý kolega tam dokonce pracuje trvale. Naštěstí to vypadá podle informací z facebooku, že jsou v pořádku. Ale co ty ostatní, nic netušící civilní oběti? Lidé, kteří za politiku a šílenství fanatiků vůbec nemohou. 

Dost často lítám do USA za dcerou a ona s vnučkou sem. A právě nejvíc přestupujeme na letišti v Bruselu. Ani si to nemohu domyslet.

I když by měl jít život dál, zůstává tady strach z bezmocnosti.

Bazar. Nová služba pro naše čtenáře

Chcete prodat obraz, darovat knihy či vyměnit si sbírku známek? Chcete pronajmout chatu nebo nabídnout hlídání dětí? Hledáte opraváře pračky, sběratele mincí, brigádníka do vaší rodinné firmy nebo někoho, kdo vám poseká trávu na zahradě? Podejte si zdarma inzerát. Náš nový bazar propojí vaši nabídku s poptávkou a umožní seniorům najít kupce pro své nabízené věci nebo vyhledat možnost přivýdělku.

Redakce

Po půl století opět ve škole

Vlastně jsem o tom chtěla psát už před rokem, kdy se mi to "přihodilo". Ale čas běžel a běžel, až jsem na to zapomněla. A připomněl mi to až můj vnouček, když jsem mu ukazovala, kam chodil do školy jeho tatínek. Zvídavě se zeptal: "A ty jsi taky chodila do téhle školy?"

Vladislava Dejmková

Falešné vzpomínky jsou velmi častý jev

Pamatuji si na oslavu svých druhých narozenin. Když mi byly tři roky, dostala jsem krásnou panenku. Ano, vybavuju si, jak město bylo rozbombardované, stále to vidím, i když mi tehdy byly necelé čtyři roky. Pozor, mnohé z dětských vzpomínek jsou falešné, i když jsme skálopevně přesvědčeni, že tomu tak není.

Vratislava Hofmanová, redakce

Jít na třídní sraz základní nebo střední školy po 50 letech?

Nechce se vám navštívit setkání třídy po 50 letech a hledáte důvody, proč? Zde je naopak několik důvodů, proč na sraz jít.

Redakce

Dříve bylo lépe. Hodnocení minulosti bývá často zkreslené

Mladí měli ke starým kdysi úctu. Lidé se k sobě chovali lépe. Přátelství byla pevnější. Vše bylo levnější. Kriminalita byla nižší. Tyto věty často zní, když se lidé začnou bavit o minulosti. Často však jde o tvrzení, která nejsou ničím podložena. Mnohdy přímo o lži.

Vratislava Hofmanová, redakce