Mindráky s věkem nezmizí
Ilustrační foto: ingimage.com

Mindráky s věkem nezmizí

23. 3. 2016

Jestliže si v mládí žena vsugeruje, že má tlusté nohy, malá prsa nebo velký nos, žije s tou představou zpravidla celý život. Je velký omyl myslet si, že se ve vyšším věku nad takové malichernosti přeneseme. Naopak. Pěkně si svou představu léty utvrdíme, zvětšíme a samy jí uvěříme.

Osmdesát procent žen je přesvědčeno, že mají nadváhu. Je jedno, jestli jim je dvacet nebo sedmdesát let, prostě si myslí, že by měly být hubenější, přestože jim třeba jejich muži říkají, že jsou krásné. „Mám silné nohy, proto jsem už třicet let neměla oblečenou sukni,“ říká dvaašedesátiletá Valérie z Prahy. Kamarádky, které s ní jezdí na dovolenou, tvrdí, že je blázen. Vědí, jak vypadá v plavkách, a shodují se, že ve svém věku by na svou postavu naopak měla být hrdá.

„Když jsem byla v pubertě, babička mi řekla: Na tvých nohách je vidět, že jsi ze selského rodu. Od té doby jsem přesvědčena, že mám nohy jako špalky, které není radno ukazovat. Mládí jsem prožila v kalhotách nebo dlouhých batikovaných šatech a teď už z kalhot vůbec nevylézám,“ vysvětluje. Trasu z pod slunečníku do moře zdolává zásadně zabalená do lehkého, na zem sahajícího župánku, který na pobřeží odkládá a po výstupu z moře se do něj zase bleskurychle halí.

„Vlastní tělo často nedokážeme správně posoudit a hodnotíme ho velmi kriticky, přestože nás okolí hodnotí pozitivně,“ vysvětluje Ludmila Fialová, autorka knihy Moderní body image. A dodává: „Řada výzkumů potvrdila, že ženy posuzují druhé ženy realisticky, zatímco sebe přehnaně kriticky a značně zkresleně.“

Sedmašedesátiletá Šárka zásadně nosí nevyztužené podprsenky. Má velká ňadra a snaží se je skrýt. Ve výsledku vypadá jako velký brouk, protože jí prsa visí na břichu a to celé skryje pod plandavý svetr. „Tuhle jsem potřebovala nové prádlo a prodavačka mi nabídla takovou tu vyztuženou podprsenku. Zhrozila jsem se, ale ona mě přesvědčovala, že prsa by v ní seděla, nebolela by mě tolik záda a postava by vypadala lépe. Něco takového bych na sebe nevzala, přece nebudu ve svém

věku vystavovat ňadra, když jsem se je celý život snažila skrývat,“ vypráví Šárka. Neuvěřitelné? Ale ne, určitě se v ní pozná řada žen. Šárce totiž kdysi dávno, když jí bylo kolem patnácti, nějací kluci řekli poznámku týkající se jejich proporcí. Tedy, vpodstatě lichotivou, jenže ona ji pochopila tak, že její ňadra jsou příliš velká. Místo toho, aby to brala jako přednost, si z této skutečnosti vytvořila mindrák. „Mami, neblázni, ženské si je nechávají zvětšovat a ty se za ně stydíš,“ směje se jí její dcera, ale Šárka ví své: „Jsem nemožná, mám nesouměrnou postavu, musím se zahalovat.“

Je velký omyl myslet si, že nespokojené samy se sebou jsou jen ženy kyprých tvarů.

Třiašedesátiletá Olga je celý život hubená. Od dětství slyší, že má více jíst, že je, jak se říkalo u nich na Karvinsku „chudá jak lunt“. Teď jí sousedky říkají: „Hele, a ty jako nejíš? Ty držíš diety? Že se ti chce?“

„Připadá mi to jako diskriminace hubených lidí,“ říká Olga. „Copak někdo někomu silnému jen tak na počkání řekne: Hele, proč tak hodně jíš? Proč nedržíš diety? Ale když je žena hubená, bere se automaticky, že je snad anorektička. Já už jednu dobu měla ze své vyzáblé postavy takový mindrák, že jsem i v létě nosila hrubý svetr a u vody jsem nebyla snad deset let,“ vypráví. Realita? Kdyby

Olga nestrávila života jako prodavačka v drogérii v socialistické Karviné, ale pohybovala se například ve světě módy v Paříži, třeba by byla žádanou modelkou a slyšela by ze všech stran, že je krásná. Takhle si v sobě vypěstovala pořádný mindrák a udržuje si ho, i když už překročila šedesátku. „Nenosím odhalené ruce ani nohy, aby nebylo vidět, jak moc je mám hubené. Nejraději mám zimu, když můžu nosit péřovou bundu, v té tak hubená nevypadám,“ vysvětluje.

V knize Moderní body image však najdeme zajímavý názor její autorky. Ta říká: „Při uznávání a hodnocení krásy nerozhoduje jen postava, obličej, ale i ladnost pohybů, chůze způsob vyjadřování, duševní vyspělost, vzdělanost, tedy celková osobnost.“

Jinými slovy, to, čemu se říká půvab. Půvab je totiž něco trochu jiného než krása. Někdy si toho všimnul snad každý. Některé ženy, ač ne prvoplánově krásné, zaujmou více než ty, které jsou souměrné, hezké, jen tak nějak nezajímavé, tuctové, nudné. Těžko to popsat, těžko to hodnotit, ale téměř každý takovou situaci zažil. Štastné jsou ženy, které si z takových situací dokázaly vzít ponaučení samy pro sebe. Ale, každá, která nějaký ten mindráček má, by si měla být vědoma toho, že věkem nezmizí, ale naopak se stane našim klíštětem, které se od nás nikdy nebude chtít odtrhnout. Mysleme na to i v komunikaci s mladými lidmi. Nedávno totiž jedna sedmdesátiletá dáma řekla své osmnáctileté vnučce: „Už na tobě teď vidím, že jsi do rodiny svého táty, tam mají všichni tak křivé nohy, chudinko moje malá.“

Tak takhle opravdu s žádnou mladou dívkou z rodin a okolí mluvit nikdy nebudeme, to bychom si teď tady všechny měly slíbit.

 

 

 

 

Hodnocení:
(5 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dagmar Bartušková
Oprava: ...i když jsem měla křivé nohy,.. a to do "O" - "kočárové nohy"
Alexandra Brzobohatá
Jsem se sebou věčně nepokojená - ale mindráky ze své postavy ani z ničeho jiného nemám. Myslím, že každá má mít zdravé sebevědomí a upřednostnit přednosti :-) .
Dagmar Bartušková
Mindráky jsem naštěstí netrpěla. Pro naše jsem byla vždycky fešajda, jak mi říkali, i kdybych měla třeba křivé nohy.
Hana Šimková
Moje kamarádka říká:"Komu se nelíbím,ať se na mne nedívá".Člověk se musí příjmout takový , jaký je.Hlavně když je to člověk člověčí.
Drahomíra Stínilová
Dobrý článek, jakoby byl o mně. Moje maminka mi šila pro zábavu šaty. Musely být přes prsa stažené nejmíň o číslo, jinak jsem je nenosila. Myslela jsem si za mlada, že jsem tlustá a ošklivá. Teď když se dívám na staré fotky, tak si říkám - jak jsem byla hloupá. Chodila jsem na step a pohybovou výchovu k paní Fričové do Lucerny. A ta vždycky říkala: Dámy, nevadí co vám vlaje navíc ve předu, nebo vzadu, ale hlavně když chodíte rovně, lehce a neklátíte se.
ivana kosťunová
Hanko já jsem spíš chtěla dát najevo, že jsem se s tím naučila žít . Je dobré znát své nedostatky a srovnat se s nimi. S titulkem taky nesouhlasím.
Zuzana Pivcová
Ano, ano, mohla bych to potvrdit i podle sebe, co jsem v mládí slýchala a jak jsem si to v sobě dlouhá léta uchovávala. Ale věřte, nevěřte, dnes ze svého vzhledu opravdu mindráky nemám, jsem s ním srozuměna.
Zdenka Jírová
Dost pravdivý článek. Každá má "své slabé místo" a jen těžko se nechá přesvědčit, že je to vlastně její přednost-
Alena Tollarová
Můj celoživotní mindrák byl vyléčen, když jsem byla Poprvé v lázních. Takže s titulkem nesouhlasím.
Hana Rypáčková
Ivanko, vždyť si mnozí vlasy žehlí, aby je měli rovné.... Nikdo není dokonalý....
ivana kosťunová
Setkávám se spíš s lidmi , kteří mají přehnané sebevědomí. Mězase matka od mládí říkala, že mám vlasy jako šnytlíky. Bohužel měla pravdu. Co s tím ? Nemyslím, že by mě lépe připravila pro život, kdyby mi tvrdila, že mám lví hřívu ?
Hana Rypáčková
Nikdy jsem si žádné své fyziologické nedostatky nepřipouštěla, každý je nějaký.Ale teď, když jsem si článek přečetla , je jako o mně. Jsem zřejmě ze selského rodu /jen aby mě nohy dobře sloužily/ a mám velká prsa /jen aby byla zdravá/, ruce mám hubené a kostnaté /jen abych se s nimi obsloužila/. Lidé nejsou jak přes kopírák. Žádný mindráček si nepřipustím a doufám i nadále budu spokojená s tím, co jsem do vínku dostala... Nejlepší lék na mindráky je vědomí, že může být hůř.
Naděžda Špásová
Bohužel, musím souhlasit. Mindráky mám od dětství a je pravda, že se lety hodně obrousily, přesto tam uvnitř pořád jsou. Mě zase pořád říkali, že mám velký zadek a že budu po své matce. Byla malá a měla asi 120 kg. Zatím mi do toho, zaplať pánbůh, ještě hodně chybí a pokud se něco nestane, tak to tak i zůstane. Ale vždycky mi hrozně vadilo, když mi někdo, kdo mě delší dobu neviděl řekl, že jsem ztloustla. V tu chvíli jsem ho nenáviděla. Dneska jsem, hlavně po mé nemoci, celkem nad věcí, i když se musím držet na uzdě, co se jídla týče.
Alena Várošová
Moc pěkně popsaný článek.Určitě bych nechtěla někoho hodnoti,ale když se rozhlédnete kolem a vidíte mladé dívky a ženy,jak jim přetéká všechno sádlo co za svůj věk na sobě nahromadily, tak bohužel nemohu říct,že je tato přitažlivá.slečna,žena..A ještě si pochutnává na dortu Pokud si na sebe narve bokovky,.či elastáky krátké tričko.bundičku do pasu.To je pane krása!!!Každá když vyjde mezi ,tak by se měl podívat do zrcadla.Není ošklivých žen,každá žena přece ví,co ji sluší a čeho se má vyvarovat.Nosím poslední dobou více kalhoty.Ale žena se stává ženou pouze v sukni a v šatech.A všimly jste si,že hodně ženy začaly nosit sukně a šaty?
Jarmila Jakubcová
ž pozdního věku si přinášíme určité návyky či zvyky z mládí. S tím souhlasím. Já nerada nosím kalhoty, nejlépe se cítím v rovné sukni a v zimě nosím silnější punčocháče s kozačkami. Ke kalhotům se uchyluji jen v největší nouzi. Pracovala jsem celý život v prostředí, kde se nosili sukně, halenky či kostýmky s lodičkami.Ale i na škole jsem se oblékala podobně. Tak i moje maminka vždy chodila pečlivě oblékaná a tatínek snad nosil kravatu i když by šel vynést odpadky.