Moje sestřenice je učitelkou na prvním stupni základní školy. První rok po revoluci jí přivedla paní ředitelka do třídy nového žáka, kterého doprovázela i jeho matka. "Tak vítej, Michale, v naší třídě. Určitě si najdeš kamarády a bude se ti u nás líbit. Posadˇse, Michálku, třeba k Marušce."

"Paní učitelko", ozvala se matka, "neříkejte mu Michale, je to Majkl. Říkejte mu Majkle nebo Majkí a děti taky!"

" Ale, koukám, že na vysvědčení má psané Michael."

"Ale my si nepřejeme, aby se mu tak říkalo. Je to MAJKL."

"Tak děti, slyšely jste, budeme Michalovi říkat Majky."

Příští týden jela třída do planetária. Děti se usadily pod kupolí, světla pomalu zhasínala a nad nimi se objevilo nebe plné hvězd. Zaměstnanec planetária pohyboval světýlkem po Velkém vozu, Malém vozu, zabrousil do Mléčné dráhy, ukázal Proximu Centauri. Děti zaujatě naslouchaly se zakloněnými hlavičkami. Pak se zase pomalo rozsvítilo, děti se zavrtěly, ale Majkl vyskočil ze sedačky a pronesl pěkně nahlas.

"Taková pí-ovina a za dvě stovky?"

" Michale, jak to mluvíš?," pronesla učitelka ostře.

"Nejsem Michal, jsem Majkl."

"Jsi sprosťák a děláš nám ostudu.!"

Ve škole byla dohra. Od té doby mu paní učitelka říkala příjmením a děti mu říkaly - sprosťáku. Ta přezdívka mu zůstala až do prázdnin. Kupodivu  to nikdo neřešil a Michal se asimiloval do českých poměrů. Po prázdninách byl už jen Michal.

 

 

 

 

 

 

---

Zpět na homepage

---