Zážitek roku: Bludné kořeny
FOTO: autorka

Zážitek roku: Bludné kořeny

21. 12. 2016

Tímhle příběhem, který se mi letos stal, se baví a ještě dlouho bavit budou dva manželské páry, mí dlouholetí přátelé. I když dá se říct, že s odstupem času se pousměju, když si mě dobírají, i já.

Před časem si Milan s manželkou koupili v obci Bezděčí krásný domek a já s kamarádkou a jejím mužem jsme byli pozvaní na grilování. Dřív jsme jezdili na návštěvu autem, ale aby si mohl dát pivo i manžel kamarádky, tak pro nás ráno Milan dojel svým autem. Prý u nás rostou praváci, tvrdil Milan. Tak jsem nastupovala do auta s košíkem. No nevím, já topím v udírně a mám zadělané koláče, s tebou do lesa nejdu a ty se na to taky vybodni, já mám co dělat, abych tam do toho kopce vylezl, často se musí i po čtyřech. Musí se až na samý vrchol, dole nic nenajdeš a navíc to tam neznáš, já sám mám co dělat, abych nezabloudil.

Při představě, že tam v horku budu sedět na dvoře a ládovat do sebe uzené, jsem si stála za svým, že prostě půjdu, budu se držet jen kolem cesty, kterou jsem přišla. Znají mě dobře, vědí, že les a příroda je moje hobby. Jak chceš, já tě autem hodím k polní cestě a nasměruju tě, kam jít.

Tak se i stalo. Milan mě dovezl k polní cestě. Vídíš ten obrovský les a ten kopec? Nechceš si to rozmyslet? Ne, telefon mám, budem ve spojení, za hodinku jsem zpět. Jen se smál, za hodinu? To si fandíš, to budeš tak v půlce kopce lesa.

Tak jsem statečně vyšla, držela jsem se stále cesty, když jsem odbočila do seče, zas jsem se na cestu vrátila. Ten kopec mi dal hodně zabrat, ale první praváčky byly v košíku, dokonce v břízkovém háji se usmál i janek, ve vysokém lese suchohřiby a kuřátka. Velkou radost jsem měla, když jsem našla kotrče. V lese čas hodně ubíhá, když zazvonil mobil, zjistila jsem, že je poledne, no už jsi v lese 3 hodiny, koláče jsou upečené, uzené vyuzené, tak se vrať! Jo, jo, už se vracím. No člověk míní....

Nějak jsem zašla od cesty dál, a když jsem se prodírala vysokou travinou a slyšela chrochtání odpočívajících divočáků, úplně mi zdřevěněly nohy. Po chvíli jsem se trochu vzpamatovala a potichoučku nabrala zpátečku. Najednou jsem neviděla žádnou cestu  Telefonát - tak kde seš? Já nevím, odpověděla jsem s pláčem na krajíčku a jsou tu divočáci. Já ti to říkal. Nezmatkuj, vyjdi znovu na vršek a tam se rozhlédni. Zas zavoláme. Na vršek, to se mu řekne. Bloudíc stále dokola jsem našla cestu, ale hned vedle další dvě, tak kterou se dát? Zvolila jsem tu, která se nejvíc podobala té, kterou jsem došla, abych po 10 minutách zjistila, že tudy jsem nešla.

Už jsem nehledala po krajích cesty houby, ale mašírovala stále z kopce dolů. Konečně jsem z lesa venku,ale ouha, vidím obrovskou louku, žádná cestička. Namířím si to vysokou trávou, pak jen lány polí a v dálce vidím trčet vysokou věž kostela. Ježiši, to jsou přeci Chornice, to jsem strašně daleko od Bezděčí. V dálce slyším zvuky aut, tak se vydávám přes pole k daleké silnici. Telefonát - tak co, už jsi v dědině? No zatím směřuju k nějaké silnici, ale na Bezděčí to nevypadá. Tam určitě budou nějaké domy, tak se zeptám, kde jsem, a zavolám.

Konečně jsem u nějakých domů, přejdu silnici, nikde ani živáčka, jen na velkém stavení čtu poutáč ČERNÁ HORA, asi hospoda, napadlo mě. Tak co, kde jsi, fakt máme strach, máme vyhlásit celostátní pátrání? Srandičky, srandičky, že jo. Jen mně do smíchu nebylo. Tady jsem na asfaltce a čtu ČERNÁ HORA. Tak tam stůj, nikam nechoď, to sis hodně od Bezděčí zašla, jsi v Unerasce.

Hlasitě jsem si oddychla. Konečně vidím Milanovo auto, smál se, když viděl ,že košík není plný. To ti stálo za tu čtyřhodinovou námahu? To víš, v neznámém lese nejsou jen divočáci, ale i bludné kořeny a kdo ví, jestli tě právě ony nesvedly z cesty. Když jsme dojeli do Bezděčí, byla jsem terčem zábavy pro ostatní, hladová, žíznivá, ale ráda, že sedím u prostřeného stolu.

Mimochodem, když jsem pak doma uvařila z kostrče výbornou dršťkovou polívku, tak chutnala. I když košík nebyl plný, tak v našem lese, který znám, jsem si houbařskou sezonu užila bez bloudění. Pár fotek přidávám z lesa Konice a Štěpánov, kde jsem si úlovky hub vynahradila a hlavně nebloudila.

 

Soutěžní příspěvek na téma "Zážitek roku 2016". Jaký byl pro vás rok 2016? Zažili jste letos něco mimořádného? Byl to pro vás pozitivní rok nebo máte za sebou spíše negativní zkušenost či událost? Vložte i vy do soutěže svůj příspěvek a vyhrajte velkokapacitní flashdisk. Více informací o soutěži včetně pravidel najdete zde.

Hodnocení:
(5 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Růžena Antlová
kostrč ta při pádu na ni bolí ..houba připomínající květák se jmenuje kotrč a polévka je opravdu výborná jen dá hodně práce ji očistit od jehličí u nás na Moravě je dost vzácná já za svůj život ji našla jen 3x. Prvně když jsem ji našla jsem neměla ani tušení co to krásného u stromu roste vypadalo to jak květ připomínající vyzrálý rozevřený květák tehdy jsem ji jen vyfotila obrázek poslala kamarádovi s otázkou co to je . Odepsal že je to velmi chutná houba abych si udělala polívku. Tak jsem se vydala na druhý den do lesa na místo u stromu , ale kotrč byla pryč . Fotku kotrče na které si pochutnal jiný houbař někde mám uloženou .
Jarmila Komberec Jakubcová
Moc zajímavé vyprávění, kostrč neznám - asi nějaká houba? Já zabloudím pomalu i na Václaváku, natož v lese. Máte můj obdiv, že jste to zvládla
Marie Novotná
To je moc hezké vypravování.Pane Karle-polévka z kotrče je výborná! Zkuste a poznáte tu nejlepší polévku z hub.
Zdenka Žichovská
Růženko, při čtení se mi vybavily vzpomínky – ráda se toulám přírodou a lesem, většinou sama. Když vidím neznámou cestu…..kam asi vede?...a už jdu po ní, abych to zjistila. Bloudila jsem mnohokrát, ale to by bylo na dlouhé povídání. Jednou jsme šli s vnukem (bylo mu12), tentokrát podle turistických značek a najednou jsme si uvědomili, že už jsme delší dobu žádnou značku neviděli. Cesta byla pěkná, rozhodla jsem, nevracíme se, jdeme z kopce a až budeme vědět, kde jsme, zavoláme tatínkovi, aby pro nás přijel. Možná dojdeme do Polska – dělala jsem si legraci, ale vnouček už začal mít strach. Když jsme vyšli z lesa, potkali jsme staršího pána, slušně pozdravili „Dobrý den, můžete nám, prosím, říct kde jsme?“ Koukal na nás nechápavě, ale po vysvětlení situace nám poradil kudy na autobusovou zastávku (asi 3 km) odkud jel za hodinu bus do Žulové a dál vláčkem do Jeseníku.
Eva Mužíková
Růženko, obdivuji Tvoji vůli dostat se domů. To já bych naprosto zpanikařila, sedla si na pařez a nehnula bych se v té hrůze z mista...
Alena Tollarová
Tomu rozumím. Já bych tedy sama do lesa nešla ani omylem! Ztratila bych se za prvním stromem.
Danuše Onderková
Růženko, při čtení jsem viděla sama sebe před léty. Jenom tenkrát jsem ještě odmítala mobil. A když jsem dorazila do chaty tak mi syn s přítelkyní řekli, že už měli o mne strach. Tak jsem jim vše vyprávěla a také jsme se tomu smáli. Bylo to tenkrát na Slovensku.
Karel Kafka
Podle mého se z kostrče moc dobrá polévka uvařit nedá! K.
Zuzana Pivcová
To mi, Růženko, připomnělo, jak jsme s kolegyní jely na sportovní den resortu obrany. Jak nás vypustili z autobusu, nestačily jsme rychlonohým sportovcům a záhy zabloudily. Bloudily jsme asi 3 hodiny a v závěru zjistily, že jsme vzdušnou čarou ušly asi 2 kilometry. A mobily? Jednou jsem byla v létě se sestrou a naším domovníkem v jižních Čechách v lese na houbách. Když jsem se ztratila, volala jsem oba mobilem, ale marně. Marcele se totiž mobil vybil a pan Láďa ho měl na dně koše, zaházený houbami. :-)) Takže si Tvé bloudění dovedu představit.
Jana Šenbergerová
Moc hezký příběh. Znám to zoufalství, když se ztratím tam, kde si myslím, že to znám. I tu úlevu, když se najdu. :-) A houby by mi také stály za to. Krásné fotky i představa, jak jsi z kostrče uvařila výbornou dršťkovou polévku. :-)
Karel Hyndrák
Rekonstruoval jsem si tvou cestu na google maps, je to síla. Ještě že máme ty mobily.
Alena Vávrová
Růženko, příště si vezmi do lesa fáborky z červeného krepáku a značkuj!! Ani ses nepochlubila, ty jedna zapálená houbařko. Tedy ti divočáci - jak se jich bojím, tak by mne nikdy nenapadlo, že je za dne takto mohu potkat. Hezký článek a fotky též.
Dana Kolářová
A já už mám druhou houbařskou sezonu bez úlovků. Růženko, příběh pěkný a fotky paráda. Hlavně, že ses ve zdraví vrátila. Pohodové svátky!