Psí život
Ilustrační foto: pixabay.com

Psí život

13. 1. 2017

Jsou dny, kdy je hned od rána všechno špatně. Probudíte se do mlhavého pošmurného rána, šedé nebe, mrholení, teploměr lehce kolem nuly. Nějaký výpadek v teplárně způsobí, že voda je zatím jenom vlažná, a tak ranní sprcha působí spíše jako středověká forma mučení. V kuchyni zjistíte, že došla vaše oblíbená snídaňová pochutina a ani kvalitní káva vaši náladu nevylepší. V bytě pod vámi vyje pes, ještě si nezvykl, že páníček ráno odchází do práce. Aúú… taky bych vyla. Nejraději bych se vrátila zpátky pod deku, tak raději honem stelu, abych odvrátila pokušení. Co naplat, termín DPH se blíží a nikdo to za mě neudělá. Psí život!

Zrovna, když přijížděl výtah, otevřely se dveře od protějšího bytu a vyšla sousedka venčit psa. Do výtahu jsme nastoupili společně a malá chlupatá opice dole u mých nohou se hystericky rozštěkala (myslím tím psa).

„Nebojte se, ona nekouše," řekla s úsměvem sousedka a vzala psa do náruče. Výsledkem bylo, že můj obličej a psí štěkající tlama se ocitly, jak říkají Angličané, face to face.“ Ona ne, ale já asi brzy kousnu“ chtělo se mi říci, ale snažím se uchovat si dobré sousedské vztahy, a tak jsem pouze mimoslovně dávala najevo, že mi to není příjemné. Vlastně jsem si už dávno zvykla na to, že při dojezdu jakéhokoliv výtahu automaticky ustupuji nejméně metr od něj stranou, protože nezřídka se vyřítí z kabinky nejdříve štěkající zvíře, teprve za ním majitel snažící se jej zpacifikovat. A nikdy nevím dopředu, zda se v kabince se svým pánem veze mopslík, nebo vlčák s převažujícími geny vlka. Tam bych při případné přetlačované neměla šanci.

Cestou do kanceláře jsem si při pohledu na venčící provoz venku uvědomila, jak se u nás na sídlišti zvýšil počet psích obyvatel. Po chodníku proti mně se nutila k běhu známá paní s jezevčíkem na vodítku. S pohledem upřeným na mě zasupěla „Šup, šup, dobrý den, běžíme, běžíme.“ Snad jsem si správně vyhodnotila, co z toho patřilo mě, ale moje „dobrý den“ už jsem říkala zádům, která ani snad odpověď nečekala.

Maminka s malými dětmi, jedno v kočárku, druhé se přidržuje rukojeti a poslušně cupitá vedle. Mladá paní spravedlivě rozděluje pozornost mezi děti a čivavu, která je navázaná na vodítku z druhé strany kočárku. Pořadí důležitosti nelze určit. Rodiny se dvěma dětmi jsou na našem sídlišti spíše výjimkou. Dá se říci, že nárůst psů je vyvážen úbytkem dětí. Není žádnou zvláštností potkat zde mladou dvojici držící se za ruce a láskyplně žvatlající na psího miláčka batolícího se kolem. Jeden takový chlupatý plyšák mi právě přeběhl přes cestu, vodítko těsně před mojí nakročenou nohou. Šikovně jsem zabalancovala na druhé noze, ale pochvalu kupodivu dostal pes.“ Hodnej pejsek, k noze !“ Patrně pejsek zaměnil páníčkovu nohu za moji, ale kdo by to řešil.

Muž se zapálenou cigaretou oděn v tepláky a kulicha venčí jakéhosi podvraťáka. Muž sám se procházením neunavuje, v klidu pokuřuje, zatímco  pes pobíhající kolem činí velkou potřebu přímo před vchodem do domu. Jakmile je dokonáno, oba mizí v domě. Napadá mě, který asi nešťastník, co  vyjde z domu s hlavou v oblacích, pozná na vlastní botu tu nevonící realitu.

Najednou se za mnou ozvalo: „Tak neotravuj a mazej domů!“ polekaně jsem se otočila a pobavila stařenku s jezevčíkem na vodítku dotazem: „To nebylo na mě, že ne?“

Vzpomněla jsem si na našeho psa Míšu z dob mého dětství. Vesele pobíhal po dvoře, občas ležel v boudě, účastnil se každé naší sebemenší procházky kamkoliv, sebemenší akce. Jedl to, co my jsme nedojedli, občas jsme mu kupovali maso z výseku. Někdy si přilepšil loupežnou výpravou do sklepa, za to mu byl „vyprášen kožich", ale pokoj si stejně nedal. Když vykonal velkou potřebu, zadními tlapkami ji zahrabal. Rozhlédla jsem se po sídlišti. Žádný momentálně se venčící pes takový úkon nečinil. Že by bydlení v paneláku tento prastarý pud potlačilo?

Jak vlastně žijí sídlištní psi?
Celý den se pohybují na prostoru 40 - 70 m čtverečných, podle velikosti bytu páníčka. Na povel panáčkují, spí jenom v rohu k tomu účelu určenému na chodbě, 2-3x denně jdou na cca 15 - 20 min. ven, kde na povel konají svoji potřebu. V zimě oblečeni v kabátcích, svetřících, s bačkůrkami na tlapkách, aby jim sůl na posyp silnic nerozežírala tlapičky. Představuji si, jak by Míša zuby a drápy tu krejčovskou nádheru ze sebe serval. A kdyby se měl neustále živit jenom granulemi se zaručeně nejvyváženějším poměrem psích živin, asi by nám utekl. Jo, časy se mění a psi se mění s nimi.

A tak si v pekárně při cestě kupuji čerstvé voňavé rohlíčky - celozrnné pečivo pro dnešek vynechám. V kanceláři dokončím nepovedenou snídani. A vzhůru do práce - žádné stěžování.

Pořád jsem na tom lépe, než sídlištní pes.

 

 

Hodnocení:
(5 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Libor Farský
Díky, Ivanko, s humorem o předmětu mého zájmu, díky Evičko za poučné dodatky.
ivana kosťunová
Lidmilo, to bylo vtipné, ale máte pravdu. U nás je opravdu živo díky venčícím se psům. Paní Evo ještě mě v té souvislosti napadlo, že pachů je na sídlišti tolik, že ten pes ví, že to v žádném případě nemůže přerazit svým pachem, tak už se o to ani nepokouší. Tedy u nás rozhodně.:))
Eva Mužíková
Ne že bych se chtěla u tohoto příspěvku dokola motat okolo psích hovínek, to ne. Ale ještě bych ráda dodala. Jak jsem již napsala, pes si své území značkuje. Aby bylo co největší, když je volný, odbíhà co nejdál, vykoná, rozehrabe. Je to prostě jejich rituál. Psovi na krátkém voditku, kterého majitel vláčí ulicí nezbývá nic jiného, než vykonat potřebu podle jediné možnosti a mnohdy je rychle odtáhnut pryč. Proto se také paní Kosťunová stává, že hrabat nemá čas a ani vlastně důvod. Nač by označoval, když byl donucen .)))) Ale určitě se najdou i tací, kteří hrabou třeba na krátkém vodítku na betonu hned před domem.....Zkràtka, i pejskové, jako my lidé, jsou různí....
Lidmila Nejedlá
Bydlíme ve vlastním domě, přesto žije naše fena v bytě. Byl to týraný pes, kterého si mladí koupili, aby ho zachránili. Ivo, kdyby lidé ve vašem paneláku nechovali psy, s kým byste se ráno potkávala? Vždyť by tam bylo liduprázdno. Takhle máte spoustu zážitků. Článek se mi líbí a je jasné, že psy by měli chovat jen zodpovědní a citliví lidé.
ivana kosťunová
Děkuji vám i paní Mužíkové za vysvětlení. Jsem ráda, že jsem ten článek napsala, protože jsem se od vás všech také hodně dozvěděla. Třeba odteď budu na oblečené pejsky hledět jinak. Dosud mi to přišlo jako nějaká úchylná zábava, oblékat psy, nevěděla jsem, že to má svůj účel. Mám ráda kočky pro jejich eleganci a nezávislost, ale vidím, že přítel člověka může být jenom pes.:))
Eva Krausová
Ivanko, pes v paneláku netrpí, pokud má páníčka, který se mu věnuje. Trpí myslím jen velké rasy, ty myslím patří na zahradu k domku. Má Meginka nejen, že netrpí, to já jsem ta, co by ráno vyla, když má ve 4.45 vstávat... Obleček na zimu má také, v mrazech je to nutnost. Líbí se mi poznámka o zahrabání, Meginka to dělá také a je to úsměvné... Když jsem v práci, venčí ji má skvělá sousedka Vlastička, bere si ji i k sobě a já si Megí vyzvedávám po příjezdu z práce, jako děcko ze školky... Má i u Vlastičky dobrůtky a má se skvěle, někdy mám pocit, že snad i lépe, než já. Snažím se jí vynahrazovat dlouhé procházky lesem o víkendy. Je to jediný člen mé" rodiny", protože o tu svou lidskou jsem již přišla... Vlastně právě Meginka mi dává sílu překonávat těžkosti v životě, protože její oči by mi nikdy nedovolily coko-li v životě vzdát... Už nyní přemýšlím často, jak Vlastičce jednou pomohu zase já, až ona bude pomoc potřebovat. Ale myslím, že i Vlastičce pomáhá, že je s Meginkou, vypráví mi, co dělaly, jak Meginka dovádí ve sněhu ap. Pravda ale je, že jsou i tací, u kterých se ptám, proč vlastně psa mají. Jedni takoví bydlí hned vedle mne, mají psy 3, kočku, což je neskutečné...Ona vůbec ta rodina je "divná". Psi jsou zavření stále doma, venčení jen pozdě večer, prostě hrůza, někdy mám pocit, že by i v útulku se měli lépe... Ani nevěřím, že za psy platí poplatky. Kdyby se magistrát více zajímal, zda lidé vůbec platí, možná by se tomuto týrání zvířat zabránilo. Co se týče koček, já bych doma kočku nechtěla, je to jiná nátura, než pes, tu bych možná mohla mít jen kdybych žila v baráčku. Jsem prostě máma psí, ne kočičí... Vadí mi ale také ti, co po svých psech neuklízí, já už bez sáčku nevycházím z domu. I mě by vadilo, kdyby mi "kajdil" pes pod okny... Článek jste Ivanko napsala velice úsměvně.
Eva Mužíková
Ještě k těm oblečkům. U malÿch krátkosrstých psů, u psů starých a nemocných chovaných v bytech, jsou doporučovány i veterináři. Oblek jej nesmí obtěžovat škrcením, musí být zvolen uvážlivě s ohledem na počasí. Bertík se do něj doslova cpe, nikdy žàdný, a že jich má sedm, neodmítl. V našem případě to není rozmar, ale nutnost....
Eva Mužíková
Takže, zdravý pes určitě zahrabává, až to kolikrát na hlavu páníčka lítá:))))
Eva Mužíková
Ono to je trochu s dovolením jinak. Pes vlastně exkrementy nezahrabává, naopak hrabáním se snaží zvětšovat pachovou stopu, kterou jsou kromě moči i tyto. Čím je pes dominantnější, nebo se o to snaží, tím je jeho hrabání intenzivnější. Všemi těmito pachovÿmi stopami si označuje své území, Aby bylo co největší, nežli exkrementy zanechá, odbíhá co nejdále od poslední stopy. Když malý pes narazí na místo pomočené velkým psem, je až úsměvné pozorovat, jak se snaží zvednout nohu co nejvýše, aby značku přepsal.
ivana kosťunová
Ač to tak nevypadá, vážím si vašeho příkladného vztahu s pejskem. Ale pořád mi ještě nikdo neodpověděl na dotaz, jestli ještě psi zadními tlapkami zahrabávají svoji vykonanou potřebu.
Eva Mužíková
Souhlasím s názory, že pes, zavřený od rána do odpoledne v bytě, bez možnosti vyvenčeni je chudák. Ze svého okolí znám hodně majitelů psů, kteří se s ním brzo ràno rychle proběhnou a odcházejí do práce. Další venčení až nejdříve za deset hodin!!!!! Na můj dotaz, zda to nepovažují za týrání odpovídají - on je na to zvyklý!!! Možná ani ne tak zvyklý, ale ze strachu z potrestání to přetrpí. Takoví lidé by si neměli psa vůbec pořizovat. Bertík žil pět let na vesnici, ale v bytě. Takže, když jsem se rozhodla pro život v paneláku, neměla jsem žádné obavy, že bude jakkoliv trpět. NAOPAK, na vesnici trávil většinu času se mnou na dvoře a zahradě, vzhledem ke starosti o jiná zvířata mi na dlouhé prochàzky nezabýval čas. Tady chodíme dvakrát denně na dlouhé výšlapy, dvakrát na takové jen do parku nebo večer okolo sídliště. O našich jiných aktivitách netřeba psát, většině z vás jsou známy. Takže, jak už tu kdosi napsal, také bych v druhém životě chtěla být mým psem...
ivana kosťunová
Právě se mi podařilo omylem kliknout dolů a udělit si hvězdičky. Přiznávám dobrovolně, ještě než budu prohlášena za ješitnou babu.
ivana kosťunová
Evo a Jarko, o tom to vlastně je. Záleží na úhlu pohledu, jinak to vidí pečlivý chovatel na sídlišti, jinak obyvatel sídliště bez psa, jinak majitel psa žijící v rodinném domku. Já jsem - doufám že objektivně- popsala případy ve svém okolí a jsem ráda, že inspirovaly k této diskusi. Taky se v ní něco nového dozvím.
Jaroslava Handlová
Ivano, myslím, že se najdou jak přívrženci, tak i odpůrci tzv. sídlištních psů. Vždy záleží na tom, jaké má chovatel podmínky a také, proč si psa pořídí. Bydlíme již přes 35 let v paneláku v bytě 4+1, měli jsme také velkého psa, boxera. O důvodu jeho pořízení jsem zde kdysi napsala článek, je zde: https://www.i60.cz/clanek/detail/6859/darek-ktery-umel-lecit Vaše příhody a postřehy, se mi zpracováním tématu moc líbily. Ještě musím dodat, že náš pes se měl výborně. Nezůstával doma sám. Kromě běžného venčení, byl 2x denně na dlouhých procházkách na okraji města, kde se vylítal. Než by měl někdy zůstat doma sám, tak to jsem ho raději vzala s sebou do kanceláře...
Eva Komínová
Ivanko, moc pěkný článek. Já na sídlišti nebydlím, ale podobné postřehy jako vy mám od své kamarádky. My máme tři psi (psala jsem o nich), domek a dvorek, "psí vchod" kudy mohou kdykoli na dvorek ven (ale stejně je mám v bytě a stále za zády, chodí za mnou jako psi, jak se říká), zahradu, kde se mohou proběhnout a pravidelné procházky do lesa, který máme za humny. Mají zkrátka vše, co potřebují - prostor, volnost, lásku svých páníčků. Kdybych bydlela v paneláku, asi bych si také pořídila pejska, ale malého "gaučáka", kterému omezený prostor tolik nevadí a někdy i vyhovuje. Mít v panelákovém bytě velkého psa nebo psů několik a ještě je tam nechávat x hodin o samotě, to je podle mne týrání zvířat.
ivana kosťunová
Tu rasu neznám, tak jsem se podívala do Wikipedie a dle obrázku působí přátelsky, a píší tam o něm, že je dobrý hlídač a své pány hlídá i bez předchozího výcviku. Chápu jak je těžké odbourat strach ze psů po takovém zážitku, ale myslím, že vám se to podaří...
Naděžda Špásová
Ivano, my bydlíme v paneláku víc než 30 let. Dokud byly děti malé, psa jsme neměli, měli ho moji rodiče, takže jim to stačilo. Když povyrostly, pořídili jsme si čivavu. 14 let byl členem rodiny, spal s námi v posteli a byl všemi milován. Odešel nám po 14 ti letech a po dvou dnech už jsme měli nové a radši dva. Uklízíme po nich venku, co utrousí a snažíme se, aby nikoho neobtěžovali. Jsou ve výhodě, protože jsme s manželem oba doma, takže s námi skoro všude jezdí. Vždycky říkám, že v příštím životě chci být psem v naší rodině. Taky neuznávám pokud si někdo pořídí psa jen proto, že je to moderní. Taková osoba je s prominutím blb. Nikdy jsme naštěstí nemuseli volit, zda rodina, nebo pes. Zase je to jen v lidech.
ivana kosťunová
Hano, to srovnání s panem Nekvasilem mě tedy pobavilo, a máte pravdu. Asi mě trochu inspiroval. Zuzani, Maruško, Jano, díky za zprostředkování různých pohledů na psí problematiku. Co člověk, to jiná zkušenost. A Maruško, velké psy mám ráda - vždy říkám - ano, tohle je pes.
ivana kosťunová
Věro, neberte mě tak vážně - trochu přeháním kvůli výslednému efektu. :))
Věra Lišková
Blížící se termín a DPH, to nikdo nemiluje a dobrý pocit se dostaví až po splnění úkolů. Asi jste to ráno nevykročila pravou nohou a psi za to moc nemůžou, i když to trochu ten den u Vás odnesli. Ani v paneláku jim není tak zle, když si užívají tepla a páníček se jim věnuje. Jinak se mi článek líbí.
Zuzana Pivcová
Sama bych pejska ve svém sídlištním bytě neměla, a to hlavně proto, že dosud chodím do práce a jsem málo doma. Moje kolegyně, která je též sama, má už asi 10letého jezevčíka, který, když ona není doma, údajně hrozně štěká. Také na balkoně, kde těsně vedle sedí soused a ten se samozřejmě rozčiluje. Je to dost neřešitelná situace. Psí "závisláci" ale neštěkají a nevyjí jen v paneláku, dva psi našeho správce v Týně, ti spustí, když on odejde jen do krámu, na dvoře takový nářek, že by se málem dostavili ochránci zvířat. :-)) Mám pejsky moc ráda, právě tak jako kočky, a všechno jim "odpustím". Když se setkám ve výtahu s mladým pánem z patra pod námi a jeho pejsek se ke mně radostně vrhá a chce se mazlit a olizuje mě a pán se omlouvá, ujišťuji ho, že mi to vůbec nevadí. Kdysi jsem si od fenky boxera nechala tak oslintat kožíšek, že musel do čistírny. Ale jak jsme se vyblbly! Každý jsme nějaký. Psům i kočkám je především dobře tam, kde je jejich pán, který se o ně stará a má je rád. A asi to tak úplně neberou, kde vlastně s ním jsou. Ale možná se mýlím.
Jana Baloušková
V Praze na Kavčích horách jsme asi v roce 95 objevili krásný parčík, výhled na Vltavu, lavičky, zeleň. Dojem kazily jen stovky psích výkalů i kolem laviček. Naši pozornost upoutala hezká, velmi dokonale oblečená slečna, s nádherným psíkem, rasu jsme nedokázali určit. Ona slečna na psíka neurvale pokřikovala aby se rychle vyvenčil, trhala mu s vodítkem, nesměl se proběhnout. Byl to jasný projev člověka, který si pořídí psa exotické rasy jen proto, aby byl IN!! Vztah k němu nemá a jeho potřeby jsou mu lhostejné. Někdy jsou psi v rodině nadřazeni dětem, nejen tak, že si mladí lidé, žijící spolu, pořídí nejdřív psa a založení rodiny odkládají na až - někdy.... Nevím co si mám myslet o mladé mamince, které lékařka doporučila, aby dali pryč psa, na kterého je její dvouletá dcera alergická. Maminka odvětila, že holt bude dcera brát léky, protože pes je člen rodiny, spí s dcerou v posteli a ta si musí časem zvyknout.
Hana Rypáčková
Až po větu: Aúú… taky bych vyla, jsem si myslela , že to píše Miloš Nekvasil. Je to názor nebo kritika? Asi nám psi neodpoví na otázku, jak se jim žije na sídlišti. Ale horší by byla stížnost psů z nepovolených množíren. Na prvního psa nás bylo s dětmi dost a druhému jako důchodci se věnujeme.
ivana kosťunová
:)) měli jsme taky plný dvůr zvířat, to mi přišlo normální, ale ten panelák... no je to opravdu o tom, jestli má ten člověk na psa i dost času. A to mnohdy tak nebývá.
Ilona Kolářová
Ivano, jsou ale vyšlechtěny rasy, které by ani venku nemohli být. Mně so také moc nelíbí. Měla jsem pak ridgebacka, nechali jsme mu udělat spec. kotec s vyhřívanou boudou. Nakonec jsem ho tam zavírala vždy jen na chvíli, když přišla třeba návštěva a báli se ho. Jinak do kotce chodily odpočítat kočky a libovaly si tam.
ivana kosťunová
To je pravda a spousta mých známých tak činí. Já jsem toho názoru, že pes v paneláku trpí-je to proti jeho přirozenosti. Proto máme kocoura :))
Ilona Kolářová
Ono je to tak trochu sporné. Když má člověk na psa dostatek času, klidně ho může mít i v garsonce. Vždy jsem měla dva psy současně a snažila jsem se jim věnovat tu nejlepší péči. Přesto, že jsme měli dům se zahradou, psiska spala v posteli a o dokonce odmítali vykonat potřebu na zahradě, takže jsem je musela venčit.Dřív na vesnici sloužilo zvířectvo pouze k užitku a když jsme se v roce 1990 přestěhovali do rod. domu, tak se mě sousedka ptala: "Vy máte ty psy ve sklepě?" Koukala jsem na ni jako blázen a ona na mě. Velá vesnice naši rodinu považovala za blázny, že hlavně já jsem divná, protože lítám venku se psy.Po několika letech si pak i naše sousedka pořídila jezevčíka,respektive jsem jí ho přinesla, protože ho někdo vyhodil a měla ho jako mazlíka. Ačkoliv byli mí psi (dalmatini) rozmazlení,nikoho neobtěžovali,byli vychovaní a poslouchali na slovo.Jde o tom, hodně se jim věnovat.