Dlouhý smích
Ilustrační foto: ingimage.com

Dlouhý smích

15. 2. 2017

S věkem přibývá moje nesnášenlivost. Tady jsou důkazy, slavná Íporoto na i60:

Ještě donedávna jsem v časopisech s radostí pročítal rozhovory se zajímavými lidmi. Se sportovci a sportovkyněmi, nesportovci a nesportovkyněmi, se zpěváky a zpěvačkami, s herci a herkami, s odborníky i odporníky všeho druhu. Dozvídal jsem se, jací byli v dětství rošťáci, jak dnes žijí, jaké mají obavy a na co se těší. A – teď to říkám zcela vážně – vždycky jsem si na konci říkal: No vida, já toho člověka vůbec neznal anebo jsem si myslel, co je to za nádivu, a on je to vlastně docela príma člověk, taky toho dost prožil a má vlastně stejný emoce jako já, už ho víc chápu, už ho mám víc rád, už se těším, až ho někde uvidím nebo uslyším v akci, už se těším na výsledky jeho práce. 

 

Tím skončil vážný úvod, a teď, co mi začalo vadit. Nejsou to ty osobnosti, jsou to některé otázky a komentáře redaktorů, kteří ty rozhovory dělají nebo upravují. V poslední době se s tím roztrhl pytel, určitě mi dáte za pravdu.

Nejdřív zarazí ty podivné otázky. Podivné nikoliv obsahem, ale jazykovou formou. O které otázky třeba jde?

A narodil jste se kde? – V Náchodě.

Do školy jste chodil kam? – Taky tam.

Aha. A v době dospívání vás nejvíc bavilo co?

Jen se podívejte, v kolika rozhovorech se tohle objevuje. A to nejsem zavilý češtinář. Číst takovéhle otázky má kdo? A zajímat by mě měly proč?

♠ ♠ ♠

Docela mě míchají ty namíchané poznámky kurzívou. Naprosto souhlasím s tím, když se čtenářům vysvětlí nějaký obecně neznámý fakt nebo odborný termín. jenže teď s námi  ty redakce pracují, jako to bývá ve slabomyslnějších sitkomech a podobných rádobygroteskách, kde divákům u televize musí napovídat předem připravený smích jakéhosi publika někde za stěnou. Postava něco řekne a za stěnou se ozve hlučný smích. To je povel, že se máme začít smát taky. Já něco podobného zažil naposledy jako pionýr na prvního máje. Když jsme přišli na náměstí, stoupli jsme si opodál tribuny. A když soudruh zástupce ředitele na té tribuně mávl motocyklistickou přilbou (přijel totiž do Náchoda na motorce), tak jsme museli volat nějaké heslo. Třeba „Socialismus, to je náš rytmus“. A běda, když někdo volal něco jiného. Měl volat „Pionýři – vaše záloha!“ a místo toho volal třeba „Ruce pryč od Kuby!“ Druhý den za to byly i poznámky v žákajdě. 

 

Tak zpátky k současným rozhovorům v tisku (já nezapomněl, že jsem o tom začal, však taky užívám dobré pilulky na paměť, jen si právě nemohu vzpomenout, jak se jmenují).

Třeba hned nedávný rozhovor s herci Ivou J. a Jiřím L. Iva: Jiří měl mít suverénní výraz, do čehož se musel celkem nutit (směje se). A podobných vysvětlivek je v rozhovoru asi deset.

nebo:

Česká učitelka statistiky, působící v New Yorku, obdržela prestižní cenu pro nejlepší profesorku od prezidenta (předsedy) univerzity. – Tu cenu získávají většinou starší profesoři a mně je pětačtyřicet, tak jsem si řekla, jestli se prezident univerzity neunáhlil (smích). – Aha, ono jí to připadá směšné. Nojo,  vždyť to je vlastně vtipné, už to chápeme. 

nebo:

Jak jste byla spokojená s tím, že jste dojela až jako třetí? – V cílové rovince jsem už věděla, že na obě holky nestačím. Tak jsem je aspoň hnala před sebou (bouřlivý smích, zalyká se).

 

No a já v tom nechápu to, proč tam je pořád a tak často ta nápověda, jestli to osobnost myslela vážně nebo v legraci. Přece to je už patrné z kontextu a z použitých slov. Jestli prezident nepředal cenu příliš mladé profesorce nebo že závodnice hnala dvě jiné před sebou, to je obojí vtipné i bez vysvětlování. Na druhé straně si umím představit právníka, jak před soudem říká: „Můj mandant si rovněž přečetl odpověď osobnosti XYZ, že mu husí játra chutnají nejvíc, když k nim polyká šišky, jak to dělala ta husa. Protože však v textu rozhovoru nebylo jasně uvedeno, že jde o legraci (směje se), můj klient, který tuto osobnost tolik obdivuje a ano, věří jí, udělal totéž a když se druhý den po výplachu žaludku a resekci hltanu v nemocnici probudil, uvědomil si, že utrpěl škodu 5 miliónů 327 tisíc 916 korun, které prostřednictvím tohoto soudu požaduje.“  

Asi tak to může vypadat, když redaktor zapomene uvést, že se osobnost smála svým vlastním slovům. No ale vážně, kdo z nás potřebuje přimíchaný smích a potlesk, když se dívá na televizní příběh, anebo připsané pokyny, jestli se má smát při čtení či jestli se smála osobnost? Taky mě napadlo, jestli to není na příkaz současné vlády, která potřebuje neustále radit lidem, jak se mají chovat, a usměrňovat je. Jen se mě příště neptejte, co si o tom doopravdy myslím (dlouhý a  bouřlivý pláč).

♠ ♠ ♠

Můj další narůstající problém není duchovní, nýbrž tělesný. Mám totiž velmi citlivou kůži. Citlivou na každý tlak nebo oděrku. Když se sebeméně říznu, hojí se to celé týdny. Na těle mě škrábe kdejaký hrubý steh. Lékař by si možná věděl rady, já někdy baštím Biosil (Biolit ne, ten je proti hmyzu létajícímu i lezoucímu) a vyhýbám se ostrým nožům (doma takticky používám jen jídelní). 

Kdo mi však situaci zhoršuje, jsou výrobci oděvů. Když si koupím či dostanu tričko, musím si většinou nechat odstranit ty visačky, které jsou většinou za krkem v počtu alespoň dvou. Všité zvlášť důkladným hrubým stehem. Vůbec nechápu, co to ty výrobce posedlo, ale dělá to skoro každý. Všije je všivě vysoko na krk (jen málokdy do boku) a můžete se mi třeba smát, ale většinou mi škrábou a dřou pokožku, což se projeví svědivým zarudnutím či vřídky, jimiž se chudák kůže brání. K tomu si vždycky představím, jak tento slavný a celosvětově uznávaný výrobce oděvů zaměstnává kdesi v Bangladéši ve čtyři hodiny ráno dvanáctiletého chlapce, aby do všech výrobků všíval ty visačky.  

Jednou, když zrovna u mě nestála s nůžkami připravená manželka, jsem se pokusil visačky odstranit sám. Odstranil a ještě jsem přitom za krkem vyrobil originální okénko. Manželce se to docela nelíbilo, ale řekněte, hlavně že jsem se zbavil těch škrabek.

 

Teď tomu ale nasadil korunu Ježíšek. Přinesl mi totiž heboučký a huňaťoučký polštářek. Takový mazlivý, na kterém si moje hlava krásně spočívá. Nicméně to má jednu drobnou vadu: jakmile si na něj lehnete, slyšíte nejdřív chrastění. Kouknete – a z polštářku trčí tři (slovy: tři, číslem: 3) visačky, z nichž dvě jsou odporně dlouhé a odporně chrastí jako mačkaný celofán. Pevně všité do polštáře, aby se nedaly odstranit. Jsou z nějaké záhadné hmoty a přinášejí vám informaci. Na té první je napsáno Cushion a Softest warm – to je teda pro českého důchodce informace jak stehno! V protikladu s tím máte na druhé visačce napsáno hezky česky: 100% polyester. Na téže visačce je provedeno totéž ještě 26 dalšími jazyky (proto je visačka tak dlouhá). A protože polyester je prostě polyester, je za každou zkratkou státu napsáno zase jen 100% polyester. Pouze jednou je to v azbuce a jednou čínskými znaky.

Hlava mi to moc nebere. Představuju si, jak se kdysi našel šikovný právník a slyším v duchu jeho řeč: „Moje klientka, slavný soude, hledala pečlivě informaci, z čeho je tričko vyrobeno. 100% polyester tam bylo ve francouzštině, finštině i polštině. Ale v češtině nic. Protože tedy neměla informaci v rodném jazyce, z čeho je tričko vyrobeno, dala ho v dobré vůli do pračky a společně se zamaštěnými montérkami vyprala na 100 stupňů, pak je pořádně vyždímala a nakonec vyžehlila s teplotou nastavenou na len. Tím si tričko vinou výrobce zničila a nyní žádá odškodné ve výši 9 milionů korun plus omluvu všitou do budoucích triček.“ Ano, tak to má být. Jen do něho, do výrobce, do toho Cushiona!

 

Moje citlivá kůže tedy už netrpí pouze pod jhem letních triček, ale teď i polštářků. Jak to skončí? Nebudu mít příště visačku na másle? Nebo visačku na visačce, která bude uvádět jméno tiskárny, která tu první visačku potiskla? Kupuju nůžky a vyhlašuju válku visačkám. Můžete si mě pozvat na trestnou výpravu.

♠ ♠ ♠

Mým čtvrtým problémem jsou letáky se slevami. Dnes to už vlastně nebývají letáky, nýbrž celé brožury a speciální slevové časopisy. Mně dosud tolik nevadily. Přiživoval jsem jimi kontejner na recyklovaný papír a v zimě jsem se na ně spolu se svými kamny značky Guča dokonce těšil.

Avšak občas jezdím k babičce. Ona je to vlastně moje tchyně, je jí přes devadesát a je pořád doma. Proto celkem náruživě studuje každou slevovou brožurku a těch jí chodí týdně aspoň dvanáct. Fakt. Má na to speciální lupu, když jsou písmenka příliš malá. Také porovnává stejné zboží v různých letácích, aby zjistila, kde je nejlepší nakupovat. Protože už ale nikam nejezdí ani nechodí a většina obchodů je deset i více kilometrů daleko, jde většinou o platonický vztah ke slevám. Bohužel ne vždy. 

Když ji přijedeme navštívit, je již připravená i s dlouhým seznamem a posílá mne nakupovat do nejmenovaného alberta, penny, kauflandu, lídlu, nebo tesca. (To jsem se ale šikovně vyhnul právníkovi, který by mne žaloval, že diskriminuju obchod, který právě zastupuje!)  

Přijdu tam a vím, co koupit. Pro mne jako pro většinu mužů je seznam posvátný a svůj úkol, ať už mi jej dá manželka nebo já sám, se snažím zcela splnit. Muž jde prostě cíleně jen po těch položkách, které má napsané, a proto taky v obchodech ušetří asi 90% toho, co tam ženy utratí. Maximálně mu do vozíku spadne jeden rum, tři piva a hořká čokoláda. Ještě spolu s oříšky a uzenou makrelou. Ale nic víc (teda kromě pořádného fláku uzeného a taky rybího salátu a argentinského vína). Tolik pro poučení ženských čtenářek (aha, to zní nějak divně, tak raději ženských čtenářů).

Takže vstoupím do obchodu s babiččiným seznamem (a svým neviditelným mužským dodatkem) a s vozíkem co nejpečlivěji projíždím mezi regály, abych našel, co mi předepsala. Ještě musím připomenout, že na mně vyžaduje přesně to, co mi předepsala (je to přece zboží ve slevě) a každou odchylku bych musel zdůvodnit.

Jen chvíli jsem se zasekl u toaletního papíru (chtěla 100vrstvý a v balíku tří útržky, stejně si myslím, že to mělo být jinak) a u banánů (nevěděl jsem, jestli chce zahnutý doleva nebo zahnutý doprava, ale představte si, co jsem přitom zjistil – že to je vlastně jedno). Troje tresčí játra, z nichž každá normálně stojí 40 korun, měly být v akci za 29,90. A víte, co byly za? (To jsem převzal z novinářských otázek v úvodu článku). No byly jen za 40. Tak u jater jsem se přímo zašprajcnul. Volal jsem babičce (která se již brzy naučí zacházet s mobilním telefonem), leč marně (aha, to už teď asi víte). A co myslíte, měl to řešit kdo? A hlavně, v tu chvíli byl kde? (Nechápavý údiv). Nikdo. Nikde.

To je prostě samá sleva, samá akce. Akce, akce, akce, reakce, erekce a já nevím, kam dřív jet. Jestli do alberta, penny, kauflandu, lídlu, nebo tesca.

Jenomže, vyzývat k bojkotu slev (jak jsem jednou četl), to je pěkná blbost a soudný člověk to neudělá, protože ví, že to nelze změnit. Bojkotovat si to musí každý sám, ale je to těžké, jak vím z vlastní zkušenosti.

♠ ♠ ♠

Slavná Íporoto na i60! Nejde na vás taky tahle nesnášenlivost?

Ale teď zas chvíli vážně. Někdo si pěstuje Velkou Nesnášenlivost a Opravdovou Zlobu namířenou na určité politiky, na určité státy atd. Tak tyhle lidi to mají docela blbý, protože by chtěli změnit to, co změnit nejde, leč oni se s tím nesmiřují, užírají se, trápí se a chřadnou, a na této smutné cestě ještě poraní všechny kolem sebe, neboť politik i stát, které nesnášejí, je příliš daleko a nedostupný, a tak to odnese úspěšně zakyselená rodina. 

Já tady nepsal o žádných velkých problémech lidstva. Mám jen drobné a víceméně neživé nelásky. Ale není to pořád lepší než nesnášet partnera, všechny sousedy, celý svět? Nemáme se dobře, dokud nám vadí jen takovéhle prťavosti? Já o tom jen napsal a hned mi je líp (dlouhý smích).

 

 

Hodnocení:
(4.8 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jarmila Jakubcová
Téma "Jak se perou senioři v 21. století" bude asi úžasné. Už se fakt těším
Marie Magdalena Klosová
Milý Old Řichu,jste zábavný se všímvšudy/1.pád všovšudy//nejapný smích/."A ten výraz jste vzala kde?" mm :)
Soňa Prachfeldová
Také jsem s chutí dočetla, skoro vše je mi též povědomé a ty visačky - zejména když jsou u sukně přímo v pase - škrábou a ještě rozšiřují . Prima /ale ne tv/ :-)
Oldřich Čepelka
:-) :-) S vámi a podobnými bych se docela rád sešel. Jsem z Liberecka.
Helenka Červenka
Oldo, povedené a se vším(nemyslím vši)(řehot) a dávám zasloužené souhvězdí (ne zasouložené) (bujarý řehot)
Oldřich Čepelka
Lidmila - dobrý! :-) Hana a Drahomíra mi potvrdily ty visačky. Potěšily i všechny ostatní. Asi zas napíšu, jak se senioři perou s 21. století, co říkáte?
Lidmila Nejedlá
Nojo, jsme staří zkušení matadoři, kteří hodně znají a hlavně pamatují. Není divu, že nám opakování stále stejného, leze na nervy.
Lidmila Nejedlá
Nojo, jsme staří zkušení matadoři, kteří hodně znají a hlavně pamatují. Není divu, že nám opakování stále stejného leze na nervy.
Drahomíra Stínilová
Dlouhý článek, ale vydržela jsem a pobavila se. Občas jsem si nějaký rozhovor přečetla a taky jsem byla překvapená, že je někdo jiný, než jsem předpokládala. Ale těch závorek se smíchem jsem si nějak nevšimla. Spíš mi rozčiluje, jak potomci herců, zpěváků atd. tvrdí, že rodiče nechtěli, aby tím byli. Taky, že všem nešla matematika. To je vždycky stejné. Začínám být na to alergická a tak to už nečtu, ať si všichni dělají a myslí co chtějí. Je to jejich život. Pleť mám taky citlivou po babičce. Řeším to tak, že doma nosím trička, noční košile i spodní prádlo obráceně, aby mě neřezaly švy. Pod svetry nosím obrácená bavlněná trička. V létě to bohužel musím nějak přetrpět.
Zuzana Pivcová
Omlouvám se - množství pořadů
Zuzana Pivcová
Vzpomínám, že když jsem se před lety v TV setkala prvně s americkým sitcomem, myslela jsem si naivně, že je to opravdu natočeno za přítomnosti diváků, kteří se smějí. Ale pak jsem pochopila, že je to nahraný instruktážní smích, podobný vyvolávaným skandovaným heslům na 1. Máje. Protivná mi byla i příprava diváků na začátek živého vysílání, kdy jsme se měli učit dopředu mohutně tleskat. V současné době již u mě nemá TV nějakou dobu místo, takže jsem množství oiřadů, které by pro mě tak jako tak nebyly, ušetřena, a vlastně ani nevím, co vše se na tomto poli děje. Stačí tisk, kde jsou opravdu v rozhovorech v závorkách předkládány emocionální projevy jako ....smích. Napsal jste dobré postřehy, s kterými souhlasím.
Marie Ženatová
Článek jsem si pročetla celý, zasmála se a dala Vám 5 hvězdiček...
Hana Rypáčková
Ovšem, že jsem ráda, že se mi podařilo to přečíst. Ty cedulky z krku taky opatrně pářu, fakt škrábou nebo se nehezky vztyčují./Ale někdy slíznu kritiku, že je to značkové a škoda/. Myslím, že jsem snášenlivá, ale nechci být slepicí./Bojím, bojím/. Slevy nějak nestíhám, jdu většinou do krámu přes ulici.
Jana Slavíková
S přibývajícím věkem zjišťuji, že přestávám být slepice. Začínám totiž být nesnášenlivá :-)
Jana Šenbergerová
Dlouhý článek odměňuji hvězdičkami a řadou krátkých či delších chechtání. Myslím, že nejeden z nás má podobné zkušenosti, tedy i "starosti". (slzy na krajíčku). Ale nás jen tak něco neotráví. Spíš mám trochu obavy, abychom si na soustavné kapičky "otravností" nezvykli a nezačali být natolik imunní, že nakonec pohár jedu přeteče a otráví nás dokonale.