Bydlení v penzi. Jaké zvolit?
Ilustrační foto: ingimage.com

Bydlení v penzi. Jaké zvolit?

12. 2. 2017

V nájemním nebo vlastním? V bytě nebo v domku? Nebo v domově pro seniory? Možností, kde žít ve vyšším věku je mnoho a je dobré nad nimi přemýšlet už kolem padesátky. V momentě, kdy člověk zjistí, že má problém dostat se domů s nákupem, protože nezvládá vysoké schody nebo mu penze nestačí na nájemné, je na řešení problému pozdě. Jaké jsou vaše zkušenosti s přípravou bydlení ve vyšším věku? Napište svůj příběh. Ten nejzajímavější odměníme.

Přemýšlení nad tím, jak budeme ve vyšším věku bydlet, by se mělo stát středem naší pozornosti mnohem dříve, ještě v době, kdy si obvykle problémy spojené se stárnutím nepřipouštíme. Ale s tím, jak populace stárne, objevují se komplikace s bydlením dříve narozených čím dál více. Tady jsou varianty, ve kterých by měl mít každý jasno ještě před odchodem do penze.

Prodám vlastní byt a půjdu do nájmu.
Tuto možnost v poslední době volí hodně lidí. Je ideální pro majitele velkých bytů, které si žádají vysoké náklady na vytápění a další provoz. Zpravidla si je lidé koupili do osobního vlastnictví, ale poté, co zestárli a dospělé děti se odstěhovaly, zjišťují, že jsou pro ně byty zbytečně velké a nákladné. Sice neplatí nájem, ale stejně přispívají do fondu oprav, vytápějí velké místnosti. Takže byt prodají, najdou si bydlení v menším nájemním bytě a z částky utržené za prodej bytu si mohou dovolit pěkný život. Je to dobrá varianta pro ty, kteří nelpí na majetku a nezáleží jim na tom, zda po nich něco zdědí jejich potomci. Pozor: Je třeba si dobře propočíst, zda si nájemné budeme moct dovolit i poté, co třeba peníze utržené na prodej bytu dojdou. Stát se může cokoli. Přijde nemoc, jeden z partnerů zemře a ten druhý z jedné penze nájemné neutáhne.

Napíšu byt či dům na děti a ony mě za to finančně podpoří.
Toto může fungovat v rodinách s dobrými vztahy, ideálně v případech, kdy v domě žije více generací. Napíšeme nemovitost na potomky a do smlouvy si dáme podmínky. Například to, že veškeré opravy a údržbu nemovitosti budou financovat mladí a my si tam klidně dožijeme. V tomto případě je třeba smlouvu velmi dobře ošetřit s pomocí advokáta. Protože stát se může ledacos. Syn se třeba rozvede a nová snacha nebude chtít mít v domě tchyni. A tak bude dělat vše pro to, ať ji vystrnadí do domova pro seniory. Nebo z toho naopak může být pěkná ukázka soužití generací a vzájemné podpory.

Najdu si bydlení v apartmánu.
Toto je velmi oblíbená forma bydlení ve stáří například u amerických penzistů. Zkrátka se nastěhujeme do areálu, který je něco mezi penzionem pro seniory a hotelem. Obvykle jsou budovány mimo města, v přírodě. Vznikají z bývalých rekreačních středisek nebo jsou nově stavěné. Jde o pěkné komplexy, ve kterých se bydlí v samostatných bytových jednotkách nebo v domcích, přičemž jsou v areálu zajištěny všechny možné služby. Mnozí se obávají, že tato forma bydlení je finančně nedostupná, ale není to tak. Například v krásném komplexu u jedné beskydské přehrady s dobrou dostupností do města se dá pokoj jedna plus jedna pořídit za osm tisíc měsíčně. Což vzhledem k výšce penzí není málo, ale na druhé straně za nájemné v mnoha bytech se platí více. Je však třeba areál pečlivě vybrat, zvážit  pro a proti a přesně se informovat, co vše je v částce za bydlení zahrnuto.
Půjdu do domova pro seniory.
Klasické řešení, které pro někoho může být výhrou, pro jiného utrpením. Nic pro introverty, počítejme s tím, že soukromí tam člověk nikdy nemá takové jako doma. Na druhé straně, kdo má zdravotní problémy a potřebuje péči, lepší model řešení není. Jde jen o to pečlivě vybrat typ zařízení, které každému bude vyhovovat. Možnosti jsou od domovů s pečovatelskou službou až po zařízení pro těžce nemocné lidi a komplexní čtyřiadvacetihodinovou pomocí. I v tomto případě je však třeba si dobře předem propočíst, jaké náklady si pobyt vyžádá. Protože jedna z nejpodstatnějších věcí spojených s životem v penzi jsou finance. Je proto třeba zvolit takový způsob bydlení, který nás nebude finančně ruinovat. Zůstat žít sami v obrovském bytě, který stojí hodně peněz a pak si nemoct dovolit ani zajet na výlet, není dobrá varianta.  

 

Řešili jste také otázku bydlení? Nebo hledali jste vhodné bydlení pro své rodiče? Jaký typ bydlení je podle vás nejvhodnější? Podělte se o své zkušenosti s ostatními čtenáři a napište vlastní příspěvek o bydlení v penzi. Nejzajímavější příspěvek na konci týdne oceníme. Napsat nám můžete i vaše poznatky a dojmy z bydlení v domovech důchodců či seniorských domech. Setkali jste se v těchto typech bydlení s nějakými nešvary? Napište nám na adesu i60@i60.cz.

Autor: Redakce Zpět na homepage
Hodnocení:
(5 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Květoslava HOUDKOVÁ
Už 7. rokem žiji v Domě s pečovatelskou službou. Chtěla jsem o tom napsat článek, ale podle výsledků Ankety = senioři chtějí žít ve vlastním bytě nebo domě - by článek nezajímal. Tak sděluji: JSEM SPOKOJENA - mám svůj byt, dostatek volnosti pro výlety a zájmy, ale též zachovat své soukromí. Pokud se zmíním, že žiji v DPS, lidé se mne nezeptají "jak se vám tam žije?" - hlavní otázkou je "KOLIK PLATÍTE??". Ze zásady na tuto otázku neodpovídám ! Je přeci rozhodující, KDE se zařízení nalézá a KDO je majitelem = úhrady jsou různé !!
Danuše Onderková
Nechtěla bych jít ze svého i když mám 3+1 v osobním vlastnictví. Měnit nechci protože chodí děti z vnoučata a dcera s vnoučaty přiletí i na 14 dní. Až se nebudu moci o sebe sama postarat, budu řešit jakmile zjistím, že to bude nad mé síly. Vidím to na mé mamince. je ji 90 let, do DD nechce a my ji tam ani dát nechtěli. Jenže ona nechce ani k jednomu z nás tří dětí. Chodí špatně, ale ještě se o sebe dokáže postarat. Nákupy ji vozí bratr, který bydlí pár kroků vedle. Vozí ji k lékaři, když je pěkně tak jdou na procházku s vozíčkem. Švagrová ji donese uvařený oběd, někdy na dva dny. Maminka si to přihřeje a víkendy tam chodím já a vždy něco uvařím, někdy se tam dostanu i přes týden. Chodíme na návštěvu střídavě, když ne každý den, tak ob den určitě. Je to vyčerpávající pro maminku, ale i pro nás. Vím, že maminka by přijala, kdyby někdo z nás s ní bydlel, ale protože máme každý svou domácnost, to není možné. A navíc, i když máme maminku moc rádi, tak přestěhovat se k ní, myslím, že by jsme se asi brzo neshodli a asi bychom to nezvládli psychicky.
Jarmila Komberec Jakubcová
Osobně bych nikdy nechtěla bydlet v nějakém DD, kde bych neměla svůj samostatný pokoj. Já myslím, že to je základ života každého člověka. Mít svůj malý kousek domova jen pro sebe.Problém DD či pčváků j i vom, ž lidé, kteří mají nějaké domácí mazlíčky (pejska, kočičku atd.) si ji nemohou vzít sebou. V zahraničí je spousta seniorského bydlení, kde každý má svoje soukromí, ale i možnost péče a společenského života.Obce či města by se měla více podílet na dostupnosti malometrážních bytů.Říká se "jak si kdo ustele, tak si lehne". Na stáří je potřeba myslet i ve středním věku. Spoléhat na stát či jiné charity se občas nevyplatí. Mám známou, která si ráda cestuje a tak jezdí skoro každý týden na wellnessové pobyty po celé ČR nebo zahraničí. Doma se jí nelíbí.
Jana Baloušková
V 58 letech jsem se přestěhovala z bytu v Praze, který jsem nechala synovi, do bytu 2 + 1 po bratrovi. Uvítala jsem, že bydlím ve zvýšeném přízemí v centru města. Po endoprotéze kyčle v roce 2010 by chození po schodech bylo obtížné, tady je 9 schodů. Zatím se o sebe dokážu postarat, na péči od syna se spolehnout nemohu. Potřebuje spíš moji pomoc s vnučkou, tak jak je to nyní dost časté. Dobře si pamatuji jak si rodiče neuměli představit život mimo svůj domek, máti byla bezmocná 6 let a otec se o ní staral s obtížemi sám, pak zemřel o dva roky později. Bylo to velmi obtížné a smutné stáří. Lékaři nám radili, že tatínek už nemůže zůstat sám, ale on z domu, který si vybudoval, nechtěl. Já se pojedu s kamarádkou podívat nejdříve do Podbořan, je tam velmi dobrý domov seniorů a máme tam známé. Případně se tam už zaregistrujeme. U nás je otevřen také zatím dobře fungující domov. Je tam od vánoc máti mé spolužačky, dokonce o vánocích už chtěla od dcery zpět do "svého" pokoje v domově. Nic jí tam nechybí. Velkým problémem domovů seniorů i pečováků jsou vícelůžkové pokoje nebo pokoje s minimální plochou, kam se nevejde ani židle pro návštěvu, osobní věci.... Je naprosto nezbytné řešit bydlení ve stáří dokud je člověk schopný. Pro mnohé osamělé lidi je představa výměny bytu za menší, jednání s realitkami, vyhození nepotřebných věcí, úprava nového bytu, naprosto nemožné. Nejsou vhodné malé byty, neexistuje solidní služba, která by s tak náročným úkolem seniorům pomohla.
Soňa Prachfeldová
Jsem zvyklá už od mládí na vícegenerační bydlení v rod. domě. jednou je nás hodně, pak míň, pak zas víc. Zažila jsem jako dítě bydlení s oběma babičkami a dědečkem a rodiči, pak jsem se odstěhovala do vlastního a vzala k sobě ovdovělou maminku. Synové vylétli z hnízda, maminka odešla, nyní je zase u měš vnučka a nejmladší syn s rodinou. Ještě, že máme veliký barák , každý svůj byt, tak o sebe nezakopáváme.a více rukou na práci doma i na zahradě. Přála bych si dožít ve svém domě . Nevím, jak bych si zvykala na nájemní byt, pokud by bylo nutno, dokud jsem fit, potřebuji k životu přírodu, zahradu, pejsky a samozřejmě i svoji rodinku. Ale nikdy nevíme, co se může přihodit ...
Jana Šenbergerová
Žijeme v bytě, který je v mém vlastnictví. I kdyby zůstal jen jeden z nás, měl by šanci žít v něm i nadále, dokud by nebyl zcela odkázán na něčí péči. Máme ve městě docela dobré sociální služby, takže by přežil, i kdyby nemohl sám vycházet z bytu. Ve městě je Dům s pečovatelskou službou a Domov důchodců, který je navíc poskytovatelem sociálních služeb i pro seniory, kteří nejsou jejich přímými klienty. Ráda bych opustila své tělo ze svého bytu. Jestli sama nebo s někým nablízku, to už nechám osudu:-)
Marie Ženatová
Náš domek je menší, ale i tak v něm víc než dva roky s námi bydlela dcera s rodinou, ženatý syn s manželkou kratší čas a i druhý syn s rodinou téměř šest let - takže vím, co je to soužití dvou generací s jedním WC a jednou koupelnou - někdy to nebylo jednoduché ale všechno jsem zvládala... Teď už víc než 9 let bydlím sama, mívám zde často menší vnoučata, čemuž jsem moc ráda. K domu patří víc než 700 m zahrady, takže většinou všechno sama ryji, seji, sázím, okopávám, sklízím, seču trávu, plevel roste neustále, zalévám - někdy je to až nad moje síly, ale vždy když práci dokončím tak mám moc dobrý pocit, že jsem to dokázala a sama se pochválím... Ale také si občas řeknu, nebylo by mi líp to prodat a jít do malého bytečku - to bych mohla chodit jen po procházkách... Tak to udělala moje známá z ulice, je o 10 let starší, pozvala mne k ní, má to moc hezké, ale už teď říká - že je dost sama - sousedi většinou mladší lidé jsou přes den v práci, pak povinnosti s dětmi - zde měla svoje sousedy - vrstevníky na popovídání. Syn mi říkal - nechceš to udělat také jako ona? - no zatím zvládám práci kolem domu... Tak jsem dětem říkala, necháme to tak, když by přišla jiná situace, tak by se to všechno muselo řešit jinak. Děti mám hodné, ale všichni mají zaměstnání, svoje domečky, své děti, zahrádky - práce dost - takže je nechci s pomocí u mne zatěžovat. Ale syn už si u mne seje řepu, takže má svůj záhonek, vnuk má v garáži svoje pracovní věci, takže už je to všechno trochu víc využíváno. A já se cítím v domečku moc hezky, mám svobodu, mohu si dělat co chci, mám dobré sousedy a dost svých aktivit, ovšem je mi 70 - ale moje maminka žila jako vdova ve svém domě 18 let také sama až do svých 92 let i když jsem za ní často jezdila a pomáhala jí, byla téměř až do konce života úplně samostatná - chovala i slepičky a pracovala na zahrádce...
Helenka Červenka
Bydlíme v městském bytě ve 3+1, smlouvu máme na neurčito a zatím nás nic a nikdo nevyhání. Abychom stačili na nájem, žádáme si o příspěvek na bydlení. Jiná situace nastane v okamžiku, kdy zbude jen jeden, kdybych to byla já, pak bych musela měnit na menší. V našem městě je velký výběr bytů, určitě bych to nějak vyřešila.
ivana kosťunová
Já mám ještě dost plánů v životě, a řešit bydlení mezi ně nepatří. Až to nastane, tak to budu řešit.
Eva Mužíková
Moje představa je taková. V 75 letech si podám přihlášku do domova s pečovatelskou službou, kde budu mít zajištěno soukromí a veškeré služby. Zàroveň požádám o příspěvek na péči. Je mi jasné, že se vše protáhne, tak nechci čekat, až to budu opravdu potřebovat.
Hana Rypáčková
Rodiče dožili ve svém bytě, ale měli v nás oporu. Jelikož se děti rozlétly , jsme tu sami a tak třípokojový byt je nezbytný, aby návštěvy zde mohly pohodlně pobýt. Nezříkáme se toho, že se budeme muset přestěhovat, až to nebudeme zvládat. Děti by nás raději viděly někde blízko u sebe, ale stále tu máme ještě aktivity. Já nijak na věcech nelpím, jsem všude jako doma. Znám případy, kdy se lidé rozhodnou pro domov, ale tam jsou velké platby a musí proběhnout zdlouhavé řízení o příspěvku . Člověk skončí v nemocnici, LMD a umře dříve, než se do domova dostane...Ale opravdu to rychle utíká, řešíme už záležitosti, které jsme si nepřipouštěli.. Spoléháme tak trochu na děti a snažíme se být samostatní.
Eva Balúchová
Na jižní Moravě je krásná vesnička pro seniory v Brodě nad Dyjí.Tam by se mě moc líbilo.Bohužel,můj důchod by pokryl náklady,ale už bych nesměla jíst.Naštěstí mám svůj dům,kde jsem se narodila a doufám,že i dožiji.
Zuzana Pivcová
O rodiče jsem přišla velmi záhy, takže jejich bydlení jsem už nikdy neřešila. Sama jsem se díky tomu, že jsem byla svobodná a ještě navíc učitelka, potloukala po ubytovnách a podnájmech a v jednom hrůzném bytě 4. kategorie v nájmu. Svůj první podnikový byt, ovšem mimo Prahu s dojížděním, jsem získala v 37 letech. Ten jsem pak pracně trojsměnou vyměnila za garsonku na sídlišti v Praze. Zde jsem od svých 44 let. Zprvu patřil byt obci, pak jsme založili družstvo a část paneláku odkoupili, a postupně byty splatili a převedli do os. vlastnictví. Pravdivě říkám, že jsem šťastná, že mám svůj byt, a moc bych si přála, aby to vydrželo co nejdéle. Samozřejmě koukám i dopředu a ráda bych volila variantu v domě s peč. službou nebo v takovém komplexu bytů, jako je třeba v Luštěnicích, kde na sklonku života žila naše známá Olinka. Bohužel však v době odchodu tam již začala trpět Alzh.chorobou a ztrácela samostatnost, takže si toho krásného bydlení moc neužila. Vše samozřejmě záleží hlavně na zdravotním stavu a na financích.