Předem upozorňuji, že se mi rozsah tohoto psaní nějak vymkl z kontroly, a je to podstatně delší, než jsem zamýšlel. Tak pro koho to je moc dlouhé, ať to nečte a jde jinam.
Budu vám vyprávět jednu příhodu. Není podstatné, kdy, kde a komu se stala, a vlastně, i zda se vůbec stala, to tu není důležité. Na tomto příběhu si ale ukážeme, co znamená a jak funguje hrozba zbraní.
Hlavní postavou příběhu je "pistolnice", můžeme jí říkat třeba Libuše. Je to dlouholetá kamarádka a jinak je to výkonná a úspěšná soutěžní střelkyně z velkorážního revolveru. Kdo ji z tohoto příběhu pozná, tak ji pozdravujte. Dáma tak kolem čtyřicítky, štíhlé, hubené až vyzáblé postavy, a říkají o ní, že i s pistolí neváží více než 45 kilo, takže na pohled dívčí postavička středoškolačky. Ráda a dost často a většinou vítězně chodila na různé závody a soutěže, a týkalo se to i strategické-obranné střelby v terénu včetně LOSu. Sebeobrana byla jejím oborem a rychle tasit a trefit i několik cílů pro ni nebyl problém. Jinak pohodová a většinou vysmátá, a kde byla, tam jí bylo plno.
Jednou jsem potřeboval záskok za dovolenou na vstupní bráně pro techniku a k dílnám do velkého průmyslového areálu, tak jsem jí tento kšeft nabídl na střelnici u kafe, a ona jej celkem ráda přijala. Ale ne pro peníze, ale jako výzvu a změnu jejího pracovního stereotypu. Obsluhovala tam závoru, psala propustky a kontrovala doklady k vývozu strojů a materiálu. Celkem fukot, ale ona to zvládala vždy s úsměvem a bohem danou autoritou. Jelikož se jednalo o stavební stroje, tak projížděli většinou samí chlapi a obě strany to zvládaly bez problémů. Tak mě jednou napadlo a známého zákazníka jsem navedl, ať ji požádá, zda by mu neukázala kvér. Ji to trochu zarazilo, ale tušila, kdo jej navedl, já jsem byl v dohledu, tak souhlasila, a ukázala. Ten šofér málem vypadl z auta, když odhalila sáčko a pod ním na opasku ukázala revolver Smith & Wesson 45ACP. Váhově více než kilo železa a v plném chromu. To, co nosí u pasu, se samozřejmě rychle rozneslo, chlapci ji už z dálky zdravili, a od té chvíle byla paní „někdo“. Jen padl občas takový dotaz, zda při chůzi nepřepadává na tu stranu s pistolí, a zda by nebylo vhodné to z druhé strany vyvážit lahví něčeho tvrdého, nebo zda to má jako závaží aby ji neodnesl vítr. Jo, takových žen je málo. Vstřícná, chápavá, velice komunikativní, a celkem nás mrzelo, když jí brigáda skončila. Takže ve vztahu k následujícímu příběhu osoba, co se má čím bránit a umí to, i když její postava svádí k odfouknutí jedním dechem.
Kdysi dávno, ještě před touto brigádou, mně vyprávěla s velkým zaujetím příhodu, kdy málem byla donucena ke střelbě. Dodnes si nese nepříjemné vzpomínky a zlé sny, že bude muset střílet na člověka.
Jednoho mlhavého večera šla po vestibulu hlavního nádraží na vlak. Bylo to ještě v době, kdy toto místo bylo bydlištěm bezdomovců a různých individuí, a policie samozřejmě nikde. U východu z nádražní haly na peron si všimla cikáňat, jak se přehrabují v odpadkových koších, pobíhají kolem a hází obsah na zem. Co tehdy přesně řekla, už neví, ale něco v tom smyslu, nedělejte binec, ukliďte to, nebo něco podobného. Cikáňata se zastavila, vyvalila očíčka a začala ječet. To nebylo ze strachu, nebo pláč z úleku, ale volání o pomoc. Ta také v mžiku přiběhla a začala taky ječet. Byla to baba, dost přes metrák, cikánka jak poleno, na sobě všechno barevné, nebo květované, sukni až na zem, a ječela s hlasitostí sirény nesrozumitelným jazykem, něco mezi maďarštinou, rumunštinou a cikánštinou. Líba jen stála a koukala, co jednou nevinnou větou způsobila. Než si uvědomila, co se děje, dorazily další posily, ale to už bylo vážnější. To už byli chlapi různého věku, téhož etnika a každý ruku v kapse nebo pod bundou, a bylo pravděpodobné, že bude mela a Líba bude za svá slova tvrdě ztrestána. Hala plná lidí, cikáňata lítala okolo, proti Líbě bojová sestava, naděje na pomoc nikde, a jí se v hlavě honily myšlenky, jak z toho ven. Jako vždy měla kolťáka za pasem, ale všechny je postřílet nešlo. Několik pohyblivých cílů, to na střelnici zvládala velmi dobře, a patron měla dostatek.
V levé ruce velkou tašku, pravou naštěstí volnou a v hlavě tisíce myšlenek co s tím a jak z toho ven bez ztráty kytičky a poukázky na kriminál. Zatím jen nacouvala do rohu ke zdi a měla je tak všechny před sebou.
„Pokud útok bezprostředně hrozí nebo trvá „ je věta daná zákonem, ale v praxi to vypadá tak trochu jinak, tak nějak upříměji a barevněji.
„Kde je ruka, co má pomáhat a chránit? Pomůže mi někdo? Budu se muset bránit? Nebo dokonce střílet? A kdy?“ Okolo ní křik, a Líba rychle probírala možné varianty.
„Tak kdy? Pokud vytáhne první z nich zbraň a přiblíží se ke mně na dosah. Napřed ale musím jeden varovný výstřel, tak tady to bude díra do stropu, a pokud to nepomůže, tak jak? Kam se trefit? Jasně mezi oči a bude od něj na věky pokoj, ale to taky nejde. Tak do ruky nebo ramene, ve které drží zbraň. Zase špatně. Za ním v zákrytu stojí několik dalších lidí, třeba i čumilů, a ti by to průbojnou kulí této ráže odnesli všichni. No tak to musím do pokleku, a kule proletí nahoru. A další díra ve stropu. Tak jo, jdeme do toho, sami si o to řekli.“
Pravou rukou rozepnula kabátek, a v zapadajícím slunci se zaleskl chladný chrom zbraně. V tu chvíli všichni ztichli, i cikáňatům to došlo, a najednou bylo ticho jak v kostele.
První popadla dech stará cikánka, něco zabrebentila, a najednou napětí opadlo, většina jich nenápadně odcouvala, a vypadalo to že zavládl klid a mír. Dokonce se uvolnil východ z haly ven na peron. Líba, ruku na pistoli a stále podél zdi opustila bojiště. V duchu děkovala bohu, že ušetřila minimálně jednu patronu a tisíce komplikací s následky střelby a případných zranění. Celou cestu vlakem tam i zpět se jí však honily hlavou myšlenky co by kdyby....
Tak co, oddechli jste si? Já taky. Holky by bylo škoda.
Takže hrozba zbraní je jeden z možných a fungujících způsobů sebeobrany. Je jedno, že protivník, samozřejmě až ve správnou chvíli, zjistí, že máte zbraň (zbraň je cokoli, co posílí a zdůrazní obranu nebo útok, takže kámen, trubka, paralyzér, pepřák, lak na vlasy, nožíček), a že se máte čím bránit. Ale taky mu dojde, že se neleknete, jste připraveni na obranu, budete se bít, a asi to i umíte. Je to jako mít na krku medaili z karate, juda nebo kick boxu. Útočník zjistí, že nebudete snadný cíl, a že by si na vás taky mohl vylámat i zoubky, a je na něm, zda bude mít dost odvahy pokračovat. Podmínkou je vystupovat sebejistě a odhodlaně, a přesvědčit útočníka, že jste zbraně schopni i použít, a že další mrtvolka nebo jeho polámané ruce na vaší cestě životem nic neznamenají. Je to i trochu o psychologii, a pokud proti vám nestojí nafetovaný magor, ale trochu myslící člověk, máte naději, že se v klidu rozejdete.
Zbraněmi a sebeobranou v civilním sektoru se zabývají webové stránky http://gunlex.cz/
