Obrana – hrozba zbraní

Obrana – hrozba zbraní

5. 5. 2017

Předem upozorňuji, že se mi rozsah tohoto psaní nějak vymkl z kontroly, a je to podstatně delší, než jsem zamýšlel. Tak pro koho to je moc dlouhé, ať to nečte a jde jinam.

Budu vám vyprávět jednu příhodu. Není podstatné, kdy, kde a komu se stala, a vlastně, i zda se vůbec stala, to tu není důležité. Na tomto příběhu si ale ukážeme, co znamená a jak funguje hrozba zbraní.

Hlavní postavou příběhu je "pistolnice", můžeme jí říkat třeba Libuše. Je to dlouholetá kamarádka a jinak je to výkonná a úspěšná soutěžní střelkyně z velkorážního revolveru. Kdo ji z tohoto příběhu pozná, tak ji pozdravujte. Dáma tak kolem čtyřicítky, štíhlé, hubené až vyzáblé postavy, a říkají o ní, že i s pistolí neváží více než 45 kilo, takže na pohled dívčí postavička středoškolačky. Ráda a dost často a většinou vítězně chodila na různé závody a soutěže, a týkalo se to i strategické-obranné střelby v terénu včetně LOSu. Sebeobrana byla jejím oborem a rychle tasit a trefit i několik cílů pro ni nebyl problém. Jinak pohodová a většinou vysmátá, a kde byla, tam jí bylo plno.

Jednou jsem potřeboval záskok za dovolenou na vstupní bráně pro techniku a k dílnám do velkého průmyslového areálu, tak jsem jí tento kšeft nabídl na střelnici u kafe, a ona jej celkem ráda přijala. Ale ne pro peníze, ale jako výzvu a změnu jejího pracovního stereotypu. Obsluhovala tam závoru, psala propustky a kontrovala doklady k vývozu strojů a materiálu. Celkem fukot, ale ona to zvládala vždy s úsměvem a bohem danou autoritou. Jelikož se jednalo o stavební stroje, tak projížděli většinou samí chlapi a obě strany to zvládaly bez problémů. Tak mě jednou napadlo a známého zákazníka jsem navedl, ať ji požádá, zda by mu neukázala kvér. Ji to trochu zarazilo, ale tušila, kdo jej navedl, já jsem byl v dohledu, tak souhlasila, a ukázala. Ten šofér málem vypadl z auta, když odhalila sáčko a pod ním na opasku ukázala revolver Smith & Wesson 45ACP. Váhově více než kilo železa a v plném chromu. To, co nosí u pasu, se samozřejmě rychle rozneslo, chlapci ji už z dálky zdravili, a od té chvíle byla paní „někdo“. Jen padl občas takový dotaz, zda při chůzi nepřepadává na tu stranu s pistolí, a zda by nebylo vhodné to z druhé strany vyvážit lahví něčeho tvrdého, nebo zda to má jako závaží aby ji neodnesl vítr. Jo, takových žen je málo. Vstřícná, chápavá, velice komunikativní, a celkem nás mrzelo, když jí brigáda skončila. Takže ve vztahu k následujícímu příběhu osoba, co se má čím bránit a umí to, i když její postava svádí k odfouknutí jedním dechem.

Kdysi dávno, ještě před touto brigádou, mně vyprávěla s velkým zaujetím příhodu, kdy málem byla donucena ke střelbě. Dodnes si nese nepříjemné vzpomínky a zlé sny, že bude muset střílet na člověka.
Jednoho mlhavého večera šla po vestibulu hlavního nádraží na vlak. Bylo to ještě v době, kdy toto místo bylo bydlištěm bezdomovců a různých individuí, a policie samozřejmě nikde. U východu z nádražní haly na peron si všimla cikáňat, jak se přehrabují v odpadkových koších, pobíhají kolem a hází obsah na zem. Co tehdy přesně řekla, už neví, ale něco v tom smyslu, nedělejte binec, ukliďte to, nebo něco podobného. Cikáňata se zastavila, vyvalila očíčka a začala ječet. To nebylo ze strachu, nebo pláč z úleku, ale volání o pomoc. Ta také v mžiku přiběhla a začala taky ječet. Byla to baba, dost přes metrák, cikánka jak poleno, na sobě všechno barevné, nebo květované, sukni až na zem, a ječela s hlasitostí sirény nesrozumitelným jazykem, něco mezi maďarštinou, rumunštinou a cikánštinou. Líba jen stála a koukala, co jednou nevinnou větou způsobila. Než si uvědomila, co se děje, dorazily další posily, ale to už bylo vážnější. To už byli chlapi různého věku, téhož etnika a každý ruku v kapse nebo pod bundou, a bylo pravděpodobné, že bude mela a Líba bude za svá slova tvrdě ztrestána. Hala plná lidí, cikáňata lítala okolo, proti Líbě bojová sestava, naděje na pomoc nikde, a jí se v hlavě honily myšlenky, jak z toho ven. Jako vždy měla kolťáka za pasem, ale všechny je postřílet nešlo. Několik pohyblivých cílů, to na střelnici zvládala velmi dobře, a patron měla dostatek.

V levé ruce velkou tašku, pravou naštěstí volnou a v hlavě tisíce myšlenek co s tím a jak z toho ven bez ztráty kytičky a poukázky na kriminál. Zatím jen nacouvala do rohu ke zdi a měla je tak všechny před sebou.
Pokud útok bezprostředně hrozí nebo trvá „ je věta daná zákonem, ale v praxi to vypadá tak trochu jinak, tak nějak upříměji a barevněji.
„Kde je ruka, co má pomáhat a chránit? Pomůže mi někdo? Budu se muset bránit? Nebo dokonce střílet? A kdy?“ Okolo ní křik, a Líba rychle probírala možné varianty.
„Tak kdy? Pokud vytáhne první z nich zbraň a přiblíží se ke mně na dosah. Napřed ale musím jeden varovný výstřel, tak tady to bude díra do stropu, a pokud to nepomůže, tak jak? Kam se trefit? Jasně mezi oči a bude od něj na věky pokoj, ale to taky nejde. Tak do ruky nebo ramene, ve které drží zbraň. Zase špatně. Za ním v zákrytu stojí několik dalších lidí, třeba i čumilů, a ti by to průbojnou kulí této ráže odnesli všichni. No tak to musím do pokleku, a kule proletí nahoru. A další díra ve stropu. Tak jo, jdeme do toho, sami si o to řekli.“
Pravou rukou rozepnula kabátek, a v zapadajícím slunci se zaleskl chladný chrom zbraně. V tu chvíli všichni ztichli, i cikáňatům to došlo, a najednou bylo ticho jak v kostele.
První popadla dech stará cikánka, něco zabrebentila, a najednou napětí opadlo, většina jich nenápadně odcouvala, a vypadalo to že zavládl klid a mír. Dokonce se uvolnil východ z haly ven na peron. Líba, ruku na pistoli a stále podél zdi opustila bojiště. V duchu děkovala bohu, že ušetřila minimálně jednu patronu a tisíce komplikací s následky střelby a případných zranění. Celou cestu vlakem tam i zpět se jí však honily hlavou myšlenky co by kdyby....
Tak co, oddechli jste si? Já taky. Holky by bylo škoda.


Takže hrozba zbraní je jeden z možných a fungujících způsobů sebeobrany. Je jedno, že protivník, samozřejmě až ve správnou chvíli, zjistí, že máte zbraň (zbraň je cokoli, co posílí a zdůrazní obranu nebo útok, takže kámen, trubka, paralyzér, pepřák, lak na vlasy, nožíček), a že se máte čím bránit. Ale taky mu dojde, že se neleknete, jste připraveni na obranu, budete se bít, a asi to i umíte. Je to jako mít na krku medaili z karate, juda nebo kick boxu. Útočník zjistí, že nebudete snadný cíl, a že by si na vás taky mohl vylámat i zoubky, a je na něm, zda bude mít dost odvahy pokračovat. Podmínkou je vystupovat sebejistě a odhodlaně, a přesvědčit útočníka, že jste zbraně schopni i použít, a že další mrtvolka nebo jeho polámané ruce na vaší cestě životem nic neznamenají. Je to i trochu o psychologii, a pokud proti vám nestojí nafetovaný magor, ale trochu myslící člověk, máte naději, že se v klidu rozejdete.
Zbraněmi a sebeobranou v civilním sektoru se zabývají webové stránky http://gunlex.cz/

Můj příběh
Autor: Redakce
Hodnocení:
(5 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Faldynová
Táta našeho kamaráda byl požádán o peněženku. V průchodu. Majitelem nože. Povídal: Počkej, až to vyndám.Sáhl do zadní kapsy a majitel nože hleděl do ústí pistole. Náhle si vše rozmyslel a odešel. Z mého pohledu je praktičtější mít peněženky dvě. Jednu skoro prázdnou a druhou dobře schovanou. Jsem ráda, že jsem něco takového nemusela řešit.
Jaroslava Havlíčková
Nebo taky kardiostimulátor, použila jsem slovo peacemaker,(něco jako mula a moula.), Na mě sedí více překlad vyjednávač. Jinak , milý Libore od šedesáti již rozhovory neposkytuji:)). Na okraj, nikdy jsem zbraň mimo střelnici nepoužila a jsem za to vděčná. Peace :).
Jaroslava Havlíčková
Samozřejmě, Libore, že to není podstatné. Omlouvám se, jestli to tak vyznělo, jsem v podstatě peacemaker. Můžu mít kurs sebeobrany, odhodlání, kubotan, spray, vše super. Tady se mluvilo o partě , nebo třeba i dvou útočících. Proto jsem zavzpomínala. Pracovala jsem kdysi jako vychovatelka ve výchovném ústavu, vím něco o davu, nebo smečce. Ale proboha nechci nikoho děsit, a doufám ,že Vás nic takového, jako se tu popisuje , nepotká.
Jaroslava Havlíčková
Měla jsem zbroják někdy do 93, tehdy jsem už začala mít pocit bezpečí a nebyl čas ,tak jsem si ho neobnovila a zbraň prodala. Nyní uvažuji o tom, jestli to nebyla chyba.
Jana Šenbergerová
Četlo se to hezky, ale zažít bych to nechtěla. Stačilo mi jedno střetnutí blízko přerovského nádraží. Ani nevím, jak se mi povedlo vyváznout ...
Jan Krones
A k poslání příspěvku: Nemyslím si že lze zobecnit, že hrozba zbraní zažene útočníka. Znám dost blbců s kvérem. Stačí připomenout excesy policistů. Nebo slavného ministra obrany J. Tvrdíka. Plašanovi je pepřák houby platný. Chci-li použít zbraň jako hrozbu, musím ji mít (Smith & Wesson 45ACP, paralyzér, kasr...) a musím s ní umět. Důležitější než to že zbraň máte je to, jak ji v případě útoku „vytasíte“. I ten klacek. Na druhé straně - taky nesouhlasím s odzbrojováním obyvatelstva Evropy. Bezpečno bylo v Československu naposled když jsme byli policejní stát – mafie další mafii nepřipustí. Je spolehnutí na policii? Dovedu si představit jak v uvedené situaci dostanou přes hubu. Nebo vojsko? Žádné nemáme. Bude líp? Nebude. Dotaz: Paní L. nosí bambitku s kulkou v hlavni i na hudební mítinky lidové konzervatoře?
Jan Krones
Po Vašem odrazujícím úvodu jsem se začetl a skoro litoval, že je konec. Má to příběh, má to spád, žádná nelogičnost nebrzdí děj, prostě radost z dobře napsaného příběhu! Čisté potěšení, asi jako když se ráno naladím obrazy paní Pivcové… A na konci jsem pochopil, že ten úvod byl funkční.
Jiří Libánský
Ta studentka, co v sebeobraně usmrtila útočníka miniaturním kapesním nožíkem byla sproštěna jakýchkoliv obvinění. Jednoznačně nutná obrana. Ale jsou u nás takové soudy, že jsme měli všichni pochobnosti, zda to tak dopadne.
Zdenka Jírová
Četla jsem to jako detektivku a naprosto máte pravdu. Nějakou dobu jsem bydlela v sídlišti s cikány a vím, jakou komedii dovedou zinscenovat i mezi sebou , kdy se hádají o hlouposti. Ukázat rozhodnost na ně dost platí. Sama jsem dokázala přimět cikánské "sousedy" v paneláku donutit k pravidelnému úklidu na chodbě. Tedy - beze zbraně. tu jsem nikdy nedržela v ruce a určitě bych ji nedokázala použít.
Jitka Hašková
Pořád platí cikánům nic neříkat a ignorovat je a jít od nich pryč. Já mám zase příhodu kamarádky-lékařky, která jako čerstvá lékařka sloužila v nemocnici v západních Čechách v zapadlém koutě. Když sloužila noční, zavolali ji k nemocnému cikánskému dítěti. Nechtěla mu předepsat antibiotika, protože to bylo zbytečné a dala jiné léky. V ten okamžik se objevilo několik cikánů, kteří se tvářili výhružně, tak předepsala antibiotika a mohla v klidu odjet.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 18. týden

Tento týden budou otázky v kvízu na téma "Psi". Protože je mezi vámi, čtenáři, mnoho pejskařů, jistě si s otázkami snadno poradíte...