Trend v módě? Domácí šití
Ilustrační foto: ingimage.com

Trend v módě? Domácí šití

8. 5. 2017

Hromady nekvalitního oblečení v miniaturních velikostech, kterými jsou obchody přeplněné, štvou čím dál více lidí. A tak sílí trend domácího šití. Rozmáhají se kurzy šití a vznikají dílny, kam si můžeme přijít sami oblečení vytvořit. Šikovné švadleny jsou dnes zavaleny prací. Většina žen, kterým je nad padesát, je zvyklá, že se oblečení šilo doma nebo u švadleny. Nabídka v obchodech byla mizerná, řetězce s rychloobrátkovou módou neexistovaly. Šilo se tak trochu z nouze.

Zkrátka, střihy ze zahraničních časopisů se opatrovaly jako poklady a vznikaly podle nich unikátní modely, které si dámy ještě vylepšovaly podle vlastní fantazie. A přesně to se nyní vrací. Domácímu šití se věnuje čím dál více žen.

Důvody? Komu není dvacet a nemá velikost 36, má čím dál větší problém si v obchodech vybrat konfekci padnoucí a kvalitní. Oblečení je sice spousta, ale mizerné kvality. Když je dáma v letech, má plné tvary nebo ne zcela konfekční postavu, nakupování se často stává noční můrou. Navíc je většina oblečení stejná. Procházíme nákupním centrem, prozkoumáváme jednotlivé obchody mezinárodních značek a po chvíli máme pocit, že chodíme stále v jednom a tom samém. Diktát módy je neúprosný, když někdo rozhodne, že se právě nosí maskáčový vzor, je prostě všude a kdo si zrovna chce koupit něco nemaskáčového, tento půl rok nemá šanci.

Výsledek? Mnohé ženy už toho mají dost. Jednak ty, které na sebe nemohou nic padnoucího vybrat, jednak i ty, které by vybrat mohly, ale nechtějí vypadat jako všechny ostatní. Chtějí se odlišovat. A je tu i početná skupina žen, která chce dát světu najevo své rozhodnutí: Nechceme nosit nekvalitní trička, která šijí hladové bangladéšské děti.

A tak se dějí zajímavé věci.

Naučte mě šít
„Čím dál více žen se zajímá o to, kde a jak se naučit šít,“ říká Michaela Velebná, která vystudovala textilní inženýrství na Technické univerzitě v Liberci a vyšší odbornou školu oděvního návrhářství v Praze. Teď vede v Praze kurzy šití. Je o ně velký zájem. „Ženy často přijdou s tím, že chtějí jen zkrátit kalhoty nebo si něco opravit. Často přijdou proto, že se jim za drobnou opravu nechce dávat peníze. Tyto služby jim připadají drahé. Brzy zjistí, proč jsou drahé. Pochopí, že šití je náročná práce. Často je však začne bavit a chtějí se naučit něco víc,“ vysvětluje.

Začíná od základů. Učí klientky nejdříve ušít polštář, pak jednoduchou tašku. Pak si začnou věřit, zkusí si ušít něco, co chtějí nosit doma. A od toho je už jen krok k šití oblečení. „Pak vytahujeme střihy s Burdy a ženy si šijí oblečení, které chtějí nosit ven. Hraje v tom roli více faktorů. Jednak to, že většina konfekce se nyní dováží z Číny a dalších asijských zemí, kde jsou jiné tabulky a číslování velikostí. Lidé tam mají jiné postavy. Mnohým ženám nyní konfekční oblečení nesedí. V současné konfekci je čím dál těžší si vybrat, i když je paradoxně nabídka zboží čím dál větší. Já mám například konfekční postavu, přesto si kalhoty raději šiju sama, pokud chci, aby seděly opravdu perfektně,“ vypráví. Její kurzy jsou součástí rodinného podnikání Velebných, kteří po roce 1989 navázali na více než tři sta let starou rodinnou tradici. Ta spočívá v šití a vyšívání. A současnost těmto řemeslům přeje.

Vznikají šicí dílny
Například v Brně vznikl projekt s názvem Brno šije. Jeho součástí je například dílna s šicími stroji, do které si kdokoli může přijít zkusit něco vlastního vytvořit. Říká se tom sdílená šicí dílna a scházejí se v ní lidé, kteří se nechtějí smířit se současným stavem, kterém se říká fast fashion. Tedy rychlá móda. Vyznávají opak, takzvaný slow fashion. Tedy oblečení, které vzniká pomalu, vlastníma rukama, přímo na míru, pro konkrétního člověka. Tedy to, co bývalo kdysi běžné. V dílně jsou módní časopisy, kterými si zájemce může listovat, může si pronajmout místo se šicím strojem nebo si zaplatit odbornou radu či přímo celý kurz. Sdílená šicí dílna funguje i v Praze v Krymské ulici.

„Největší zájem je o kurzy šití, ale děláme i pletení, háčkování, voskovou batiku. Je vidět, že se lidé čím dál více zajímají nejen o to, jaké jídlo jedí, ale také o to, jak bylo vyrobeno oblečení, které nosí. Mnozí už mají dost uniformity z obchodních řetězců,“ vysvětluje Martina Novotná, která šicí dílnu zřídila.

Do kurzů a dílen chodí ženy různého věku, různých profesí. Stává se také trendem dát kurz šití jako dárek. Proč ne? Pokud máme v rodině dámu, která si zoufá, že se jí obtížně vybírá oblečení v řetězcích, víme, že je tvořivá a že má čas, možná ji takový dárek potěší více než něco tuctového, obvyklého, očekávaného.

„Měla jsem v kurzu třináctiletou holčičku, chodí sem i ženy různého věku. Někdy se ženy třeba jen chodí poradit, jaký typ šicího stroje si pořídit, co vše se na něm dá dělat,“ vysvětluje Michaela Velebná.

Hra s centimetry
Současnému trendu slow fashion a domácího šití se vlastně nikdo nediví. Je považován za naprosto přirozenou změnu po trendu, kdy jsme obdivovali vše, co je přivezeno z jiných zemí, co se tváří takzvaně západně, moderně.

„Mnohé dámy si stěžují, že si v konfekci nemohou vybrat a mají mindráky z toho, že nemají takzvaně konfekční postavu, že jsou třeba v určitých partiích silnější,“ říká módní návrhářka Beata Rajská. „Jenže málokomu konfekce perfektně sedne. Často stačí minimální úprava, například zkrácení sukně o dva centimetry a udělá to se siluetou divy. Zkrátka, model, který je ušitý či upravený přímo na míru jeho majitelce, je zpravidla vždy lepší než ten konfekční,“ vysvětluje.

Knihkupci hlásí, že pozorují zájem o knihy s návody na to, jak se naučit šít. Mnohé staré střihy z časopisů svých matek a babiček nyní vytahují mladé slečny a zkoušejí podle nich tvořit originální retro modely. Se střihy se nyní čile obchoduje na internetu, šikovné švadleny jsou zavaleny zakázkami.

Ale pozor, mnohdy je opravdu lepší připlatit si a svěřit se švadleně, než příliš popustit uzdu fantazii a důvěře ve své tvůrčí schopnosti. Na mladé dívce se nějaký ten neuměle ručně provedený model snese, u starší zralé dámy je však třeba být u domácího tvoření více obezřetní. Přece jen s přibývajícími roky je třeba více sázet na kvalitu a ta zpravidla něco stojí. Přesto může být kurz šití nebo návštěva sdílené dílny příjemnou příležitostí, jak se něco naučit, obnovit si zapomenuté dovednosti, najít si nové kamarádky. Nebo tam třeba získat tipy na švadleny, které dokáží ušít jednoduché oblečení, ve kterém se žena bude cítit šik i v sedmdesáti. To znamená oblečení na míru, které respektuje, že každá žena je jiná. A hlavně, že v šedesáti opravdu nikdo nemá velikosti, které jsou nyní považovány za normální, ale donedávna se vyskytovaly jen v odděleních s oblečením pro děti.

Hodnocení:
(5 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdenka Jírová
Skoro celý život jsem sobě a mým dcerám většinu oblečení šila a oplétala svetry.Šila jsem podle Burdy, kterou stále považuji za nejlepší časopis pro tvůrčí ženy. Dnes už na to moc nevidím, tak jen opravuji.
Jiřina Waloszková
Taky ráda něco vytvořím, v minulosti to byly především povlaky, polštáře, začistění záclony a našití řasící stuhy. Pak něco jednoduchého na malé vnuky. Poté jsem si pořídila Zlatý střih a ten mohu všem "švadlenkám" jen doporučit. S minimálním úsilím a znalostmi konstrukce střihu se jednoduše vyrobí střih na míru a padne úžasně. Měla jsem při jeho objednání určité obavy, jelikož to nebyla pro mě nejlevnější investice, ale dnes nelituji a hlavně tvořím cokoliv, což je úžasné.
Marie Ženatová
Můj tatínek byl původním povoláním domácí krejčí, takže šicí stroj jsem znala od dětství. Ve 14 leteach jsem si ušila svůj první slušivý výtvor - obyčejnou zástěrku, která ale byla moc hezká. Když jsem se odstěhovala a měla brzy po sobě tři děti a peněz bylo málo, tak jsem začala šít úplně všechno - kalhoty, oteplovačky, sukně, kapny plněné peřím, spacáky, dceři do tanečních všechny šaty. Když jsem koupila látku v partiovce tak mi jedny vyšly na 50 Kč, pak jsem je ještě dávala neteřím. I na sebe jsem si šila z partiovky podle Burdy nádherné věci - všemi obdivované. Dokonce mi přišla jedna známá s bílou krajkou abych ušila její dceři svatební šaty, že se jí líbím jak chodím oblečená. Ale do drahé látky jsem neměla odvahu střihnout, stříhala jsem jen do laciných, abych je náhodou nepokazila, také jsem hodně přešívala ze starých věcí nové... Pletla jsem - vytvářela podle střihů nádherné věci, háčkovala, vyšívala. Dceru i dva syny jsem naučila šít, bohužel už to nikdo nedělá - když potřebují něco zašít nebo přešít tak mi to dovezou... Ale moje šlapací Veritaska má stále to nejlepší místo v místnosti, vždyť nás léta téměř zdarma oblékala. Šití mne moc bavilo, dokonce jsem v roce 1988 vezla své výtvory do nějaké soutěže Praktické ženy do Prahy - ale od té doby už uplynulo mnoho let. Když jsem měla malá vnoučata tak jsem jim šila i hračky, dokonce nazdobenou Peníkovou chaloupku - moc se všem jako vánoční dárek líbila. Dnes už víc jen zašívám, přešívám, ale také možná přijde čas, kdy budu zkoušet zase ještě vytvářet "hezké věci..."
Jana Slavíková
Jsem z krejčovské rodiny, vyrostla jsem mezi látkami, střihy a nitěmi. Už jako holka jsem měla všechno oblečení šité, všechny plesové šaty, samozřejmě i svatební. Pak jsem začala nakupovat v sekáčích, nakoupila si spoustu oblečení a pokračuji v tom dodnes. Stroj sice pořád mám, ale už jen upravuji koupené. Látek je sice v obchodech hodně, ale při jejich cenách se šití nevyplatí. V mém oblíbeném obchodním domě značky Druhá ruka čekám až vyvěsí ceduli "vše za 30,-" a jdu :-) Burdy mám ale schované, co kdyby mě to náhodou popadlo. Pletení, háčkování i vyšívání mě baví stále.
Jarmila Komberec Jakubcová
V minulém režimu jsem si jak šila tak i pletla podle německého časopisu Burda. Udělala jsem si střih, ty byly přílohou časopisu a šaty či sukně nebo halenky ušila.Dnes už mně to nebaví, raději si oblečení, které mi sedí jedu do Německa koupit.Ke švadlenám nechodím, zatím mně konfekce vyhovuje.
Zuzana Roučková
Také jsem na sebe začala šít v dospívajícím věku a nejraději dle občasných návodů D. Flejšarové ( tehdy ještě studentky VŠUP) vycházející v Ženě a módě. Její modely ze salonu E. Daniely jsou stále jedny z nejlepších. Šití je tvořivá dovednost, která přináší radost a kterou nikdy nezapomenete. A tak si opět občas nějaký ten doplněk pro radost vyrobím.
Květa Řičánková
Maminka byla dámská krejčová tak pokud mohla šila i dcerám.Pak jsem měla šikovnou švadlenu.Já dokážu ušít,upravit ale nestříhala jsem.Starší dcera sedávala u babičky a šití od ní odkoukala,šije pro rodinu,zvládne i sako s podšívkou.Jinak obě zvládáme pletení,háčkování,vyšívání dcera i další novější techniky.Mladší je ráda když správně přišije knoflík.
Danuše Onderková
Jako dospívající jsem si na sebe občas něco ušila. Když se narodili děti, šila jsem na ně. Bundy, oteplovačky, kalhoty, šaty pro dceru i kabátek když byla menší. Někdy jsem párala už nepotřebné a přešívala nebo koupila látku. Střihy jsem měla z časopisů nebo koupené a podle potřeby vylepšené. Dnes mám problém sehnat nějakou látku.
Marie Durnasová
Začala jsem na sebe šít jako 15ti letá, protože jsem chtěla chodit dobře oblékaná a v rodině nebylo moc peněz. Tudíž posloužila stará Singrovka a partiový obchod. Tento styl mi vydržel i později když už jsem měla 2 kluky, šicí stroj Minervu-šlapací. Později posloužila Veritaska která slouží dodnes jen už nešiji oblečení, které pro svoji velikost 52 zakoupím v seconhendu v Německu ale šicí stroj používám neustále k výrobě dárků a různých dekoračních předmětů hlavně s levandulí z mojí zahrádky.
Jana Kovářová
Můj první výtvor byl domácí lehký župan šitý na maminčině šlapacím stroji (mám ho dodnes). Už jako pracující jsem si koupila kufříkový stroj Lada. Zpočátku sloužil více na opravy než velké šití. Když začala dcera dorůstat, s pomocí sousedky jsem se na šití docela vrhla. Přes halenky, kalhoty, šaty do tanečních až po prošívaný kabát a prošívané vesty s oddělitelnými rukávy, které se jednu dobu hodně nosily. Nicméně, už docela dávno jsem vlastní šití ukončila a stroj opět slouží jen k drobným opravám. Pro dceru je stroj, a dokonce i jehla, úhlavním nepřítelem:)
Marie Kovářová
Jako -náctiletá jsem měla "svou" krejčovou, takže jsem byla za hvězdu v širokých pruhovaných kalhotách a dalších modelech, které jsem navrhovala sama. Plesové, maturitní a svatební šaty mně šili v krejčovně v divadle. Sama jsem se taky pokoušela něco šít, ale moc mně to nešlo. Radši jsem pletla a to nejen svetříky a halenky, ale třeba i letní šaty a kostýmek, který jsem nosila i do divadla. Pletu pořád, na sebe i na vnoučata. Různými vzory a módními trendy se jen inspiruju.
Marta Kovacsiková
Udělala jsem chybku. Schované mám časopisy, stroje ne.
Marta Kovacsiková
V padesátých letech jsme měly jenom švadleny. Pamatuji si na paní Budíkovou v Aši. Ona byla Němka a pán byl Čech. Moc hodní lidé. Paní nám šila co jsme si vymyslely. I později v 70.létech jsme nosily šité kostýmky, kalhoty. Když mi manžel sehnal šicí stroj Lučnik tak jsem se pustila do šití sama. Šila jsem oteplovačky, bundy, spací pytle a všechno možné. Všechno bylo originál. Stroj byl jak traktor. Šila jsem podle "Prama", které se těžko shánělo a když se dostala "Burda" to byl svátek. Potom jsme sehnali "Veritasku" ta byla jemnější. Ještě jé mám schované.
Redakce i60
Nechávali jste si také šít oděvy? Měli jste svou oblíbenou švadlenu? Zavzpomínejte na tu dobu a napište svůj příběh o módě vašeho mládí. Nejzajímavější příspěvky oceníme.