Jak se připravit na to, aby bylo v seniorském věku doma dobře
Ilustrační foto: ingimage.com

Jak se připravit na to, aby bylo v seniorském věku doma dobře

4. 1. 2012

To, na co jsme ve čtyřiceti ani nepomysleli, se v šedesáti může ukázat jako velký problém. Z bytu, ve kterém jsme se celý život cítili příjemně, se jednou může stát past.

Uložit se do vany je náhle obtížné, dostat se z ní ven se rovná přímo akrobatickému cvičení. Na zemi to v koupelně klouže a není se čeho zachytit. Z pohovky v obývacím pokoji se špatně vstává. A zase došlo pivo, brambory a prací prášek. To je malér, protože se těžké věci nahoru do třetího patra dostávají čím dál hůř, když v domě není výtah.

„Už okolo čtyřicítky by si člověk měl začít ujasňovat, jestli mu jeho bydlení bude vyhovovat, až bude ve vyšším věku,“ říká Tamara Tošnerová, psychiatrička, která se specializuje na problémy dříve narozených lidí. „Jistě, zdá se to být brzy a v té době máme obvykle jiné starosti, ale jednou se nám to může vymstít,“ upozorňuje.

Český statistický úřad má jasný výpočet: V roce 2035 bude polovina české populace starší padesáti let. Už nyní se na to připravují výrobci nábytku i developeři. Nabídka doplňků a úprav domácnosti, které mohou starším lidem zjednodušit život, se zvětšuje už teď, jenže řada z nás uvažuje takto: Zařizovat byt na stará kolena? Zbytečnost. To už nějak doklepeme a raději něco ušetříme pro vnoučata. Mnohem lépe bychom však udělali, kdybychom na úpravy či stěhování mysleli už ve věku, kdy jsme ještě fit.

Volit můžeme ze čtyř možností.

1. Zůstat v původním bydlení

Stěhovat se chce málokomu, a pokud nás k tomu nenutí fakt, že původní byt z penze prostě neutáhneme, je nejlepší řešení zůstat tam, kde jsme zvyklí. Jen si byt upravme. K úrazům nejčastěji dochází v koupelně. Pokud se pouštíme do přestavby, dejme přednost sprchovému koutu před vanou. Ideální je takový, ve kterém je sedátko a madla, kterých se dá zachytit. Samozřejmostí je protiskluzová úprava na jeho podlaze. Pokud jde o větší rekonstrukci, vsaďme i na protiskluzové dlaždice v celé koupelně.

Nezapomeňme na dostatečně dlouhou sprchovací hadici, kterou dosáhneme na všechny části těla. Můžeme tak sedět na sedátku nebo stát a nemusíme se při mytí různě kroutit a ohýbat. Výrobci sprchovacích koutů nyní nabízejí speciální skla pro seniory a zdravotně postižené, která mají až čtyřnásobnou pevnost oproti sklům obyčejným. Když uklouzneme a praštíme do nich, nerozbijí se.

Většina těchto speciálních vychytávek byla ještě před pár lety drahou záležitostí, dnes se pohybují na průměrných cenách. Výrobci a prodejci si dobře uvědomují, že lidí ve věku nad padesát let přibývá a stávají se významnou kupní silou. Zároveň tito klienti nejsou lehkomyslní, nejsou zvyklí zbytečně utrácet, a tak se výrobci předhánějí v nabídce dobré kvality za dobrou cenu.

Dobrou investicí do stáří je výměna sedací soupravy. Jestliže je měkká a nízká, budeme s ní mít problém vstát. Pořiďme si místo ní pohodlná křesla s vysokým opěradlem a opěrkami na ruce, které jsou dobrým pomocníkem při vstávání. Existují už i kolekce křesel a židlí pro seniory, které sice na pohled vypadají jako obyčejná křesla a židle, ale mají úpravu, která se snadno čistí. Jsou nehořlavá a voděodolná, takže se nic nestane, když nám na ně třeba ukápne káva.

Na lidi vyššího věku myslí i výrobci kuchyní. Pokud si pořizujeme novou, která nám má vydržet až do konce života, doporučují, aby pracovní deska byla níže, než je obvyklé. Proto, abychom u ní mohli pracovat a přitom sedět, kdyby nás začínaly bolet nohy.

Pokud už se rozhodneme byt přestavět či vybavit tak, abychom v něm prožili příjemné stáří, udělejme to zásadně v rodinném domě, v bytě v přízemí nebo v domě s výtahem. Investovat do bydlení ve třetím patře, do nějž jednou nebudeme schopni vyjít, je nesmysl.

2. Vyměnit bydlení za jiné

Je to dobrá cesta, pokud víme, že ten náš nám nebude vyhovovat. Není nic horšího, než zůstávat v obrovském bytě plném nepotřebných věcí a vzpomínek a dávat za něj téměř celou penzi. Mnohem jednodušší je najít si byt menší, levnější a zbytek peněz investovat do cestování, koníčků nebo třeba dobrého jídla. A nedržme se stereotypů. Seniorský manželský pár klidně může zařídit dvoupokojový byt tak, že jeden pokoj patří muži, druhý ženě a společnou mají kuchyň. Je to často lepší řešení, než hádky, že jeden už chce ulehnout, druhý si chce číst, pak chrápe a ještě vstává příliš časně ráno, protože nemůže spát.

„Jako riziková varianta se ve stáří často ukazuje i vysněný domek se zahrádkou,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová. Zná totiž hodně lidí, kteří zůstali po ovdovění sami v rodinném domě a nejsou ho schopni utáhnout ani finančně, ani fyzicky. A peníze na údržbáře či zahradníka má v penzi opravdu málokdo. Pokud je dům na odlehlém místě nebo daleko od rodiny, přemýšlejme, jak se v něm bude žít, kdybychom byli nemocní, osamělí, nepohybliví. Jestliže máme zahradu, měla by to být zahrada, se kterou je co nejméně práce. Zapomeňme na záhony květin, na zeleninová políčka. Ideální je trávník a okrasné stromky. Představy o tom, že v penzi budeme pěstovat biozeleninu všeho druhu, obvykle končí jen jako pouhé představy.

3. Přistěhovat se k mladým

Pozor, jde o nejrizikovější variantu. Kateřina Rajnicová z Masarykovy univerzity v Brně provedla průzkum s názvem Vztahy a soužití v rodině. „Vyplynulo z něj, že naprostá většina Čechů považuje za ideální variantu, když jednotlivé generace žijí odděleně,“ uvádí. Jako důvod, proč se sestěhovat, totiž podle jejího výzkumu považujeme nejčastěji špatný zdravotní stav někoho z rodiny a nedostatek peněz na samostatné bydlení. K sestěhování generací nás tedy donutí teprve nepříznivé okolnosti, dobrovolně do něj jdeme výjimečně. Za výhodu, kterou společné soužití více generací přináší, označujeme jedině to, že starší příbuzní mohou hlídat děti.

Dříve sice bývalo běžné, že sedláci předávali hospodářství mladým a sami dožili takzvaně na vejminku, tento model však nyní téměř nefunguje. I když, architekti a developeři mu dávají jistou budoucnost. Čím dál častěji se zaměřují na projekty bezbariérových domů, které mají dva samostatné vchody do dvou bytů. Mohou v nich žít dvě generace rodin, aniž by si překážely. A vzájemně si pomáhají: Babi, jdeme večer do kina, dohlédnete na děti? Dědo, jedeme na velký nákup, co ti máme přivézt?

Ovšem právě toto soužití přináší nejvíce dramatických situací. Idyla se koná málokdy. Je třeba si přesně vymezit pravidla. Zda se jedná o dvě samostatně hospodařící jednotky, kdo co platí, kde se klepe na dveře.

4. Odstěhovat se do penzionu

Pro někoho je to noční můra, pro jiného příležitost, jak nebýt sám a poznat nové přátele. A není to levná záležitost, počítejme s tím, že v lepších typech penzionů budeme platit více než je obvyklé nájemné. Lepších typů přibývá, vznikají i celé vesnice pro seniory, což jsou vlastně obdoby satelitních městeček. Výhodou je, že v nich je pečovatelská služba, často i kadeřnictví, obchod, možnost nechat si uklidit nebo přivézt nákup. Jen to všechno něco stojí.

Levnější jsou klasické domovy pro důchodce, jenže jejich nevýhodou je ztráta soukromí. Většinou jsou v nich na pokoji ubytováni dva lidé, jsou tedy vhodné především pro ty, kteří už se o sebe sami neumí postarat. Pokud však někdo chce mít jistotu, že se v takovém zařízení jednou dočká potřebné péče, měl by si o něj zažádat minimálně s pětiletým předstihem.

Vratislava Hofmanová

Naučte se vyhazovat věci. Je to těžké, ale důležité

  • Zbavte se všeho negativního. Vystavujete si obrázky svých zesnulých příbuzných a upomínkové předměty? Pozor na ně, často vyvolávají smutnou náladu, aniž si to uvědomujeme. Nevystavujme si fotku zesnulého příbuzného s černou páskou přes roh. Dejme si do barevného rámečku jeho fotografii, na které se směje, třeba z vaší společné dovolené, na níž jste byli šťastni. Obklopujme se jen věcmi, které vyvolávají pohodu, úsměv, ne smutek.

  • Pryč se vším, co nás může zranit. Postupujme podobně, jako když připravujeme byt pro život s malým dítětem. Těžká váza, která se může převrhnout, dveře s velkou skleněnou plochou, klouzající kobereček, to všechno může staršího či nemocného člověka ohrozit.

  • Byt není skladiště. Odstraňme vše, co nefunguje, co nepoužíváme. Starý mixér, váhu, nehrající rádio, kabát, který jsme pět let neoblékli, rozbitou lampičku, která už nikdy nebude svítit. Právě starší lidé se často nedokáží rozloučit s věcmi, které je řadu let obklopovaly a nechávají si je doma, i když už jsou třeba nefunkční či poškozené. Byt pak působí staře, ponuře a v takovém se dobře nežije.

Hodnocení:
(3.8 b. / 4 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dagmar Bartušková
Změna je život. Velký byt jsem zrušila. Mám nádherný moderni byteček, takovou velkou telefonní budku. Dárek k loňskému Ježíšku. Nechci být otrokem bytu, chci si užívat. Táhne mě to ven - mezi lidi, do pestrobarevnosti, do života. Nemám záclony, kazily by mi překrásný výhled na Prahu, ani koberce, mám vyhřívanou podlahu, na které rotuje naprogramovaný robot. Syn mi zrekonstruoval byteček k obrazu mému. Chci se bavit, užívat si, a ne dokola otirat z harampádi prach, a ještě v pokojích, do kterých pomalu ani nevlezu. Nejsem "inda", nevyšívám, neštrykuji, ale ráda se "zaháčkuji". Nepopelím se doma jako slepice. Výtah je v dosahu, ale raději - po schodoch. A nemoci, ty si nepřipouštím. Jsem optimista a kavarenský typ. :-)
Helena Hejduková
Milá paní Hofmanová, než dávat rady, jak uzpůsobit bydlení pro starší věk, nebylo lepší napsat článek o tom, co by senior měl udělat sám pro sebe, své zdraví a kon dici v rámci svých možností ? A ne jim radi t co mají vyhodit a dělat úpravy v bytě a podobné jiné "dobré rady" . Vždyť Vy tím článkem téměř odepisujete lidi, kteří dosáhnou vyššího věku. To mají sedět doma se založenýma rukama a čekat a přemýšlet o tom, že budou mít potíže, že je postihne choroba a proto dopředu budou investovat do věcí, které třeba ani potřebovat nebudou? Mi bude letos teprve 63 let a vůbec si nepřipouštím, že třeba budu špatně chodit a onemocním. Vždyť je to rouhání vůči sobě samému.Osobně se snažím udržet co v nejlepší kondici, být aktivní. Mám hodně koníčků a chodím pravidelně do posilovny a na dlouhé procházky se psem. A pokud nastane doba, kdy mě začnou síly opouštět, tak to budu řešit. Teď byť mám malinkatý důchod raději budu investovat peníze do aktivit, na které stačím a které mě budou udržovat v dobré fyzické a duševní kondici, než do úprav bydlení, které mi tak jen budou ukazovat, holka stárneš, začínáš být k ničemu, nic nezvládneš.
Zdenka Jírová
Patřím k těm, kteří na své stáří mysleli s předstihem. Je mi 71 let, již před 10 léty jsem se přestěhovala do malého bytu s balkonkem, kdybych nemohla tak často chodit na procházky, protože mám potíže s chozením, byt má mám 1.patře s pohodlným výtahem v krásném domě, i když panelovém. Koupelnu mám se zvýšeným WC, mám tu madla k pohodlnému zdvíhání se a u vany. Myslím, pokud budu jen trochu pohyblivá, mohu v něm dožít.Určitě bydlení ve stáří nepodceňujte, vyplatí se to.
Květoslava HOUDKOVÁ
Milá Lidmilko - ještě dodávám k předch.příspěvku: Loni jsem dosáhla 70.ti let a na vlastní oči jsi viděla (Ty i Ája), jaký problém už pro mne byly schody u Tebe doma. Proto - pro výlety/pobyty si už předem prověřuji: Terén = bez kopců, budovu = výtahem. Tak "zamává s člověkem 10 let" !
Květoslava HOUDKOVÁ
Věděla jsem, že k žádosti o Dům s pečov.službou potřebuji také stanovisko lékaře. Obvodní lékařkou MČ Prahy .. byla tzv. "drsňačka" = bývalá vojenská lékařka. Dovedete si představit můj strach! jít za ní s tím formulářem, ve svých 60ti letech - ještě jakž takž zdravá, myslela jsem, že mne vyhodí. Ale stal se zázrak!! - místo vynadání, vyhození mne pochválila slovy: "Vy jste jedna z mála, která na své stáří myslí s jasným rozumem a včas". Kolonku formuláře vyplnila - a já na tato slova nezapomenu.
Lidmila Nejedlá
Mírně se usmívám tomu, jak se má senior připravit na život v 60 letech. V tom věku bude chodit ještě do zaměstnání a nikdo se nebude ohlížet na to, zda vyjde schody do autobusu, natož vleze-li do vany. Libuška to napsala velmi dobře.
Dagmar Pravečková
Na toto téma bych mohla napsat román a snad jej taky jednou i napíšu. Gratuluji všem lidem typu paní Houdkové stejně tak jako typu žen kamarádky paní Jakubcové. Co je z mých zkušeností nejhorší? Nedělat nic. V kolika "mega" domech o jednom členu domácnosti jsem já už byla... A téma schraňování, neschopnost se rozloučit se spoustou tretek a nefunkčních věcí, /nemyslím tím vázu, která nám připomíná velkou životní událost/ to je kapitola sama pro sebe. Vždy se snažím jemně klientům podsunout myšlenku, aby mysleli na své děti, na dědice, kteří dostanou dům od sklepa po půdu plný krámů, a to opravdu vím o čem mluvím. Někdy je to k neuvěření kolik opravdu nepoužitelných věcí v domě míjím. Ale je to o povaze. Je to o rozhodnutí; VČAS si uklidit kolem sebe a věřit, jak se mi tím vyčistí i hlava a duše. Přeji všem pohodový rok 2016.
Hana Šorejsová
Dobře napsaný článek. Díky.
Květoslava HOUDKOVÁ
Ani s garzonkou mi nehrozí, že bych "jen seděla na lavičce" a pak se do ní vrátila. Však děvčata víte, že - pokud zdraví dovolí a dokud to jde - často mizím. Paní z 1. patra nohy neslouží - po rovině jít může, ale schody nesejde! ( může se stát každému - právě na to jsem myslela před stěhováním.) Nevím taky, k čemu by mi bylo "šmejdění" po velkém bytě, když bych neměla na nájem !!
Jarmila Komberec Jakubcová
Napíši příběh mé nejlepší kamarádky - po smrti manžela a syna se rozhodla v 65 letech, že prodá byt v paneláku a chatu.Koupila pozemek u Plzně a nechala si postavit domeček ve stylu bungalov.U domku má krásnou zahradu, garáž a venkovní posezení s grilem.Je moc spokojená, protože se o svou zahrádku může denně starat, druhý syn bydlí od ní 1 km a v loni jsem spolu byly na Gran Canarii. Dnes ve svých 72 letech aktivně pracuje jako dobrovolnice v seniorském klubu, učí se anglicky a je to šťastná seniorka.Rezignace na život je to nejhorší co může člověk ve stáří udělat.
Hana Rypáčková
Hned jsem pomyslela na Květu, která se podle toho zařídila.Ale má na to náturu.A tu každý nemá. Překonáváním překážek a "šmejdění" ve velkém bytě při nepříznivém počasí je aktivnější ,než sedět v upravené garsonce a mít vše po ruce.Tím , že ještě lezeme do vany je tělocvik. Vybudování sprchového koutu bez bourání je záležitost týdne. A v nemohoucnosti bydlení u dětech, není žádný očistec v normální rodině. Je to dobře radit, ale každý si to stejně zařídí po svém.
Jana Šenbergerová
Což o to, článek hezký, myšlenky moudré. Teď jen učinit rozhodnutí a realizovat zamýšlené. Pro "sběratele" přetěžký oříšek. :-)
ivana kosťunová
Vřele souhlasím s příspěvkem p. Křápové. Denně vidím na sídlišti důchodce, kteří sedí na lavičkách před panelákemutápějí čas v nekonečných debatách a pak se vrací do bytů uzpůsobených pro seniory. Vím jedn, že takhle žít nechci. Žiji tak, jak jsem zvyklá a až nějaký problém přijde, budu ho řešit.
Květoslava HOUDKOVÁ
Ano, vše řešit včas = s ještě dobře fungujícím rozumem ! Před 5ti roky jsem se rozhodla-preventivně- žít v Domě s pečov. službou. Měla jsem tyto podmínky: Byt v přízemí, v klidové části a sprch. kout. O něco déle jsem počkala, ale vše mám splněno: Garzonka - přísluš. se sprch.koutem, v přízemí domu, postaveného v zahradě, okno do zeleně, klid. Před stěhováním bylo dost času vytřídit věci = bazar, kontejner. Zbývající se vešlo na auto a potom i v bytě (dle rozkreslení na čtvereč.papíru) na cm přesně, spokojenost.
Helena Votíková
Myslím, že kolem čtyřicítky je člověk tak nějak na vrcholu, obzvláště v dnešní době, kdy se vše nějak posunulo (mateřství a pod.) a na stáří málokdo pomyslí. Při rekonstrukci domu jsme si vyměnili bydlení, mladí do patra, já přízemí. Těch 21 schodů několikrát denně byl ale dobrý trénink. Vše je zcela individuální a myslím, že hodně souvisí i s psychikou.
Libuše Křapová
S paní Hofmanovou se dá v mnohém souhlasit, ale zrovna tak diskutovat. Nelze zevšeobecňovat a dát jen na rady. Když jsem před lety šla do důchodu, kupovala jsem domek právě s vyhlídkou, že budu mít zahradu, psa. Kolegyně mne varovala - do důchodu tolik starostí? Proč nezůstaneš v bytě, Jak to zvládneš, až nebudeš moci? Moje odpověď zněla - a to mám už teď, v necelých šedesáti, koukat z okna bytu a myslet jen na to, že jednou zemřu? A žít takhle třeba dvacet let? Když mne zahrada baví? Ano, samozřejmě, myslela jsem při koupi na další roky a na tomu uzpůsobila rekonstrukci. Ano, souhlasím, že se musíme naučit nehromadit předměty. Ale co když zrovna ta těžká nepraktická váza, kterou by nám někdo doporučil vyhodit, je památka na svatební cestu s manželem? Nebo jsme ji podědili po mamince? Nechci tím říct, že v článku nejsou uvedeny hluboké pravdy. To jen, že po jeho přečtení jsem se spíše dostala do stavu blízkém depresi. Po šedesáti musíme myslet opravdu jen na nemohoucí stáří a smrt? Někdo je nemohoucí vinou nemoci od mládí, někdo velmi vitální v devadesáti. A je schopen zvládnout - i když jistě omezeně - i ty kytičky či mrkev na záhoncích.