Jak se neděsit osamělých večerů
Ilustrační foto: ingimage.com

Jak se neděsit osamělých večerů

5. 6. 2018

Přes 40 i více let usínáte vedle svého muže. A náhle ležíte v posteli sama. Když se ráno otočíte na bok, nevidíte důvěrně známý obličej toho, který tu vždy pro vás byl, ale třeba jen šatník nebo pouhou tapetu.

Jedna z nejzákladnějších otázek života je, jak se vypořádat se samotou. Každý člověk se cítí sám, nezávisle na tom, jestli má k tomu nějaký podnět. Ten pocit se zkrátka vynoří, často o večerech. A účinkuje jako filtr, který vysaje ze života všechny barvy. Můžete třeba sedět s přáteli u jídelního stolu a cítit se osaměle. Nebo držet v náručí děcko a cítit se osaměle.

Ale starší lidé jsou ještě náchylnější k tomu, že je přepadne pocit osamění. Nemají práci a žádný pevný úkol. Často žijí sami. A pokud jim pak náhodně o víkendu ani nikdo nezavolá, ať už z příbuzenstva nebo ze známých, cítí prázdnotu, že to je až k zadušení.

Řada starších lidí si stěžuje na rodinu. Mnozí dokonce sdílejí se svými dětmi obydlí, a přesto tvrdí, že je mladí málo navštěvují. Podobné hovory ale moc nepomohou. Dávají dětem a vnoučatům vinu za něco, co ve skutečnosti nenesou. Říct, že se cítíme osamělí, je volání o pomoc, aby člověk nemusel být se svou prázdnotou sám. Ale těžko nám ji někdo odejme. Pokud pozorujeme, že se s ní tedy nedokážeme vyrovnat sami, měli bychom vyhledat profesionální pomoc. Je dobře, že je dnes známo, kam až mohou sahat psychické problémy, a nikdo se nemusí dělat silnějším, než ve skutečnosti je.

Útěchou zůstává, že pokud to člověk nevzdá a v nějaké tragické fázi života zůstane pevně stát, dokáže později zase nějakým způsobem užívat života dál. Samozřejmě truchlí a v každodenních situacích si uvědomuje, jak se život náhle změnil. Ale naučí se s tím pocitem žít.

Boj proti vzniklé osamělosti je těžký, ale nějak musí začít, asi jako domácí úkol během školních let. Můžeme vypozorovat, co nám činí dobře a co naopak všechno ještě zhoršuje. Někomu prospívá určitá přísnost vůči sobě. Přestat si neustále předhazovat, že se cítím osaměle. Přestat se litovat. Avšak na druhou stranu se ani na sebe za podobný pocit nezlobit, tím si osamělý večer nevylepšíme.

Večer nám nevylepší ani poslouchat např. smutnou hudbu. Může to chvíli působit konejšivě, ale vlastně už se tak trochu "bahníme" ve svém pocitu smutku. Lepším nouzovým programem už je dát si třeba zmrzlinu. Přijde čas, kdy se nemusí brát ohled na zdravou stravu, kdy je prvořadé brát ohled na své štěstí a to roste i s přísunem sladkého. K tomu se můžeme podívat na pěkný film v televizi, číst si nebo poslouchat rádio. Zkrátka odvést pozornost od směřování myšlenek k bolesti. A hudba nebo hlasy pomohou i jako zvuková kulisa při usínání.

Je jedno, jak mizerně se cítíme, ale osamělost přejde. Je to jen jedna fáze. S tímto vědomím můžeme přežít víkendy. Právě tak jako je dobré vědomí, že máme v kalendáři na příští týden zapsané nějaké schůzky a další akce. A nezapomeňme na poznání, že každý z nás je i sám sobě člověkem, společníkem, a ne zrovna nejhorším. Musíme si jen umět naslouchat.

Autor: Redakce Zpět na homepage
Hodnocení:
(4.9 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Kopecká
Jednou večer v létě jsem šla domů, odevšad hrála muzika, protože v létě jsou, jak víme, po různých městech různé slavnosti atd a vidím na rohu stát dvě v mém věku s nešťastnými výrazy. Ta jedna zrovna říkala, tak jsem zase sama jako loňský rok, to je život, zase nemám s kým jít večer na písničky, na pivo. Je to každého volba. Jak tu svou "samotu" vidí. Mně to nevadí - za písničkami umím jít i sama a když zůstanu sama doma, mám přece vícero možností, jak ten večer strávit. Je internet, DVD, radio, knížka, televize, můžu si doma udělat déle odkládanou práci, nebo si v klidu přispat.,...Proč se z toho hroutit, když jsou na tom lidi kolikrát daleko hůř? Pokud by to měl být jediný problém v životě, že nevím, co s volným večerem.....pak mám bezstarostný život.
Zdenka Jírová
Snad každý se cítil někdy osamoceně i mezi lidmi kolem sebe. Je dobré mít alespoň několik přátel, kterým můžete v takovou chvíli zavolat nebo je navštívit. Mobilní telefony jsou v podobných chvílích požehnáním. Hlavně se nelitovat a probrat s přítelkyní třeba současnou politiku/ ta vás probudí určitě/ nebo si povyprávět o vnoučatech. Smluvit si nějaký příští výlet nebo alespoň společnou procházku, na kterou se budete těšit a na chmury nebude už místo. Nebo si číst nějakou pěknou knížku. Někoho probere napínavá detektivka, jiné zamilovaný román . Všechno je povoleno, jen ne utápění se v žalu.
Danka Rotyková
Moc pěkný článek. Škoda, že jsem tento portál objevila teprve minulý rok. Moc by mi před lety takové články pomohly. Ale měla jsem štěstí, ještě jsem musela hodně pracovat, a tak mnoho času na samotu nezbývalo. A je to tak dosud - jakmile se té své samoty nabažím, vyrazím mezi lidi.
Marie Doušová
Každý samotu prožívá jinak. Někdo je rád sám a někdo samotu nesnáší. Já jsem ráda sama a také ráda spím sama v místnosti a smutno mi není.Mám manžela kterého si moc vážím ,ale jsou chvíle ,kdy i on je raději sám . Vše je o domluvě. Naučme se mít se rádi a sami si vystačit.Okolo nás je spousty lidí s kterými se můžeme seznámit a nebýt sami.
Katarina Schultzova
Veľmi pekný a poučný článok.
Margita Melegova
Kdyz jsme slavili 25 vyroci tak nase deti secetli, ze jsem 18 let zila jen s nimi, vlastne jsem byla vdana za samotu. Kdyz vecer deti usnuli prepadala mne tisen, bylo mi do place z te samoty, casem jsem si zvykla a pocitala kolik dnu nebo tydnu budu na vsechno sama, ale horsi a slozitejsi bylo naucit se znova zit jako rodina. Kdyz se na ta leta divam s dnesnim rozumem a 52 lety trvani manzelstvi tak bych nedbala byt obcas vecer sama, poslednich 25 let nevim co to obnasi, tahneme zivotem ve dvou.