Kuchařští mistři: Jan Kracík
FOTO: archiv autora

Kuchařští mistři: Jan Kracík

18. 6. 2018

Ne všichni mají o volbě povolání v letech, kdy se o něm rozhoduje, úplně jasno. Jan Kracík měl. Kuchařské řemeslo mu učarovalo i bez nějaké silné pohnutky, která bývá často hlavním motivem hybatelem pozdějšího nasazení. Po dědovi - restauratérovi v Krkonoších - zdědil patrně nějaké geny, protože ve škole se Janovi líbilo od samého počátku. V hotelu Labuť ve Vrchlabí začínal jako každý jiný, pomocnými pracemi. Na rozdíl od mnohých si je však neošklivil, vlastně všechno ho bavilo. Dokonce tolik, že se rozhodl pokračovat nadstavbou na tenkrát vyhlášené hotelové škole v Poděbradech. Také pro možnost častých zahraničních stáží, na které škola své studenty vysílala. Prvním Kracíkovým místem pobytu byla kuchyně v mnichovském hotelu Renaissance. Tam přišla ona pohnutka, která jej přesvědčila, vlastně ne, přesvědčený už byl, spíš tedy utvrdila ve správnosti rozhodnutí.

Měl vlastně velké štěstí, od té doby působil v zahraničí bez toho, aby se vracel domů. V jeho pasu se postupně objevila razítka z Německa, Švýcarska, Irska, také Rakouska a Holandska. Každá zastávka mu dala nějakou cennou zkušenost. Nejen co se vaření týká. Dokázal si poradit s dodavateli surovin, ovládl taje úspěšné spolupráce kuchyňského týmu. Po osmi letech, kdy vystřídal uvedené země, byl hotovým kuchařem s respektem k surovině a citem pro její zpracování.

To, že dnes je jedním z mála plně se oddávajících francouzské inspiraci, začalo pro Jana Kracíka v Irsku. Pětihvězdičkový golfový rezort - hýčkal své hosty právě báječnou nabídkou francouzskou. Od šéfkuchaře, samozřejmě Francouze, měli za úkol uspokojit labužnické choutky náročných hostí. Zájem pozvolna přecházel v okouzlení, francouzsky orientovanou stáž absolvoval poté i ve Švýcarsku. Tamní receptury jsou ovlivněny francouzskou školou, i když šlo o provoz víceméně rodinný, vařilo se tam mimořádně. Zde se Jan poprvé dostal k tomu, aby mohl splopracovat na stavbě menu a samostatně vytvořit některou jeho položku. Postupně na něho přešel celý provoz kuchyně, což znamenalo další významný posun ve znalostech. Ambice kuchyně nesahaly ke kuchařským nebesům – co do překvapivosti či originality receptur. Ovšem na čem majitelé trvali a co vyžadovali, to bylo co nejdokonalejší zpracování a maximálně čisté vytěžení surovin. Tedy další stupínek k tomu, aby se Jan Kracík stal kuchařem zaměřeným na Francii, podle něho – a nejen jeho – zemi s nejlepší gourmet kuchyní na glóbu.

Když přišel čas návratu a Jan se ocitl zpátky v Čechách, došlo k něčemu, s čím možná už nepočítal. Podmínky se za zhruba osm let téměř nezměnily. Nedobrou zkušenost udělal také s přístupem většiny majitelů, proto musel opustit vlastně první české angažmá. Setkání s realitou českého pohostinství pro něho bylo tedy neradostné.

Dům U závoje, kam se dostal poté, měl k jeho představám blíž. Hlavně díky vínu a práci s ním. S Petrem Hajným jako jedničkou měl – až na výjimky – dobrý pocit. Hajný však odešel. Výjimek bylo stále více a Jiří, který už měl francouzský model, včetně spolupráce kuchyně a placu, hluboko pod kůží, nevydržel. Kuchař už po všech stránkách vyprecizovaný do vysokých kvalit s vlastnostmi v té době na této scéně u nás zřídkavými, to zkusil ještě v malém bistru V Celnici.

Po zhruba roce kývl Martinovi Pastyříkovi, a byly z toho – alespoň zpočátku, čtyři šťastné roky v Paláci Kinských. Když zůstal oproti plánu v kuchyni sám, zjistil, že to není až taková nálož. Co se času týká, tak to jistě ano. Ale být sám sobě šéfem, velet kuchyni, komponovat nabídku, řešit suroviny, to všechno dávno zvládal. Včetně vaření, jak také jinak. Když už si osahal všechny záludnosti šéfkuchařovy práce, začal se rozhlížet po vlastním podniku. Vizi měl jasnou, podniček do čtyřiceti míst, s minimálním, dobře však fungujícím týmem, někde v centru. O směru kuchyně netřeba mluvit, Kracíkova milovaná francouzská škola byla jasnou volbou.

Záměr se povedl, a Praha tak v roce 2013 získala další baštu haute cuisine, ale nejen té. Regionální recepty francouzského venkova ze všech gastronomicky významných regionů a k tomu málo známá vína, nabízející neotřelé kouzlo. Soudě podle ohlasu hostí i mírného optimismu Jana Kracíka se koncept ujal. Pot-au-feu si získává stálou klientelu a svou existencí posílilo pozice vytříbené francouzské kuchyně, která, zdá se, z centra pozornosti širšího okruhu labužníků bohužel zvolna mizí.

 

2013 – Pot-au-feu Praha

2011 – Dům vína u Závoje Praha

2008 – Chateau Les Crayéres in Reims, France

2007 – Restaurant Le Gourmandin - Beaune, France

2007 – Restaurant Palác Kinských Praha

2005 – Restaurant Dům vína u Závoje Praha

2003 – Hotel Residence Switzerland

2002 – Hotel Conrad Hilton Ireland Restaurant Lady Helen

2000 – Hotel Rennaissance Munich - Germany

1999 – Tennis Zentre Restaurant Düsseldorf

1998 – Croatia, Hotel Sun

 

Milan Ballík pro portál i60

gastronomie kuchařští mistři
Autor: Redakce
Hodnocení:
(5 b. / 1 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.