Nemám ráda lidi, řekla vražedkyně Hepnarová příslušníkovi, když ji vytáhl z auta
FOTO: Z filmu "Já, Olga Hepnarová"

Nemám ráda lidi, řekla vražedkyně Hepnarová příslušníkovi, když ji vytáhl z auta

10. 7. 2018

Nefiguruje v žádném dokumentu, který pojednává o šokujícím činu dvaadvacetileté Olgy Hepnarové, která před pětačtyřiceti lety v červenci 1973 v 13.30 hodin najela do skupiny asi třiceti lidí čekajících na tramvaj.

Osm z nich masakr nepřežilo, šest lidí vražedkyně Hepnarová těžce a šest lehce zranila. Přesto byl šestašedesátiletý Milan, který nechce zveřejnit příjmení, prvním, kdo spatřil po činu tvář mladé vražednice.

Sloužil totiž kdysi jako příslušník VB v Praze, pak dlouho v České Třebové u železniční ostrahy a u VB. "Tu Olgu jsem po té vraždě vytáhl z auta a odvedl na VB. Vím, co řekla, a jak se chovala.“ říká.

Sedíme v nádražní restauraci v České Třebové a muž, který však nechce prozradit své příjmení, vzpomíná u kofoly a kafe. „Sloužil jsem jako příslušník Veřejné bezpečnosti na Praze 7, bylo mi třiadvacet let. Shodou okolností jsem 10. července 1973 byl na stáži na služebně poblíž místa, kde se masakr stal, a končil jsem dříve. Čekalo mne volno a šel jsem na tramvaj do Vysočan. Vyšel jsem ze dveří a viděl jsem v protější ulici, kam jsem šel na zastávku tramvaje, projet nákladní auto.“

Mladý příslušník VB pár minut na to minul roh ulice a uviděl hrozivý obraz. „Támhle stálo auto a na zastávce leželi nebo křičeli hrůzou lidé. Někteří utíkali pryč, jiní zděšeně stáli. Vypadalo to, jako by tam někdo do lidí vystřílel dávku ze samopalu,“ popisuje první dojmy. I pro něj to byl šok.

„Říkal jsem si, proboha, co se to tu stalo. Pak vidím to auto, které stálo níž u prodejny oděvů. Byl jsem v uniformě, tak jsem se k němu vydal,“ líčí Milan zážitek, který mu prý nikdy nezmizí z paměti. Otevřel dveře staré pragovky, přezdívané Eréna. Před sebou totiž viděl za volantem mladou dívku, připadala mu tak na čtrnáct, šestnáct let. „Byla drobounká, to nebyla žádná sexbomba. Takové tintítko, žádná prsa, žádný zadek. Myslel jsem si, že je to děcko,“ popisuje.

Houkl na děvče: „Kde je řidič? Kdo to řídil?“ „Já,“ odpověděla Olga Hepnarová. Zamrazilo ho, svoje pocity popisuje jako trans. „Tak řidičák,“ vyzval šokovaný Milan dívku. Dala mu řidičák a občanku. „Byla naprosto klidná. Povídám jí: Jdem. Když sestoupila z kabiny, chytl jsem ji za paži, aby mi neutekla. A ona: To bolí, já jdu přece s vámi,“ slyšel hlas ženy, po níž na místě zůstalo dvacet mrtvých a zraněných.

Mladý policista vedl Hepnarovou na oddělení VB, kde se před chvílí loučil s kolegy. Teď tu řvala siréna a z oddělení vybíhali další a další policisté k místu neštěstí. „Co mělo ruce a nohy, běželo ven. Zeptal jsem se jí ještě: To ti selhaly brzdy? Ona, že ne. Tak co jsi dělala?, ptám se jí. Já nemám ráda lidi, řekla mi,“ popisuje dlouholetý policista, kterého dodnes fascinuje Hepnarové klid po masakru, který způsobila. Přivedl Hepnarovou do kanceláře kapitána, který měl službu. „Hele, tahle řídila to auto, co tam přejelo ty lidi. Tady máš její doklady. Já nic psát nebudu, tady ji máš, já jdu domů,“ řekl tehdy Milan. „Neměl jsem vůbec po tom šoku náladu něco sepisovat, nechal jsem to na kolezích.“ A to je zřejmě i důvod, proč Milan nefiguruje ani ve vyšetřovacím spise, ani nebyl jako případný svědek u soudu, který Olgu Hepnarovou odsoudil jako poslední ženu v Československu k trestu smrti.

Ještě jednou musel ale kolem místa tragédie projít směrem na Strossmayerovo náměstí. U zastávky tramvaje v dnešní ulici Milady Horákové už byly sanitky a policisté uzavírali prostor. Viděl, jak nakládají zraněné as tři lidská těla už pokryvala bílá plachty. Byla tam civilní volha, v ní byl ředitel pražské záchranky. A slyšel strohé pokyny záchranářů. „Tuhle osobu už nenakládejte a přikryjte. Tuhle odvezte na Bulovku. Tohle zase tam. Kolegům, co tam byli, jsem hned řekl, že jsem řidičku odvedl na oddělení. Oddechli si, protože mysleli, že řidič, který na místě nechal celkem dvacet zraněných a mrtvých lidí, utekl. Byli mezi nimi i starší kolegové a byli šokovaní, protože dosud nic takového za dobu služby ve VB nezažili,“ vzpomíná muž, který je od roku 1996 v penzi.

Když se tehdy po týdnu volna na oddělení vrátil, panovala tam tísnivá atmosféra. Dozvěděl se, že jeho kamarád, který u tragédie také jako policista zasahoval, tři dny potom pil. Protože to hrozně prožíval. „Nikdo se nechtěl o té tragédii bavit, pro všechny to byl velký otřes. Dokonce šly fámy, že se jí nic nestane, že její tatínek je nějaké velké partajní zvíře,“ vzpomíná. Dodává, že podle něho si Olga Hepnarová si pro svůj čin vybrala svým způsobem dobré místo, protože poblíž na Strossmayerově náměstí měla sídlo rychlá záchranná služba a v příčné ulici Františka Křížka bylo obvodní oddělení.

Na film Já, Olga Hepnarová se chystá. „Jsem na něj zvědavý, rád si pohled filmařů srovnám s tím, co jsem viděl a zažil,“ říká muž, který předal masovou vražedkyni Olgu Hepnarovou do rukou spravedlnosti.

 

Petr Broulík

 

 

 

 

Autor: Redakce Zpět na homepage
Hodnocení:
(5 b. / 4 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dagmar Bartušková
A to nevíme, kolik dalších šílených osob prochází mezi námi...
Dagmar Bartušková
Kdykoliv kolem místa tragédie projdu, vzpomenu na událost, kterou znám jen z vyprávění, z novin a z filmu, jsem ihned po jeho uvedení do kin viděla v Lucerně. Snímek mě zas tak natolik nepřekvapil - i když chvílemi mrazil. Věděla jsem, na co jdu. Některé detaily jsem neznala, překvapily, ale film je film. Ano, byl to smutný příběh mladé, uvnitř sebe rozervané a nepochopené ženy, pocházející ze slušné a vzdělané rodiny.
olga skopanova
Ano jak už jsem napsala životy jiných ničí bez výčitek ale o svůj vlastní se bojí a s takovými zbabělci já žádný soucit nemám.
Věra Lišková
Pro svoji smrt si nešla s klidem, naopak, dozorci ji museli vléci, křičela, kopala je. Z vykonání trestu smrti měla panickou hrůzu.
Dana Puchalská
Nemusím vidět všechno. Kamarádka tam tenkrát bydlela a snad stokrát mi o tom vyprávěla. Muselo to být příšerné.
olga skopanova
Nikdo nemá právo řešit své potíže ubližováním jiným a většinou ti kteří si neváží života jiných svůj vlastní si chrání.
Marie Doušová
lidská duše je křehká nádoba a je velmi těžké rozeznat,kdy už to je pro okolí nebezpečné.Pamatuji na tuto hroznou událost. Film jsem také viděla, ale je to moc emotivní a smutný příběh ,jednoho nešťastného človíčka ,který vraždí a nikde nenalézá pomoc. Nejhorší na tom je , že to odnesli úplně nevinní lidé.
Ilona Kolářová
Pamatuji si na ten případ. Na film se určitě dívat nebudu.
Věra Ježková
Také si na tu událost vzpomínám. Zapůsobila na mě o to víc, že jsem bydlela v Praze 7. Na film bych nešla.
Danka Rotyková
Tehdy jsem ještě studovala a vůbec jsem nedovedla tu hroznou zprávu pochopit. Dlouho mi to leželo v hlavě. Když pak byl natočen film, nemèla jsem odvahu na něj jít. Až když byla možnost vidět jej na videu, zkusila jsem to a nelituji, i když je mi líto, že byl natočen podle skutečnosti.
Zuzana Pivcová
Na ten případ, když ho přinesly sdělovací prostředky, se samozřejmě pamatuji. Na film bych ale nešla.