Když ubývá síla. Co s tím?
Ilustrační foto: pixabay.com

Když ubývá síla. Co s tím?

4. 8. 2018

Pomalá chůze, únava, pády, potíže se zvedáním těžkých předmětů. To vše je spojováno se stárnutím. Příčinou je ubývání svalové hmoty, jeden z průvodních jevů stárnutí. Normální proces, který ale dovede pořádně komplikovat život.

Jsem slabší, unavenější, nezvládám to, co dříve. To si lidé s přibývajícím věkem uvědomují čím dál častěji.

„No prostě stárneš, čemu se divíš,“ slyší často, když se s takovými pocity někomu svěřují. Ale co se to vlastně v těle děje?

„Kondice měřená celkovou aerobní kapacitou klesá od přibližně třicátého roku věku každý rok o procento. To znamená, že výkonnost a svalová síla sedmdesátníků je pak zhruba poloviční. Tyto procesy jsou normálním důsledkem stárnutí, jsou přirozené, nevyhnutelné, ale je možné mírnit jejich průběh,“ říká přední česká gerontoložka Iva Holmerová. Lékaři čím dál častěji mluví o tom, že se ve vyšším věku projevuje, jak lidé žili a žijí. Čím dál více je vidět, jak se průběh stárnutí může lišit. Souvisí to s tím, jak rozdílní současní senioři nyní jsou, k jakým změnám v této části obyvatelstva došlo.

„Když měla moje babička osmdesát, pořád jen seděla na zahrádce u sebe nebo u domků svých sousedek. Ty paní vypadaly stejně, mluvily stejně, oblékaly se stejně. Byly to staré babičky, které obtížně chodily a mluvily o nemocech,“ vzpomíná sedmdesátiletá učitelka Věra. Když tyto ženy, které si pamatuje z dětství a mládí, srovnává se svými vrstevnicemi a staršími dámami, které zná, říká, že jde o naprosto jiné lidi. 

„Znám osmdesátiletého muže, který běžně jezdí na kole na výlety, dělá běžné práce kolem domu, řídí auto, chodí na procházky se psem. Říká, že sice cítí, že nezvládá to, co dříve, ale ve srovnání s jinými je v obdivuhodné kondici. Zároveň znám pětasedmdesátiletou paní, která po sedmdesátce přestala chodit ven. Nikdo neví proč, prostě pořád sedí doma, kouká na televizi nebo čte. Její příbuzní jsou z toho nešťastní, snaží se pro ni vymýšlet aktivity, ji nic nezajímá. Nedávno jsem ji viděla, jak vyrazila do nedalekého obchodu. Šourala se, přidržovala se zábradlí. Jako by už nemohla chodit. Jako by si odvykla od pohybu. Je na ní přesně vidět, jak schází, chátrá,“ vypráví Věra.

Ona sama začala krátce před sedmdesátkou s jednoduchých cvičením a dochází do jógy pro seniory. „Cítila jsem, že jestli nezačnu posilovat svalstvo, bude to zlé. Už jsem byla tak slabá, že mi dělalo potíž mít ruce nad hlavou při věšení prádla,“ říká.

„Rozdíly ve fyzické, ale i psychické kondici, se s přibývajícím věkem prohlubují a dá se říct, že ve vysokém věku jsou nejvíce znatelné. Jedním z nich je právě úbytek svalové tkáně. Na něm je vidět, jaký lidé měli vztah k pohybu, zda dodnes nějaký mají. Protože právě dostatek pohybu vede nejen ke zvyšování svalové výkonnosti, síly a svalové hmoty, ale také ke zlepšení metabolických parametrů,“ uvádí Iva Holmerová.

Hlavní tedy je nesvádět slabost a úbytek svalů jen na stáří. Jistě, stáří za tyto změny může. Ale nejen ono. Neznamená to, že když je nám šedesát, musíme zákonitě být slabší a unavenější, než když nám bylo padesát. Pokud člověk netrpí jinými nemocemi, je jen na něm, do jaké formy se během těch deseti let dostal. Jestli je proseděl, projedl a propil nebo při nich myslel na to, že je třeba se hýbat, cvičit, posilovat.

Paradoxně úbytkem svalové hmoty mnohdy trpí i lidé, kteří jsou ve vyšším věku jinak v dobré psychické i fyzické kondici. Mnohdy by mohli žít aktivní plnohodnotný život, jenže oni se cítí být slabí, unavení. Dělá jim problém nastoupit po schůdcích do vlaku, nemají sílu se přidržet, vzepřít. Když upadnou, je to katastrofa, nejsou schopni se opřít a vstát. Nemají svalovou hmotu, sílu. Zmizela, protože jaksi zapomněli, že je ji třeba budovat. Takové budování totiž máme spojeno spíše jen s mladými kulturisty a děvčaty, které se producírují ve fitcentrech. Ale neuvědomujeme si, že právě ve vyšším věku má péče o svalovou hmotu smysl. Že i pro ty, kteří nikdy necvičili, je po padesátce vhodné začít dělat dřepy, zvedat lehké činky, chodit na výlety, vyměnit výtah za schody. Maličkostí, kterými můžeme zamezit tomu, že z nás jednou budou křehotinky, které odvane vítr, je hodně.

Hodnocení:
(5 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
olga skopanova
Myslím že paní Halátová jen popsala pravdivý příběh ze života.
Jana Gondášová
Myslím, že to není jen o způsobu života, ale hlavně o genetice. Narodíme se a karty jsou rozdány, někdo by chtěl a nejde to, někomu by to šlo, ale nechce. Je na každém a jeho možnostech, jak stáří prožije, sama jsem dost aktivní, ale znám i takové které aktivní byly a už tu nejsou a naopak.
Elena Valeriánová
Paní Věro Halátová, je mi z toho jedu, který jste vyplivla ve svém předlouhém komentáři docela smutno. Podle mých zkušeností jsou v našem věku aktivnější ženy než muži. Ale také to není pravidlo. Někdy to prostě jinak nejde než zvolnit, ale hlavní je nevzdávat se, nerezignovat, neříkat si, co už jsem stará - starý.
Drahomíra Leblochová
Přesně tak to je - pokud nepřijde vážná nemoc, člověk pokračuje v životě, jaký žil. Taky mě v 60 letech začalo bolet hned koleno, hned kyčel. Co s tím? Vyměnila jsem obyčejné kolo za elektro a užívám si dál jízdy na kole s kamarádkami - dokud to jde. Říká se, že pokud zleniví nohy, zleniví i mozek, a to je pravda. Život je přece tak krásný, proč si ho co nejvíc neužít. :-)
Marie Doušová
Nevím , ale každý den jsem v pohybu a nemám čas se nudit. Mám hodně povinností a tak kmitám ,až se ze mě kouří a na stáří a fňukání nemám čas. Až to přijde ,tak se s tím také nějak popasuju. Přeji Všem hodně sil do dalšího života.
Oldřich Čepelka
Jen jsem to přelítl v rychlosti, ale dodal bych, že to hlavní není v nohách, srdci, plících, to hlavní je prostě - v hlavě. Lidi si kolikrát stěžují, že je bolí tohle nebo nefunguje tamto. Ale stále častěji vidím, že to ovlivnit mohli nebo mohou. Nechci se rouhat, jsou neovlivnitelné nemoci, to je jasné. Avšak za mnoho si člověk může sám. - A Janě chci napsat, že když budeme mít dostatek těch elektrotříkol, určitě se jedna dostane i do Rychlebských hor, Krnova, Opavy a pak na nich začnou jezdit i ony. Doufám, že tam budu pilotem (řidičem tříkolky). :-)
Dana Puchalská
Jejda teď začalo mně bolet, i to co jsem nikdy neznala. To, když jsem dočetla jeden opravdu dlouhý komentář v diskuzi. Celý život jsem zvyklá se hýbat a nehodlám s tím přestat, dokud to půjde. Občas to není žádná sláva, ale co s tím nadělám. Ale proti věku prý není léku.
Marie Ženatová
Právě si dnes říkám, jak už jsem moc unavená a tak si ráda pročítám tento článek a komentáře. Vstávala jsem v 5 hodin, od půl šesté ráno už zryla a vyčistila záhonek po hrachu a kedlubnách, zalévala okurky, cukety, brokolici a fazolku, posekla srpem před domem, posbírala spadená jablíčka - jakoubky, nakrájela na plátky na sušení a na štrůdl, který jsem také dnes pekla. Samozřejmě trochu uklízení, přišla chvíli sousedka, dcera si přijela natrhat švestky a blumy na buchtu. Od rána jsem si dala několik studených sprch v koupelně abych to v tom horku všechno zvládala, podívala se chvíli na televizi a teď mám skutečně pohodovou chvilku s dobrou kávou u počítače a je mi zde s Vámi moc hezky, dokonce už mi i ta veliká únava odešla. Díky moc a moc za i60...
Věra Halátová
Ano, K. Sánská, J. Šenbergová. Něco dělat, nefňukat. Souhlasím s vámi oběma.
Věra Halátová
To je opět psychika. A takové znám ženy. Mužští, ti se většinou cítí až do své smrti "chlapi". Anebo nejsou tak ukňučení. Žena, která měla manžela o 14 let starší, je jí 78 roků, její manžel by měl letos 92 let, ale zemřel před dvěma lety. To té ženě bylo 76. Je zmatená jak včela. Nic nikdy nevyřizovala sama, byla jediné dítě starých manželů, přičemž otec měl z prvního manželství dcery o více než 15 let starší, než je tato žena, o které píši. Celý pracovala jako nekvalifikovaná síla, manžel ji jistil. Do starobního důchodu odešla, i když nemusela. Co by pracovala, když nemusí a manžel má. Pak pracovala jako starobní důchodce. Majitel firmy, u kterého pracovala jí nedal za výkon její práce tolik, jako těm, které neměly příjem ze starobního důchodu. Jiné zájmy než zaměstnání a domácnost neměla. Pak přestala i s tím zaměstnáním. Nikdy nešla se svým manželem např. do lesa na houby - byla to "dáma", která se odívala do kostýmu, klobouku a střevíčků. Všechno vyřizoval manžel. A najednou, bylo mu skoro devadesát, zemřel. Katastrofa. Zhubla třicet kilo, pořád brečí, protože nikdo s ní nechce bydlet v jejím "domě" - no starý rodinný dům, který její rodiče získali "po Němcích", v Sudetech. Neustále si naříká, je drahota, nezvládá to. Ale jezdí k ní každý týden syn a dva vnukové, starají se jí o zahradu, přispívají jí na živobytí. Je to prostě "plačka". Ale, krucinálfagot, když si toho staršího člověka brala, tak musela vědět, že jednou bude sama. To jsou případy takových těch "ewichkeit Weibchen". Přece ona "žila pro manžela", pro "jeho" děti - i když tu první dceru měla za svobodna - a teď, stará, opuštěná. No a při tomto myšlení přijde nějaká nemoc dost brzy. Každá rada drahá. Nikdo vám nepomůže. Jediná ramena, o která se můžete opřít, jsou ta, která vidíte při pohledu do zrcadla. Víte, číst články od někoho, kdo to "někde" opsal, je k ničemu. Uvědomte si, že když půjdete k psychologovi - jsou to většinou ženy, které mají svoje starosti, ty vaše jsou vám ukradené, jen plácají nějaké naučené nesmysly, protože je to jejich povolání a výdělek. Každý sobě musí být nápomocný. Nehekat, nestěžovat si.
Květoslava Kánská
Je mi 74 let,celý život jsem sportovala ješě vloni 2x týdně badminton,lyže a kolo a běhani z ridžbekem,který nam umřel a tím to začalo,únava když ráno cvičím neudělám dřepy ,při chůzi hned unavená. Začala jsem cvičit chodit plavat, víc chodit,doufám ve zlepšení.
Jana Šenbergerová
- bývávalo - A když už jsem při tom opravování, tak ještě dodám, že možná jednou budu ráda, když mě někdo vyveze do přírody na elektrotříkolce, o které je tu psáno denně v příspěvcích o Leošovi od Oldřicha Čepelky. :-)
Jana Šenbergerová
Předposlední odstavec je velmi výstižný. Kdybych jen posedávala a pofňukávala, byla bych dnes neschopná. Nicméně i já pociťuji, že už to není, co to bývalalo, ale bylo by škoda umřít na vrcholu svých sil, takže to beru jako přirozené. :-)