Očima spisovatele Karla Pacnera: Jak se Masaryk zasloužil o stát
Spisovatel Karel Pacner (uprostřed) představuje svou poslední knihu Tajný závod o měsíc. Foto: Archiv autora

Očima spisovatele Karla Pacnera: Jak se Masaryk zasloužil o stát

21. 9. 2018

Dějiny často tvoří příběhy lidí, často neznámých či málo známých, kteří jenom drobně zasáhli do vývoje, a přitom měli nemalý význam. Někdy jim historici nepřisuzují zvláštní význam, často je ve svých dílech uvádějí jakoby pod čarou.

Právě o nich je kniha novináře a spisovatele Karla Pacnera Doteky dějin. Některé příběhy zde představíme v pravidelném seriálu a začneme jubilejně: vyprávěním o univerzitním profesoru Tomáši Garriguu Masarykovi.

 Říjen 1914 
Říšského poslance a pražského univerzitního profesora Tomáše Garrigue Masaryka zastihly první dny války v létě 1914 na prázdninách v německém Žandově (Schandau). Měl tedy možnost porovnávat mobilizaci v Německu a v Rakousku: „Němci měli ve všem mnohem větší pořádek a vojsko bylo mnohem lépe a solidněji vyzbrojeno; trapné mi bylo pozorovat rakouské rekruty, zejména slovanské, přijíždějící z Německa a přes Německo domů – celé masy byly opité.“
Při návratu se nedaleko Mělníka zastavil Masaryk s jedním šikovatelem českého původu: „...hodil jsem mu několik skeptických poznámek o průběhu války – vidím ho chudáka ještě dnes, jak se mne velkýma očima dotekl a jak si ulehčoval smutným „co můžeme dělat?“...“ V Praze byla politická činnost ochromena, poslanec Václav Klofáč bez ohledu na imunitu zatčen. „A jaká zavládla u mnohých lidí opatrnost a přímo strach zmínit se o válce!“
Jenom mnozí mladí se nebáli – vzpomínal Masaryk v Hovorech s TGM, které sepsal Karel Čapek: „Naši čeští vojáci opouštějící Prahu projevovali své protirakouské smýšlení; od armády docházely zprávy, že se vzpouzejí a dokonce bouří; brzy se slyšelo o přísném zakročování vojenských úřadů, dokonce o trestech na hrdle. Byli trestáni za to, co já, poslanec, hlásával – mohl, směl jsem já udělat méně než ten prostý voják-občan, jehož jsem utvrzoval v protirakouském a slovanském smýšlení?“
Začalo střetnutí, jemuž se nejdřív říkalo Velká válka. A když na přelomu třicátých a čtyřicátých let propukla druhá světová válka, stala se z Velké války první světová válka. Masaryk si chtěl udělat názor na situaci na straně Dohody, tedy Velké Británie, Francie a Ruska. Jako říšský poslanec měl cestovní pas platný pro celou Evropu. I když ve vídeňské sněmovně vládu často ostře kritizoval, považovaly ho rakouské úřady za důvěryhodného člověka a státotvorného politika.
Ve druhém zářijovém týdnu odjel do Rotterdamu. Oficiálně doprovázel americkou švagrovou Esperenzu k její lodi – měl za ženu Američanku. Z neutrálního Holandska psal přátelům na všechny strany. Do Francie a Anglie se podívat nechtěl – co kdyby ho nějaký rakouský či německý vyzvědač zahlédl. Byl by raději, kdyby někdo z přátel přijel za ním. Avšak pro nikoho to nebylo jednoduché. Když se vrátil domů, přinesl mu posel vzkaz od přítele Williama Steeda, redaktora londýnského deníku Times: „Ruská vojska mají podle plánu Dohody obsadit české země a teprve potom zaútočí na Berlín. Kitchener odhaduje, že válka potrvá 2–3 roky.“
Lord Herbert Kitchener byl britským ministrem války. I z Ruska přicházely zajímavé zprávy. Spisovatel Jan Herben, Masarykův blízký přítel, líčil, jak s dvoutýdenním zpožděním dostal časopis Russkoje slovo, který referoval o audienci krajanů u cara. Prosili ho, aby osvobodil „národ náš československý na základě jeho historického práva v jeho historických a etnografických hranicích“. Také probleskly pověsti, že se v Rusku dává dohromady české vojsko. Musíme se tedy připravit na soužití s tupým a negramotným carismem – uvědomil si profesor. Avšak nesmíme na Rusy spoléhat. „Masaryk Rusku nevěřil po krutém potlačení revoluce v roce 1905 a po selhání ruských vojsk ve válce s Japonskem,“ konstatoval historik Jaroslav Opat. „Proto hledal oporu pro svou zahraniční akci na Západě.“
Ještě donedávna si Masaryk myslel, že Rakousko-Uhersko lze reformovat. Avšak arogance moci, jakou předváděly úřady, a názory rakouských Němců, kteří chtěli české země germanizovat, ho přiměly, aby změnil názor. Začal sondovat názory českých politiků. Češi se nemohou orientovat jenom na Rusko, jehož vojska zřejmě vydobudou carovi velký vliv ve střední Evropě, ale musí formulovat vlastní program. Měli bychom vytvořit samostatný stát. Odejdu do emigrace, abych odtamtud vedl odboj – naznačoval důvěrným přátelům. Avšak „k převzetí úkolu zahraničního je mu zapotřebí legitimace, kterou by za daných okolností nemohly ovšem dávat nějaké výkonné výbory stran, ale pouze jednotlivci“. A tu mu tito politici většinou dávali.
Přes starostu Sokola Josefa Scheinera dostal souhlas i od vlivného vůdce mladočechů Karla Kramáře. Jedině vůdce sociálních demokratů Bohumír Šmeral, známý svým prorakouským cítěním, to ostře odmítl. „Dr. Šmeral mi prostě vyložil, že jsme blázni,“ napsal později Edvard Beneš v memoárech Světová válka a naše revoluce, „že Masaryk vede znovu národ na Bílou horu do národní katastrofy, že tak hazardní politiku jako prof. Masaryk dělat nemůže a nesmí...
Tázal se opětovně, kde jsou nějaké sebemenší záruky ze strany Dohody, které by nás opravňovaly k podobné politice.“ Profesor navštívil i místokrále – tedy nejvyššího představitele rakouského císaře v českých zemích – hraběte Franze von Thun-Hohensteina. „Všechny české politické strany mají všeslovanský program,“ řekl mu. „Avšak já nepodporuji ani carismus, ani příchod carské policie do Prahy.“ A pak si pánové popovídali o politických záležitostech i o stavu války, která teprve začínala.
V polovině října odjel Masaryk do Rotterdamu znovu. Tentokrát tam za ním dorazil historik R. W. Seton-Watson. Tento význačný odborník na střední Evropu v Londýně byl poradcem britského ministerstva zahraničí. Oba profesoři důkladně prodebatovali situaci a její výhledy. Po návratu do Londýna zpracoval Seton-Watson Masarykovy názory do memoranda pro britskou vládu i pro Rusy. Státy Dohody neměly v úmyslu rozbít Rakousko-Uhersko, jenom ho potrestat za jeho dobyvačné sklony.
Zničení této monarchie a vytvoření svobodného Československa musel Masaryk u západních státníků teprve vybojovat. V roce 1914 to znělo jako fantazie a profesor, který se měl chystat do penze, nevěděl, jestli se mu to podaří, anebo jestli naopak po válce zůstane mimo rodnou zemi jako vyvrhel. Bylo to největší dobrodružství, do jakého se Masaryk pustil. „Bez rozhodné porážky Německa nemůže býti nezávislých Čech; avšak bude-li jednou Německo poraženo, mohou být utvořeny v maximálních hranicích,“ psal Seton-Watson podle Masarykova návodu. „V tomto případě správný postup by byl obnovit historické Čechy, Moravu a Slezsko a připojit k nim slovenské kraje uherské (Slovensko)... V případě ruského obsazení Prahy okupátoři by nejspíše povolali některé české vůdce za své rádce. Vhodné osoby pro tento úkol by byly: dr. Kramář za mladočechy, p. Švehla za agrárníky, p. Klofáč nebo p. Choc za národní socialisty, profesor Masaryk za realisty.“
Byl to první Masarykův ucelený pohled na českou budoucnost – pohled, který později mnohokrát přepracovával. T. G. Masaryk odjel v lednu 1915 do Švýcarska a už v zahraničí zůstal. Dva měsíce před svými pětašedesátinami se rozhodl, že si nebude užívat penze, ale pokusí se získat pro české země znovu samostatnost. Podle tehdejších měřítek byl stařec, ale on se starým necítil.
Zahájil donkichotský boj – po třech staletích obnovit samostatný stát. Nakonec vedl český zahraniční odboj a dostal se do blízkého kontaktu s předními státníky Dohody. Získal je za pomoci Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika. On sám navázal úzké styky s americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem.
V listopadu 1918, když byl ještě v USA, ho Národní shromáždění zvolilo prvním československým prezidentem – aklamací, jednomyslně. Všichni uznávali jeho zásluhy. V čele státu zůstal až do konce roku 1935. TGM se stal symbolem první Československé republiky.

 

Seznamte se: Karel Pacner

82letý důchodce s neskutečnou energií, životním elánem a autor 55 knih o kosmonautice, od roku 1990 i o moderních dějinách a špionáži. Narodil se 29. března 1936 v Janovicích nad Úhlavou a po absolvování Vysoké školy ekonomické v Praze nastoupil v létě 1959 do Mladé fronty jako redaktor pro popularizaci vědy. Viděl na vlastní oči start Apolla 11 a let na Měsíc. Svůj život zasvětil vesmíru a výzvědným službám. Letos mu vyšly čtyři knihy: Osudové okamžiky Československa (4. vydání), Osudové okamžiky XX. století (2. vydání), Kosmonauti na pokraji smrti, v říjnu vyjde Čtvrtstoletí republiky. 

 

Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.