Létání mám vytetované na mozku, říká akrobatický pilot Martin Šonka
Martin Šonka. FOTO: Red Bull Content Pool

Létání mám vytetované na mozku, říká akrobatický pilot Martin Šonka

8. 2. 2019

Americký film Top Gun o pilotech stíhaček viděl dvacetkrát, možná třicetkrát. Výrazně zaostal za kolegy, kteří s ním studovali na Vojenské akademii v Brně, kteří příběh s Tomem Cruisem v hlavní roli zhlédli i stokrát.

„Top Gun je sice pohádka, ale dobře natočená. Jsou tam krásné letové záběry, které se mi velmi líbily. Unikátní je, že filmaři dostali šanci, že mohou natočit reálně vystřelenou raketu,“ říká v rozhovoru pro i60.cz čtyřicetiletý Martin Šonka, který se však neproslavil jako bojový pilot, přestože s gripeny létal, ale jako akrobat a mistr světa z prestižní série Red Bull Air Race. V roce 2018 ji vyhrál jako první Čech v historii. O víkendu devátého a desátého února letošního roku začne v Abú Zabí ve Spojených arabských emirátech pouť za obhajobou.

Jak jste se vůbec k létání dostal, měl jste vzor v rodině?
Právě že vůbec. Nikdo nelátal. Rodiče ani na dovolenou. Táta sice chtěl, ale nikdy se k tomu nedostal. Možná právě proto jsem od něj byl „postižený“, protože mi o létání hodně četl, pak mi kupoval knížky a nakonec mě „tahal“ po leteckých dnech. Samozřejmě jsem doma stavěl modely letadel. A asi se na mě „podepsalo“ to, že jsme bydleli v Sezimově Ústí, asi 30 kilometrů od vojenského letiště v Bechyni, takže nám nad hlavou často létaly stíhačky. Koukal jsem na ně s otevřenou pusou a asi proto jsem chtěl od mala létat a být stíhací pilot.

Abyste se jím stal, zvolil jste svéráznou cestu. Co rodiče říkali tomu, když jste se šel ve svých 17 letech „proletět“ v motorovém kluzáku?
Nic, protože to nevěděli to. (smích) Našetřil jsem si a na střední škole šel do aeroklubu v Táboře. Tam jsem zaplatil tehdy 490 korun a 14 minut letěl. Musel jsem, protože jsem se připravoval na to, že až dokončím střední školu, tak se budu hlásit do Brna na Vojenskou akademii, na pilotní obor. Ale v životě jsem neletěl. Říkal jsem si, že je to přece hloupá situace, když se chci hlásit na leteckou školu, ale neletěl jsem. Že si potřebuji vyzkoušet, jestli mi nebude špatně, jestli se mi to bude líbit. Jenže oni mi nejprve řekli, že k sobě potřebuji ještě další dva, protože mají čtyřmístné letadlo pro pilota a tři cestující. Ať si tedy seženu další dva lidi. Tak jsem jim říkal, že nemám další dva kamarády, kteří by chtěli letět a že jestli nemají něco jiného, v čem by se dalo letět. Tak z hangáru vytlačili Vivat, motorizovaný větroň, kterým mě za „vyvezli“. A to rozhodlo. Hned jak jsme přistáli, tak jsem zapsal do pilotního kurzu na větroních a začal skákat s padákem?

Bál jste se, když se „to“ odlepilo od země?
Nebál jsem se vůbec. Vůbec. Byl jsem z toho úplně unesený. Vždy jsem o létání jen četl, přečetl jsem spoustu knížek o pilotech, kde popisovali, jak je to nádherné. To se mi spojilo s tím reálným zážitkem. Navíc to bylo letadlo, které letělo pomaličku, takže ta krajina vlastně ani „neutíkala“. Šlo o důstojné, opatrné svezení. Ale stejně to byl pro mě takový zážitek, že jsem věděl, že nic jiného v životě nechci dělat, že se tím chci živit.

Když jste dosedl a zapsal se do kurzu, utíkal jste se domů pochlubit?
Určitě. Bez toho by to nebylo ono. Navíc jsem s tím musel ven, protože jsem v sedmnácti letech musel mít souhlas rodičů pro ten kurz, takže mi museli podepsat přihlášku. Máma mi řekla: Jestli se zabiješ, tak mi nechoď domů. A tímto to bylo vyřízené. Ona je poměrně od rány, hrdinná odolná žena, která to vzala dobře.

Musel jste na brigádu, abyste si zaplatil ten letecký výcvik?
Bydlel jsem s mámou, takže to nebylo tak jednoduché. I když jsem na něco potřeboval, tak táta rád pomohl. Musel jsem na brigády a to léto jsem někdy na stavbě čistil cihly ze zbouraného domu. Nebyli jsme majetná rodina, takže nepřipadalo v úvahu se dát na motorové létání. I máma nějakou stovkou pomohla.

O skákání s padákem jste rodičům asi taky neřekl…
Ne. Nevím, co by tomu řekli, ale nadšení by asi nebyli. Ne, ne, nebyl to tandemový seskok. Nejprve mě naučili skákat z trenažéru, pak, co se má dělat, když se vyskočí. Tehdy šlo týdenní kurz, nyní už se to dělá během odpoledne a večer vás vyhodí z letadla. Když jsem začínal, tak to ještě bylo na kulatém padáku, takže to s člověkem pořádně „švihne“ a je cítit, když se otevře.

Ani na padáku jste se nebál?
Při prvním skoku jsem se vůbec nebál, protože jsem byl unesený tím vším. Velmi se mi líbil ten „rambajz“ v letadle, ale pak jak to ztichne a do toho se otevře padák. A pak jsem vnímal to ševelení. U druhého skoku ale přišel ten strach, kdy člověk ví, do čeho jde a začne přemýšlet nad tím, co by se mohlo stát, co když se mi to neotevře. Bylo to úžasné, protože aby člověk vyskočil, musel vylézt skoro ven, seděl jsem na hraně letadla a nohy mi visely dolů. Připadal jsem si jako James Bond na kraji letadla a byl to pro mě úžasný zážitek.

Co jste v sobě prožíval, když jste poprvé letěl zcela sám bez instruktora?
První samostatný let jsem absolvoval na navijáku, bylo to pět minut, především si vyzkoušet ten přistávací manévr. Tam se mísí ta euforie, že dokážete sám letět s letadlem, ale hned se dostaví to, že s tím musím nějak přistát. A když to rozbiju, tak už mě do toho nikdy nepustí. Člověk pak velice rychle přepne na takovou soustředěnost a dělá to, co ho učili.

Absolvoval jste Vojenskou akademii v Brně a Univerzitě v Pardubicích jste získal titul inženýr v pozemní dopravě. Ale byl jste připravený jít do války jako pilot?
Nooo… Můžete si říct, že jste připravený, ale v momentě, kdy odstartujete a někdo po vás má střílet, tak se ukáže, jestli jste skutečně připravený. Při nácviku jsme procházeli osnovy, abychom s těmi letadly uměli „válčit“ za každých podmínek. To ne neustále opakovalo, takže když tu osnovu zvládáte dokonale, tak si připadáte, že vládnete letadlu, umíte řešit všechny situace, nebo aspoň si to myslíte. A cítíte se připravený. Ale doufáte, že vás nikdy nikdo někam nepošle, ale…

Měl jste to létání ve stíhačce „nakoukané“ třeba z filmu Top Gun, který patří k vaším oblíbeným?
Top Gun je sice pohádka, ale dobře natočená. Jsou tam krásné letové záběry, které se mi velmi líbily. Unikátní je, že filmaři dostali šanci, že mohou natočit reálně vystřelenou raketu. Natočili to ze všech stran a všude to tam používají. Ale ta realita je samozřejmě jiná. Tam to vypadá, že se člověk proletí, jde si zahrát beach volejbal, sedne na motorku, jede za holkami a druhý den zase letí. V reálu je příprava letu úplně jiná, obzvlášť, když je to nějaká složitější mise, kde spolupracujete s více letadly, nebo dokonce i s jiným typem letectva, třeba s dopravními letadly, s vrtulníky. To se plánuje i dva dny. Takže je tam více přípravy na zemi a to, že to jdete letět, je až taková třešnička na dortu. Ale za sebe říkám, že život letectva je nádherný, já na to vzpomínám hrozně rád, bylo to super.

 Kolikrát jste Top Gun viděl?
To bych hádal. Tak dvacetkrát, třicetkrát. Měl jsem kolegy, kteří ho viděli mnohonásobně víckrát než já, dostávali se až do trojciferných čísel. Byli tím filmem vyloženě opojení.

Vybavíte si, co se s vámi dělo, když jste poprvé startoval v gripenu?
Mě naplňovalo už jen jít k tomu letadlu, vidět ho tam stát na stojánce. Víte, že je to ta stíhačka, ten Gripen. Vlezete do letadla, nastartujete, popojíždíte, když najedete na dráhu, máte před sebou 2,5 kilometru asfaltu a víte, že jenom dáte páku dopředu a… Už se nemůžete dočkat, až vás to zatlačí do sedačky a odlepíte se od země, to je tak opojné! Je nádherné, když je vám povolání koníčkem a ještě opravdu splněným dětským snem.

Z armády jste odešel, abyste se dál mohl věnovat letecké akrobacii. Jak velký je rozdíl mezi těmi letadly? Stíhačkou a akrobatickým?
V Red Bull Air Race létám na stroji Edge 540, když závodím v letecké akrobacii, tak s Extra 300SE. Ta dvě letadla jsou si podobná. V porovnání se stíhačkou je to na jednu stranu úplně něco jiného, a na druhou stranu to má hodně společného. Jiné je to v tom, že akrobatické váží necelých 600 kilogramů a stíhačka pět tun, se vším vybavení ale také až deset tun. Stíhačka je postavená proto, aby někam obrovskou rychlostí doletěla, aby uvezla co nejvíc výzbroje, měla manévrovatelnost a co nejlepší avioniku na světě, dokázala létat za každého počasí a střílet na pět cílů najednou, které jsou od vás 40 kilometrů. Akrobatické a závodní letadlo lze považovat za sportovní náčiní. Mají z vybavení jen to nejnutnější pro to, aby s tím člověk dokázal letět, aby mu to ukázalo nějaké zásadní informace o motoru. Gripen řídí počítač, máte sice joystick a hýbete s ním, z něj vedou drátky do počítače a teprve až potom hydraulické boostery hýbou s řídicími plochami. Takže ne úplně to, co uděláte s joystickem, udělají plochy. Akrobatické letadlo řídím zcela sám, od kniplu jsou táhla, takže cokoli s ním uděláte, tak to řídicí plochy udělají. To je opravdu takové ryzí létání. Oboje má svoje, oboje je špička ve svojí kategorii. Gripen je jedna z nejmanévrovatelnějších stíhaček na světě, ale když se s ním chcete otočit čelem vzad, trvá to 10, 15 sekund v maximální rychlosti dokonce desítky vteřin. To akrobatické letadlo se otočí za tři sekundy. Člověk nic manévrovatelnějšího nesestrojil, jde o naprostou špičku v rychlosti rotace i zatáčení. To se nedá s Gripenem srovnávat. Oboje má svoje a oboje je úplně úžasné.

Získal jste titul mistra Evropy, byl jste vicemistr světa v letecké akrobacii? Hrát si ve vzduchu „hrajete“?
Může to vypadat. Na druhou stranu, kdo by se mnou zažil tréninkový týden, viděl by, že to s hraním nemá nic společného. Je to velký zápřah na organismus po dvacetiminutovém tréninkové let v akrobacii, by šel člověk nejraději spát. Takže když dáte za den tři nebo čtyři lety, jste večer úplně „hotový“. Do toho potřebujete dělat další věci, připravovat se na let, řešit každý stupeň přetočení, nebo nedotočení. Když vám to nejde, musíte přijít na to, co děláte v kabině špatně. Je to řehole, je to bolestivý sport, který opravdu přetěžuje organismus a rozhodně to není hraní si.

Shání se vám po zisku titulu mistra světa peníze jednodušeji?
Jak kdy. Když jsme v polovině listopadu 2018 vyhráli titul mistra světa, bylo to pro získávání peněz pozdě. Těsně před vánoci vám nikdo nic nedá. Marketingové rozpočty se dělají v září říjnu. Ale samozřejmě jsem byl na očích, skončil jsem šestý v českém Sportovci roku, máme sponzorům, co nabídnout. Že bychom je odháněli bičem, to určitě ne. Máme nabídky, konají se schůzky, ale vždy je to běh na dlouhou trať, to nedohodnete u jedné kávy. (smích)

Dá se plánovat, jak dlouho byste mohl ještě závodit?
Mám ještě teoreticky šanci deset let závodit, pokud mě tam nechají. (smích) Organizátoři totiž zavedli nové pravidlo, že se končí v 50 letech. Ale uvidíme. Pořádající rakouská organizace Red Bull Air Race GmbH vyhodnocuje i to, kolik peněz přineseme organizátorovi, jaké máme výsledky, jak bezpečně létáme, kolik máme fanoušků, jak jsme aktivní na sociálních sítích. A jednoho dne přijde nějaký šikula z Brazílie, kterého tam budou potřebovat dostat, protože je to Brazílie, fanatičtí fanoušci, obrovský trh. Podívají se ten top ten a řeknou: Šonka je neaktivní, nenosí nám sponzory, tak ho vykopneme a bereme tady Jean Paula.

Byl jste někdy kousek od toho, že byste si říkal, že to už je ten konec?
Naštěstí jsem nikdy nic nepokazil tak, že bych něco nevybral. Ale já takto nevnímám, vím, že se stávají technické závady. Takové nejvíc nepříjemné, když jste sto metrů nad zemí, visíte téměř v nulové rychlosti téměř na plném výkonu motoru, jako vrtulník s letadlem, a teď vám to chcípne, to letadlo se začne řítit dolů a vy víte, že za nějaké tři, čtyři sekundy to bude rána. To samozřejmě není něco, co chcete zažívat, co lze považovat za denní chléb. Ale tam se zúročí ty všechny zkušenosti, co máte, to, jestli dostanete strach a zablokuje vás to, nebo to překonáte, a i s rozbitým letadlem přistanete. Vybavím si, že už jsem tomu byl blízko, kdybych půl vteřinku zaspal, tak už to letadlo nešlo překlopit a rozplácl bych se. Člověk musí být pořád připravený na všechno. Kéž bych pořád byl, nebo kéž by se takové věci vůbec neděly.

Obcházíte vy sám letadlo, hlídáte si každou matičku?
Ano. Před každým letem obejdu letadlo, podívám se.

Že je všechno dotažené, funguje.
Přesně tak. To je úplná rutina, kterou nikdy nepodcením a vždycky to dělám. Jelikož už jsem jednou odstartoval s otevřenou nádrží a chlístal na mě benzín…

Jak se vám toto podařilo?
No, tankoval jsem a nezavřel jsem nádrž. Někdo na vás začne mluvit, vy si necháte víčko položené na křídle, pak nahodíte motor a…

Takže do konce života vždy poletíte se zavřenou nádrží…
To neříkám, ale rozhodně hodlám do konce života dělat maximum pro to, aby se to nezopakovalo. Jsem člověk jako každý jiný a dělám stejné chyby jako kdokoli jiný.

Jak se na to vaše sportování dívá v kontextu té bezpečnosti a vašich společných dětí vaše partnerka? Bojí se, nebo ne?
Asi trochu možná ano, ale ona je taky taková otrlá. Má školu po mojí mámě. Máma se nedívá na závody, ale ne kvůli tomu, že by se mi mělo něco stát, spíš se bojí o výsledek. Takže až když ví, že to dobře dopadlo, pak se podívá na záznam v televizi. I když byla se mnou na závodech, odejde, otočí se, nechce ten let vidět. Partnerka, moje skoro žena, ta ne, ta je ještě otrlejší, je letuška a zároveň má pilotní průkaz na větroně, takže létá.

Když jste v tom týmu Red Bullu, měl jste možnost se potkat s Felixem Baumgartnerem, tím co skočil ze stratosféry?
Ano, mnohokrát. On nám dělá pilota vrtulníku při závodech, takže už i několikrát „vezl“ na podium. Když dozávodíme, tak se vyhlášení výsledků koná tam, kde jsou diváci, což bývá i několik kilometrů od letiště. Takže nás naloží do vrtulníku a „přenese“ k fanouškům. A taky jsme se poznali u piva po závodech.

Nevymyslíte spolu nějakou bláznivost? Že byste zkusil BASE Jump, nebo až budete závodit v Riu, že byste si „skočili“ z Ježíše?
No, já nejsem tak zkušený parašutista, abych si tohle dovolil. Ale je pravda, že se mi tyto sporty velmi líbí. No, uvidíme. Mám takové „srandy“ rád, občas podletím nějaké auto nebo motorku, nebo něčím proletím, takže neříkám ne, třeba ano.

Máte na paži jako Felix vytetováno „Born to fly“?
Nemám. Já to mám vytetované tady na mozku.

 

Vít Chalupa pro portál i60

 

 

 

 

 

Autor: Redakce Zpět na homepage
Hodnocení:
(5 b. / 4 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Seitlová
Zajímavý rozhovor s p. Šonkou. Létání je krásné a ráda jsem zašla na letiště u Dvora Králové. Vnuk mě vzal do větroně i motorového letadla, je to úžasný zážitek. Jeho koníček se mu stal nakonec povoláním.
Alena Vávrová
Přidávám se tímto do fanklubu - Martina Šonku, letectví a létání obdivuji a seriál Red Bull Air Race nadšeně sleduji.
Alena Tollarová
Děkuji za krásný rozhovor s panem Šonkou. Obdivuji ho, moc mu fandím a přeji hodně úspěchů. A těším se na tradiční Memorial Air Show u nás v Roudnici.
Dana Puchalská
Děkuji. Ráda jsem si přečetla rozhovor s panem Šonkou. Létání je krása. A držím mu všechny palce při obhajobě titulu.