Babička nemá čas, je nám k ničemu
18. 3. 2019
Připravená na zavolání, ochotná kdykoli pomoci s hlídáním dětí. Že by v tom termínu měla nějaký svůj vlastní program? Proboha, vnoučata jsou snad důležitější než kamarádky, přítel, kultura. Tak uvažuje hodně lidí o svých matkách, které učinili babičkami. Volný čas babiček je téma, které mnohde způsobuje neshody. Být babičkou je nyní velmi obtížná pozice. Mnohem obtížnější než dříve.
Když se žena, která je babičkou, zdržuje doma, nemá žádné zájmy, nevyráží do společnosti a jejím jediným životním cílem je péče o potomstvo, rodina o ní říká: Ona je ze staré školy, dneska jsou seniorky modernější, akčnější. Ji zajímá jen péče o rodinu, o vnoučata a někdy je jí všude až příliš. Pořád se s něčím vnucuje.
Když se žena, která je babičkou, nezdržuje doma, má spoustu zájmů, vyráží do společnosti a péče o potomstvo není jejím jediným životním cílem, rodina o ní říká: Pořád někde lítá, chová se, jako by ji vnoučata nezajímala. Když je potřebujeme pohlídat, věčně nemá čas. Taková babička je k ničemu. Vlastně o nás nemá zájem.
„Nečekám od své tchyně, že by měla kdykoli přiběhnout na zavolání a hlídat mé děti, ale připadalo by mi fér, kdyby se aspoň občas zeptala, jestli nějakou pomoc nepotřebujeme. Jenže ji to ani nenapadne. Vlastně ji vnoučata nezajímají, myslím, že má raději svého psa,“ říká osmatřicetiletá Zora, která má dvě děti a časově náročnou práci. Na druhé straně dodává: „Tchyně mě štve, ale zároveň ji obdivuju. Ona si celý život žije po svém, nenechá se nikým spoutat, vnutit si něco, co nechce. Ji prostě děti moc neberou, klidně to veřejně řekne a je jí jedno, co kdo o ní říká. Takže na jedné straně je mi sympatická, na straně druhé bych si přála mít tchyni, která o nás jeví větší zájem. Ale obávám se, že bych si pak stěžovala, že je u nás často, že se nám plete do života.“
Takto racionální pohled se ovšem vyskytuje málokdy a realitou spíše je, že role babičky nyní způsobuje v rodinách neshody. Protože vlastně nyní nikdo neví, co si pod rolí babičky představit. Někdo sní o té z knížky Boženy Němcové, někdo je rád, že má takovou, která má svůj život a neplete se do toho jeho.
Většina žen se nyní stává babičkami ve věku, který lékaři nazývají rané stáří. „Je to období velmi náročné, protože na jedné straně už lidé mohou pociťovat aspekty stárnutí jako například ubývání sil, na straně druhé jsou na ně kladeny velké požadavky,“ říká socioložka Lucie Vidovičová a poukazuje na to, že mnohé ženy, které se stávají babičkami, ještě pracují a mnohé se navíc starají o své staré nemocné rodiče. Typický příklad? Pětapadesátiletá žena, která má náročné zaměstnání, její dcera porodila dítě, takže se stala babičkou. Jenže zároveň se stará o svou osmdesátiletou těžce nemocnou matku, takže na věnování se vnoučeti nemá moc času. Přitom se necítí být stará, chtěla by mít čas na chození do společnosti, na sport, na setkávání se s přáteli, na péči sama o sebe. Zkrátka, má toho moc a cítí, že jí ubývá energie a nezvládá tolik aktivit jako před deseti lety.
„Prarodičovství může být i zdrojem zátěže a konfliktu. Může být zdrojem konfliktu s vlastními dětmi, tedy rodiči vnoučat, konfliktu se samotnými vnoučaty, ale i konfliktu rolí. Mnozí prarodiče totiž nyní mají tolik rolí, že dochází k jejich přetížení,“ uvedla socioložka Vidovičová. O tom, jak vnímají roli babiček, si povídala s řadou žen. Z její práce vyplývá, že pro více než šedesát procent žen je role babičky tou nejdůležitější nebo druhou nejdůležitější v jejich životě a přináší jim hodně štěstí a radosti. Zároveň většina žen uváděla, že být takzvanou babičkou na plný úvazek nepovažují za přežitek, ovšem souběžně chtějí mít čas na své vlastní aktivity, mnohé ještě i na práci, protože jsou ve věku, kdy dosud pracují.
A právě v tom je problém. Přesněji to, že se v mnoha rodinách liší představy jednotlivých generací, co to vlastně ideální babička je.
„Ideální babička je moje máma. Kdykoli zatelefonujeme, je ochotna přijet a pohlídat nám děti. Přitom se nevnucuje, nic po nás nechce. Je opravdu skvělá,“ říká čtyřicetiletý Petr.
Jeho sestra přitom situaci vidí úplně jinak: „Naše máma je strašná dobračka, tak velká, až se tím ničí. Sedí doma, když ji zavolá kamarádka, jestli někam nevyrazí, říká, že nemůže, co kdyby Péťa něco potřeboval, když má ty tři děti. To, že si brácha udělal tři děti a teď na ně kvůli práci a hypotéce nemá vůbec čas, považuje za svůj problém, za který je zodpovědná. Vlastně z Petra snímá jeho zodpovědnost. On si s manželkou klidně jde na ples, zatímco máma si domů vezme tři nevychované uječené děti, nevyspí se, je vystresovaná, že je nezvládá, že se jim něco stane. A Petr se chová, jako by ty děti vůbec neměl.“
Kde je pravda? Vždy bývá někde uprostřed. Stačí však poslouchat různé debaty na téma hlídání dětí a pomoc ze strany babiček a je jasné, že v každé rodině si tu ideální babičku představují jinak. Takže nejpodstatnější pro každou ženu stejně je, aby byla takovou babičkou, která je ideální především sama pro sebe. Protože jedině spokojená babička je pak vnoučaty a rodinou oblíbená. A další zásada? Nepřemýšlet příliš nad tím, jaká by vlastně babička měla být. Protože každá žena je přece jiná a je jen na ní, jak si představuje tuto svou životní etapu prožít. Nikdo, tudíž ani její vlastní děti, nemá právo jí diktovat, jaká by měla být a co by měla dělat.
Čtěte dále:
Která babička je lepší? Boj o přízeň vnoučat přináší neshody v rodině
V mnoha rodinách to znají. Jedna babička je oblíbenější než ta druhá. Zkrátka, vnoučátko, ten malý despota, si diktuje, ke kterému prarodiči chce jít a ke kterému ne. Výsledek? Neshody v celé rodině.
Jak se zachovat, když vnoučata zlobí
Když dříve dítě zlobilo, bylo mu vyhubováno, případně dostalo na zadek. Nyní častěji zazní: Nechte ho, projevuje svou osobnost. Nebo: Půjdeme s ním k psychologovi, má ADHD. Přeloženo, je hyperaktivní. Starší lidé nad tím mnohdy kroutí hlavou. Někteří vyjadřují nesouhlas, jiní mlčí. Ale shodně říkají: Za našeho dětství byla výchova úplně jiná. Jak se zachovat, když dítě zlobí? To je téma, které v mnoha rodinách působí jako výbušná směs.
Dnešní generace tatínků se velmi liší od těch předešlých
Často se hovoří o tom, že dnešní muži berou rodičovství jinak, než jejich tátové a dědové. Své ratolesti vodí na hřiště, přebalují je, krmí, koupou, zkrátka své otcovství dávají hrdě najevo.
Dětem vstup zakázán. Je to diskriminace?
Přibývá restaurací a hotelů, které zakazují vstup dětem. A začaly za to dostávat pokuty. Společnost se rozdělila na dva tábory. Pokuty jsou správné, je to jasná diskriminace, říká jeden. Nesmysl, majitel podniku si přece může určit, jaké hosty chce, tvrdí druzí. Začíná kolem toho pořádná mela.
Spory v rodině: Oblíbená a neoblíbená babička
Je to dost častý problém v rodinách. Jednu babičku mají děti rády a chtějí k ní často jezdit, tu druhou ne, protože je tolik nerozmazluje. Rodiče dětí se kvůli tomu často hádají.
