Některé aktivity seniorů bývají nebezpečné, míní jejich příbuzní
Ilustrační foto: ingimage.com

Některé aktivity seniorů bývají nebezpečné, míní jejich příbuzní

19. 7. 2019

Děda se zbláznil, chce si zkusit tandemový seskok. Babička jede s kamarádkou k moři, pořád jí to rozmlouváme. Máma jezdí na kole, i když jí už bude osmdesát a nechce přestat.

Je to zbytečné riskování. Ve vyšším věku by už člověk neměl dělat nic nebezpečného. Tak uvažují mnozí lidé, kteří mají ve své blízkosti nějakého akčního seniora.

Seď doma. Choď ven jen v nutných případech. Když spadneš a něco se ti stane, odskáčeme to my. Budeme se o tebe muset starat a jak to máme udělat, když pracujeme? Tak nám nepřidělávej starosti a uvědom si svůj věk.

Tyto věty často slyší dvaaosmdesátiletý Jaroslav z Prahy. Je bývalý učitel tělocviku a pohyb býval vždy součástí jeho života. Potíž je v tom, že má představu, že i nadále součástí jeho života bude. Má sice různé zdravotní problémy, ale stále je schopen samostatné chůze. Občas si vyrazí na výlet do přírody, nedávno se vypravil vlakem za kamarádem na Moravu. Když se to dozvěděla jeho dcera, vynadala mu, že zbytečně riskuje. „Říkala, že by se mi cestou vlakem mohlo něco stát, že bych mohl někde upadnout. No mohl. Stejně tak ale může při vystupování z vlaku upadnout ona, však už jí bude šedesát. Když jsem jí to řekl, ukrutně se naštvala. Že šedesátka je prý ještě dobrý věk, ale po osmdesátce už prý má člověk na sebe dávat pozor. To v jejím pojetí znamená sedět doma, nehýbat a  čučet na televizi. Já raději umřu na procházce v lese než před seriálem,“ vypráví Jaroslav.

Lidé mladého a středního věku na jedné straně obdivují seniory, kteří žijí takzvaně aktivní život. Rádi si čtou o těch, kteří cestují, pracují, vzdělávají se, vypadají dobře. Je to pro ně jakýmsi povzbuzením, nadějí, že stáří nepřináší jen nepříjemnosti, ale že si ho člověk může velmi dobře užít.

Ale pozor, když se aktivní senior vyskytuje v jejich blízkosti. To je jiná. To často svou aktivitou a chutí do života rodině komplikuje život.

„Máma pořád někam jezdí a my o ní nemáme přehled. Pořád něco vymýšlí. Teď si v pětasedmdesáti vzpomněla, že pojede s kamarádkou do Řecka. Koupily si na poslední chvíli zájezd, ani pomalu nevíme od jaké cestovky a kam přesně. Říká, že není malá, aby se nás musela ptát na svolení. Náš názor ale je, že by ve svém věku už k moři jezdit neměla. Co bychom si počali, kdyby se jí tam něco stalo,“ říká pětapadesátiletá Monika o své matce.

Její slova obsahují větu, která v této souvislosti zní často. A sice: Co bychom si počali, kdyby se něco stalo. Mnohé rodiny si totiž uvědomují, že aktivní senior je rizikem, že se jim život zkomplikuje. Co když si děda při seskoku padákem zlomí nohu? Co když babička při turistickém výletu uklouzne? A jak se jí bude vystupovat z vlaku, když jí schody dělají problém? Určitě jí bude u moře horko, mdlo, ještě dostane infarkt a jsme všichni v háji.

„Doměnka, že riskování nepatří ke stáří, je součástí běžného stereotypu. Hlavně klid. Přitom bychom měli spíše respektovat důstojnost riskování. Na jedné akci jsme pro inspiraci ostatním lidem vyššího věku promítali právě video o tandemových skocích. Někoho láká adrenalin celý život a nepřestane ho lákat ani ve vysokém věku. Někomu je naopak nevolno na pouťových atrakcích už od dětství a vydrží mu to celý život,“ uvádí psychiatrička Tamara Tošnerová, která se této problematice věnovala ve své knize Jak si vychutnat seniorská léta.

Zmiňuje i fakt, že lidé velmi často dávají seniorům dárky, které jim ve skutečnosti vůbec neudělají radost. Podléhají totiž stereotypům. A tak pán, který sní o tom, že se jednou projede v obrněném transportéru nebo sjede řeku na raftu, dostane knížku. Paní, která touží jet k moři, dostane deku a knihu o bylinkách.

Aktivní senior je totiž často obdivován a vyzdvihován jen tehdy, když není příbuzný či blízký. Ti příbuzní a blízcí senioři naopak velmi často slyší věty: Neblázni, přece nepojedeš tak daleko v tvém věku. Vzpomeň si, jak ti bylo loni v létě špatně, když bylo horko. Ne, v žádném případě už nemůžeš jezdit na kole, to už v tvém věku nejde. My se o tebe bojíme, děláš nám starosti, jsi nezodpovědný, zbytečně riskuješ.

Na jedné straně je to pochopitelné. Úraz člena rodiny zpravidla pořádně zamotá životy mnoha jejich příslušníků. Nedávno to pocítila jedna rodina z Ostravska. Třiasedmdesátiletý Václav si zlomil nohu  a ruku při lyžování. Je vdovec, žije sám. Dostal nechodící sádru. Po propuštění do domácího ošetřování nastal problém. Nemohl si dojít na nákup, nezvládal základní sebeobsluhu, hygienu. Jeho syn, snacha i vnučka se museli střídat v péči o něj, jezdili za ním přes celé město každý den. „Byli jsme úplně vyřízení. Manžel pracuje na směny, já jsem v obchodě do šesti do večera, dcera také. Po večerech jsme za dědou jezdili, manžel i v čase, kdy by se měl vyspat po noční. Byli jsme utahaní, děda byl protivný, my kvůli jeho zranění museli zrušit plánovanou dovolenou. A to vše jen proto, že riskuje, že si ve svém věku není schopen připustit, že lyžování už je nad jeho síly,“ tvrdí Václavova dcera.

On si ale trvá na svém, že až se zotaví, lyžovat bude dál. „Není to riskování. Nejezdím jako v mládí. Jsem opatrný, ta nehoda byla náhoda, vyhýbal jsem se jinému lyžaři. Lyžovat nepřestanu, udržuje mě to v kondici. Kdybych se přestal hýbat a chodit mezi lidmi, je to můj konec,“ říká.

Každopádně je dobré vědět, že akční penzisté jsou rodinnými příslušníky obdivováni a podporováni akorát tak v psychologických příručkách nebo ve filmech. Realita je taková, že v rodinách senioři  spíše častěji slyší větu: Neriskuj, to se už ve tvém věku nehodí.

Hodnocení:
(5.1 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jiří Libánský
To se to radí. Dávat na sebe pozor, to zní rozumně. Ale když on člověk občas trochu toho adrenalinu potřebuje.
Alena Kloudová
Je mi 70 let K narozeninám jsem od svých dětí dostala dárek tandemový seskok padákem ze 4000 metrů. Bylo to moje přání. Před 14 dny jsem skočila a byl to můj nejkrásnější zážitek a dárek který jsem mohla dostat Krása volného pádu i potom bezpečné přistání se svým tandempilotem. Jsem patřičně hrdá na sebe a moje děti, vnuci a přátelé na mně.Jinak chodím tančit line dance a tento týden jsme vystupovali Degendorfu. Nedovedu si představit, že by mi děti něco zakazovaly. Chodím také na různé brigády, sedět doma u televize by mě asi zabilo.Prodělala jsem si různé operace, a před 11 lety i rakovinu.Hodně čtu, chodím do kina a divadla, občas cestuji, moje oblíbená místa jsou severské země. A seskok příští rok plánuji znova. Doufám, že se mi to splní, i když jeden nikdy neví, co se může stát
Libuše Křapová
Olgo, ve většině případů je ten přístup lepší, než zbytečné a nesmyslné omezování
olga skopanova
Myslíte, že přístup ať si babička, či děda dělá co chce a když se přizabije je to jejich věc lepší?
Zdenka Soukupová
Ano, každý podle svých zvyků a možností. Chápu 60ti leté děti, (které třeba mají různé zdravotní problémy), které mají strach o své 80ti leté rodiče. Ale: když je někdo celý život fyzicky aktivní, tak různé posedávání u televize nebo v kavárně je začátek konce. Souhlasím s panem Josefem. Aktivitám (přiměřeným) zdar!
Marie Doušová
Každý senior je jiný. Když celý život cestoval, nebo cvičil, tak v seniorském věku většinou je stále aktivní. No a ten co byl spíše knihomil a posedával raději v kavárničkách a nikam se nehnal , bude i ve stáří pomalejší a bez rizikových aktivit. Každý jak se cítí.
Josef Volfík
Víte, co mi můžete? Pravda, není to korektní, ale obávám se, že platné. Nicméně, mladým nyní život nezávidím.
Marcela Pivcová
Mně připadají ti, kteří brání seniorům v sportu, cestování, případně jiným "nebezpečným" činnostem, velice často jako bezohlední sobci, kterým jde o to, aby se nemuseli o seniora najednou o něco více starat než dosud. Nebo: nebylo by snad účelnější peníze místo na cestování prarodičů procestovat sami? To, že k úrazu může přijít člověk v každém věku, je svatá pravda - a mladší lidé jsou neopatrní možná častěji než senioři.
Věra Halátová
Pro paní, která má 75 roků, není vhodné jet s kamarádkou k moři? Proč? Takové ženy řídí auto, jsou soběstačné, k moři jezdí i starší lidé. A proč ne? Za seniory se považují lidé, kteří pobírají starobní důchod. Takže od 65 let až do smrti by měli sedět doma, nejspíše na zemi, aby nespadli z křesla?
Soňa Prachfeldová
Ach ti senioři, to je pořád o ně starostí, když jsou aktivní, nelíbí se to okolí, když nejsou aktivní, také se to nelíbí. Myslím, že každý rozumný senior si umí rozvrhnout své síly a dělá to, co ho naplňuje. Když čtu takové články, tak si říkám, no vidíš holka, zase jedeš na kole, zase řídíš to auto, zase někam cestuješ. Už bys měla být doma, synové mi říkají, kde jsi pořád? Naštěstí jsou rádi, že jsem jaká jsem. Až ucítím úbytek životních sil, podřídím se. Jen občas mi ty úsudky o životě starých trochu vadí, vím kolik mi je, ale připomíná se nám to neustále ze všech stran .
Ellen Z. Matějová
Moje babička vždycky říkala: podívejte se, jak mladí vychovávají své děti - tak se jednou budou chovat i k vám, až budete staří. Protože mladí mají většinou potřebu od určitého věku své rodiče "vychovávat", jako by byli jejich dětmi, nebo nesvéprávní. Já jsem své děti vychovala k samostatnosti a zodpovědnosti, nestála jsem jim pořád za zadkem, a oni teď své děti vychovávají také tak. Do mého života se nemíchají, jistě, pomohou občas s něčím, na co už sama nestačím, ale nikdy by je nenapadlo mi říkat, co bych měla nebo neměla dělat. Ani já to neříkám své matce, které je přes 90. I ona má právo na vlastní rozhodnutí, přestože v poslední době už musíme dost často rozhodovat za ni, ale vždy tak činíme jen na její žádost. I starý člověk má právo žít podle svého, má právo na své zájmy a koníčky, na svá přátelství a vztahy. A ti mladí to také jednou pochopí, až přijdou do toho "správného" věku...
Zuzana Pivcová
Myslím, že pokud někdo pokračuje v aktivitách, které provozuje už léta, je na to jeho organismus zvyklý. Samozřejmě se může nějaká nehoda přihodit, jako ostatně v každém věku. Větší obavy bych měla z toho, začít provozovat nějaký aktivní sport, do té doby pro mě neznámý, nebo se přetěžovat pracovní stresující činností, to už cítím, kdy mám dost.
Věra Ježková
Hezký článek. Jeden takový senior je můj přítel. Nevrhá se do žádných nebezpečných aktivit. Jen chodí do práce; učí na VŠ. Už ubral, dřív měl úvazky na dvou VŠ a nějaké SŠ. Několik let jsme ho s jeho rodinou prosili, aby si toho nebral tolik. Nakonec ho donutily okolnosti – objektivní i subjektivní. Typická situace z nedávných let: Po cca 10hodinové „šichtě“ sotva dojde domů. Únava z něj vyzařuje. Ale je šťastný. Tak co s tím?
Jana Šenbergerová
Nohu si mohu zlomit, i když vstávám ráno z postele. Čím víc se o nás někdo bojí, tím větší je pravděpodobnost, že se něco stane. Úplně stejné je to s dětmi. Největší problémy mají ty, o které se pořád někdo bojí.
Karel Boháček
Všeho s mírou a uvažovat racionálně - to je oč tu běží...