Hovory o nemocech pomáhají i otravují
Ilustrační foto: ingimage.com

Hovory o nemocech pomáhají i otravují

28. 9. 2019

Tak co ta vaše noha, je lepší? Jé to znám, to jsem měla taky. To není od jídla, to je ze stresu. Vy na to nepijete zázvorový čaj, to musíte! A co srdce, to má manžel dobré? Jo, lepší už to nebude v našem věku. To jsou věty, které lidé často říkají.

Pro někoho běžný způsob konverzace, pro někoho otrava, ba přímo nezdvořilost.

Hranice, kdy, jak a s kým mluvit o zdravotních obtížích, je velmi tenká a těžce nastavitelná. Každý ji má někde jinde. Pro někoho je naprosto běžné, že ve frontě u pokladny v supermarketu vylíčí všem okolo co ho kde bolí. Někdo se roky potýká s vážnou nemocí a nikdo z jeho okolí to netuší, protože se nesvěřuje ani svým nejbližším.

Čím je člověk starší, tím více se rozdílný přístup k problémům se zdravím projevuje.

Pětasedmdesátiletá Věra nedávno prodělala lehkou mozkovou mrtvici. Má problémy s chůzí, lehce pokleslé víčko. V podstatě vyvázla dobře, je soběstačná, jen se jí obtížně venku chodí, protože má potíže s rovnováhou. Jenže rodina s ní prožívá peklo. „Ne, nepůjdu ven s hůlkou. Lidé by si říkali, jak špatně jsem dopadla. Nikomu neříkejte, co se stalo,“ říká. Když dcera vyprávěla Věřině sousedce, co maminku potkalo, Věra ji seřvala jako malé dítě: „Nikomu do toho nic není, jak jsi jí jen mohla říct, že jsem nemocná! Teď mě budou všichni litovat.“

„Mami, co blázníš, vždyť jsi z toho vyšla dobře a to se přece může stát každému, že onemocní, zejména v tvém věku.“

„Opakuji, že si nepřeju, aby mě někdo litoval.“

V jiné rodině prožívají přesně opačné potíže. Jednasedmdesátiletá Dana nemluví o ničem jiném, než o svých zdravotních problémech. „Babička je schopna nad obědem popsat své potíže s vylučováním a to hodně podrobně,“ říká se smíchem Danina vnučka. Jenže Dana tím od sebe odhání i své sousedky a bývalé kamarádky. Když se s někým potká nebo sejde, všichni se předem děsí toho, že bude mluvit jen o svých nemocech a to i o těch, které vůbec nemá, ale je přesvědčená, že je má. Rodina si myslí, že Dana je to, čemu se říká hypochondr a dost jí kvůli tomu nadává.

„Hypochondři to nemají lehké, byť mnozí lidé jejich potíže zlehčují,“ uvedl kanadský Steven Taylor profesor psychiatrie. „Je to forma úzkosti a ta může vést ke změnám chování, fyziologie i myšlení postiženého. Navíc se u každého tato forma úzkosti projevu jinak. Někdo neustále kontaktuje lékaře a žádá další vyšetření, aniž by k tomu byl důvod, jiní se naopak tváří, že žádné potíže nemají a lékařům se vyhýbají,“ vysvětlil.

Dnešní doba těmto úzkostem nahrává, stačí se začíst na internetu do nejrůznějších textů týkajících se nemocí. Informací je moc, málokdo se v nich dokáže orientovat a tak si lidé sami diagnostikují různé nemoci.

„Manželka tráví hodiny tím, že pročítá různé více méně odborné texty o chorobách a pak si sama nějaké diagnostikuje. V poslední době s ní není k vydržení,“ vypráví jednašedesátiletý Tomáš. „Zakašlu a ona mi udělá odbornou přednášku o tom, o jaký druh kašle se jedná. Dost tím otravuje všechny okolo. Chová se jako by měla vystudovanou medicínu, což je u bývalé učitelky z mateřské školy poněkud směšné. Nedávno jsem ji slyšel, jak žádá sousedku, aby  jí ukázala výsledky z cétéčka a lékařskou zprávu. Pak nad tím odborně bádaly, jako by byly doktorky,“ dodává.

Hovory o nemocech sehrávají zajímavou roli i  v oblasti, jakou je seznamování se. Lidé, kteří zkoušejí najít partnera či partnerku ve vyšším věku, často říkají, že je nejvíce odradí, když se setkají s někým, kdo na prvních schůzkách mluví o svých chorobách a zdravotních potížích. Zároveň říkají, že je to velmi časté. „Já hledal holku, se kterou budu moct chodit na výlety a zatím jsem se sešel se třemi ženami, které mi vyprávěly o tom, co je bolí a vyptávaly se, co bolí mě,“ říká devětašedesátiletý Ivan, který absolvoval nedávno několik seznamovacích schůzek. „Jedna dáma se mi líbila. Jenže pak se mě na rovinu zeptala, jaký je můj zdravotní stav. Nevěděl jsem, co říct, tak jsem zažertoval, že jsem na rande a ne u lékaře. Řekla, že chce vědět, co mě trápí, aby měla jasno, jestli se o mě za rok nebude muset starat. Pak mi začala vyprávět o své operaci dělohy. No vícekrát jsem jí už nezavolal,“ říká.

Na druhé straně je pochopitelné, že hovory o zdravotních potížích patří do slovníku lidí vyššího věku. Většina z nich nějaké nemoci má a někdy velmi pomůže, když je v blízkosti někdo, komu se dá svěřit, kdo má podobnou či stejnou zkušenost. Takže, když člověk najde ochotného posluchače, může takový hovor posloužit podobně jako rada psychologa. Jde jen o to najít tu míru, kdy jde o příjemné vzájemné svěřování se a kdy o otravování něčím, co nikoho nezajímá.

Hodnocení:
(5.3 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
Člověk by měl umět naslouchat druhému i trochu potěšit v nemoci, ale mít to jako nejdůležitější téma, není to pravé ořechové.
Danka Rotyková
Občas někoho vyslechnu (co všechno ho bolí), ale nikdy jsem s tím zatím neměla problém. Dnes každý spěchá, a tak se se známým ráda na chvíli zastavím. Stejně jako o nemocech, dokáže někdo jiný mluvit třeba o dětech nebo o něčem jiném, co ho dlouhodobě trápí. Kdybych ho poslouchala každý den, vadilo by mi to. Ale takhle, to se dá.
Dana Puchalská
Někdy to vypovídání o nemoci pomůže víc než si ostatní myslí. Je to taková terapie. Ale když už je to den co den,.......
Jana Šenbergerová
Já s tím nemám problém. Vyslechnu kohokoliv, ale jen do té míry, aby mě to neotrávilo. Každý vždycky mluví hlavně o tom, čeho má plnou hlavu. Pomluvy, které vyslechnu, úspěšně pouštím ven jen druhým uchem, nikoliv ústy. :-) Každý má ke svému jednání nějaký důvod, o kterém já nic nevím. :-)
Jitka Caklová
Pak je nejlepší varianta, když se sejde parta a středem zájmu se stane někdo, koho všichni "znají" a dotyčný tam není. To je záruka těch nejzajímavějších hovorů :-) :-)
Hana Rypáčková
Nebo se baví o psech, dětech, vnoučatech, o lidech, které ostatní neznají, o knihách, politice, o cestování..Napřed zjistit, co druhé zajímá, nebo se bavit o ničem...
Jitka Caklová
..... ale chápu, že i to dokáže dosti lidem otrávit život :-)
Jitka Caklová
Jano, tak to budu muset přibrzdit :-) :-), i když, já to až zas tak nikomu nevnucuji, já to prostě žiji :-) :-)
Jana Šenbergerová
Oni dovedou být někdy hezky otravní i ti, kteří se neustále baví s kdekým o tom, jak jsou zdraví. :-)
Marie Doušová
Hovory o nemocech nemám ráda i když toleruji mojí přítelkyni ,která se v tom vyžívá .
Věra Ježková
Olgo, váš nápad mne velmi pobavil. :-)
Dagmar Bartušková
Mluvení o nemocech mi hodně vadí. Nechápu, proč to někteří musí za každou cenu sdělovat okolí. Je to únavné poslouchat, tedy pokud člověk není nastaven na stejné frekvenci.
Zdenka Soukupová
Olgo, taková rubrika tu fakt chybí. Jen mám obavu, aby pak všechny ostatní nešly do kytek.... Ale nápad je to perfektní!☻☻
Věra Halátová
Toto téma je nespolečenské. Na zdvořilostní otázku: Jak se máte?, není potřeba 1,5 hodiny přednášet o svých neduzích. Bohužel, lidé, kteří mají svůj duševní obzor omezený, to nepochopí. Nedávno jsem byla na třídenním výletě v Polsku. Žena, která se mnou sdílela dvoulůžkový pokoj na hotelu a kterou jsem pokláddala za hodně inteligentní (je to Mgr. učitelka němčiny na střední škole), mi celý večer vyprávěla o tom, že už tři dny "nemůže kakat".
Jitka Caklová
"Opravdu? A čím ti to začalo?". "Bla, bla, bla, bla....". "No, tak to mám určitě taky, ale daleko horší a co na to bereš?". "Bla, bla, bla, bla....". "Tak to si dojdu k doktorovi, ať mi to taky napíše a možná rovnou něco silnějšího!". Hovory o nemocech nepomáhají, neotravují, ale bezpečně jsou základem k onemocnění, protože nasadí "brouka do hlavy".
olga skopanova
Navrhuji zřídit na tomto portálu rubriku "Nemoci, které mám a které mě ještě čekají".