Jiní naopak vzpomínají na minulost a vybavují se jim různé pozitivní zážitky. Byli jsme ale opravdu šťastnější? Bylo to dřív lepší? Zkrátka, chtěli bychom být zase mladí? A pokud ano, tak jak mladí, v jakém věku? 

Začněme u dětství. Někteří tvrdí, že to byly nejšťastnější roky, kdy jsme byli zcela bezstarostní a nenesli celkem za nic zodpovědnost. Ale přijde na to. Někdy bývá dětství tak trochu nadhodnoceno. Bylo to období, kdy jsme museli ráno vstávat a chodit do školy, učit se i to, co nás nebavilo, a dělat úkoly. Ne pro každého to bylo období snadné a příjemné. Mnozí nežili v příliš dobrých sociálních podmínkách. Někteří museli i jako děti dost tvrdě pracovat.

A co puberta? Bylo to vzrušující období, spojené s objevováním širšího světa, vlastního těla a jeho změn, mezilidských vztahů. Někdy však s sebou neslo určité vyčlenění z kolektivu, nejistotu, kam patřím, zklamání, revolty a změny vztahů k dospělým.

Pak tedy mladý dospělý věk, dvacet, třicet. pravda, život byl už o něco jednodušší. Ukončili jsme školy, získali práci, většinou se s někým seznámili, měli děti. Objevilo se mnoho radostí a naopak starostí, ať už finančních nebo osobních, často spojených se společenským vývojem u nás. Nevydařené vztahy, neuspokojující práce, malé ocenění a pochybnosti o svých minulých rozhodnutích.

Ve středním a ještě vyšším věku se už člověk celkem zná, své silné i slabé stránky, nutná omezení, únosné kompromisy, ale i rezignace. U žen nastává s obavami očekávaná menopauza, která ve skutečnosti nemusí mít zdaleka žádný drastický průběh. Pomalu nám dospěly děti a máme mnohdy ještě staré rodiče. Pro někoho je to možná nejvíc stresující období.

A co nyní, v našem současném věku šedesát a (mnohdy podstatně) více? Úvahy, jak se kdo cítí a co by vlastně chtěl, jsou velmi individuální a nepochybně souvisejí s kvalitou dosud prožitého života. Někdo říká, že by se chtěl stále jen cítit jako nyní, v 65 letech. Jiní prohlašují, že jsou rádi, že prošli všemi etapami tak, jak  byly. Další konstatují, že by se chtěli vrátit do mládí, ale mít dnešní zkušenosti a pohled na svět. Jenže to právě nejde, to by byl podvod!

A co vy, chtěli byste být mladší, a kolik? Které období vašeho života pro vás bylo nejsnadnější či nejhezčí a naopak? Závidíte dnešním mladým, že ještě mají život před sebou?

Proč se lidé v důchodovém věku vracejí ke svým dětským koníčkům

Většina lidí si myslí, že tvrzení o návratu do dětství nebo o zralém věku coby druhém dětství je snůška nesmyslů. Nemusí to být však tak docela pravda.

Zuzana Pivcová, redakce

My to dělali lépe. Proč zkreslujeme minulost?

To špatné z paměti mizí. Nepříjemné zážitky lidé vytěsňují. Ve vzpomínkách zůstává to příjemné, hezké, ale mnohdy zkreslené. Je to jedna z nejčastějších neshod mezi generacemi. Starší lidé totiž velmi často používají věty: My to dělali lépe. Za nás to bylo lepší. Dříve to tady bylo hezčí...

Vratislava Hofmanová, redakce

Proč jsou senioři vnímáni jako nudní?

Ve společnosti je stále zakořeněn názor, že starší lidé vedou nudný způsob života. Z čeho to pramení? Je to mýtus nebo je to skutečně pravda?

Zuzana Pivcová

Holka, po šedesátce se musíš starat o sebe, řekla si Olga Fečová, která je nyní navržena na státní vyznamenání

Olga Fečová si v šedesáti udělala řidičák, v pětašedesáti maturitu, v sedmdesáti se začala učit hrát na housle. „Rozhodla jsem se, že se budu více starat o sebe, když jsem dříve furt neměla čas,“ říká. Svůj život totiž zasvětila jiným. Vychovala řadu úspěšných muzikantů. Nyní je za to navržena na státní vyznamenání.

Vratislava Hofmanová, redakce

Čtyři hodiny povídání. Luxus, který má málokdo

Nejméně čtyři hodiny mluvení, osobního povídání si s lidmi. To je jedna z nejpřirozenějších potřeb člověka. Mluvení, tedy jev naprosto běžný, se však stává pro mnoho lidí nedostatkovým,  výjimečným, ba až luxusním. V době pandemie se projevilo, jak je komunikace tváří v tvář důležitá.

Vratislava Hofmanová, redakce