Domácí mazlíčci: O vztahu člověka a zvířete
Ilustrační foto: pixabay.com

Domácí mazlíčci: O vztahu člověka a zvířete

5. 2. 2020

Zvířata byla odnepaměti našimi společníky. Žili s námi ve vzájemné symbioze, my jsme potřebovali je, oni potřebovali nás. Tak jako každý člen rodiny, i každé zvíře v rodině mělo své místo, svůj význam. Kravka dávala mléko, slepice vajíčka, pes hlídal stavení, kočka chytala myši, atd.

Postupem času – snad i následkem kolektivizace, zvířat na dvorku ubývalo, a ve většině domácností začali dominovat psi a kočky. Psi nadále hlídali stavení a kočky chytaly myši, ale vztah ostatních členů rodiny k nim byl maličko jiný, více pečující. Tak si to pamatuji z dob svého dětství.

Třeba vlčáka, kterého si táta pořídil v záchvatu euforie, že bude mít doma vycvičeného hlídače. Jenže počáteční nadšení pominulo, táta psa cvičil, jen když měl na to náladu, mezitím zaskakoval ve výcviku děda, a já se sestrou jsme s Alanem běhali po dvorku a neustále jsme po něm požadovaly, aby sedl, lehl, zůstal. Nic jiného, tuším, neuměl. Není tedy divu, že ho to přestalo bavit, a nevěda, kdo je vlastně vůdcem smečky, ujal se vedení sám. Začal tím, že zaútočil na nejslabšího člena smečky-naši nemohoucí babičku. Postavil se před postel, na které ležela, a začal na babičku zuřivě štěkat. Když se ho ostatní členové rodiny snažili zpacifikovat, zalezl pod postel a zuřivě vrčel a blýskal očima na každého, kdo se k němu přiblížil. Protože na mne pes neútočil, napadlo mě pod postel vlézt a vystrkat ho ven. Na poslední chvíli mě děda strhl za kšandy zpátky a vykázal mě z místnosti. Situaci nakonec vyřešil povolaný veterinář, který si psa odvedl. Pro mne to byla cenná zkušenost, jak to vypadá, když vlčák zvlčí. Dodnes si pamatuji, jak zeleně blýskaly jeho oči pod postelí.  

Od té doby jsme měli několik pejsků, všichni měli svoji misku v předsíni a své místo venku, běhali s námi venku po louce, a účastnili se každého výletu do přírody. Zrovna tak naše kočky věděly, že jejich místo je v předsíni, a užívaly si dosyta svobody na výletech po okolních dvorcích.

Slepice, které běhaly po dvorku, nám dávaly vajíčka se sytě oranžovýmí žloutky, a když se slípka takzvaně vynesla, dědeček ji láskyplně pohladil po křídlech, vzal ji za pařátky chvíli ji držel hlavou dolů a potom jí zručně usekl hlavu na špalku. Kat Mydlář by to nedokázal lépe. Brala jsem to jako běh života, a nedojímalo mě, ani když děda podobným způsobem sprovodil ze světa úderem do zátylku králíka, se kterým jsem den před tím běhala po louce. Prostě králík byl chován v králíkárně pro maso, a jednoho dne přišel jeho čas.

S nenávratným odchodem dědečka byl ale tento odvěký řád porušen. Zbylé slepice nám běhaly dále po dvorku, my jsme je i nadále krmili, i když už dávno nenesly, protože nikdo jiný v rodině by nedokázal slepici zabít. Když nakonec sešly přirozenou smrtí, vykopali jsme jim v nejzazším rohu pozemku hrobeček, a oddychli jsme si, že máme po starosti. Zbylého králíka jsme darovali řemeslníkovi za nějaké ty instalatérské práce, a oddechli jsme si taktéž.

Když jsme se s manželem a přestěhovali do paneláku, oběma nám bylo jasné, že zvíře do paneláku nepatří, že to není jeho prostředí, a bylo by zde nešťastné. Ale odolejte dětem, když vám přinesou domů bílé koťátko a vypráví vám srdceryvnou historku o tom, jak ho kočka odstrčila a nechtěla ho přijmout.

„My ho musíme zachránit, jinak nepřežije!“

Takže kocourek zůstal a stal se právoplatným členem rodiny. Z roztomilého kocourka se vyvinul dominantní a agresivní kocour, který bojoval s každým vetřelcem, kromě členů rodiny. A jméno Kocour, na které začal slyšet, mu zůstalo.   Manžel začal prosazovat kastraci, ale to se mi nelíbilo.

„Představ si, že by někdo udělal něco takového tobě,“ oponovala jsem. To byl silný argument a na čas Kocoura zachránil. Když si ale začal značkovat své teritorium a v naší domácnosti to zakrátko vypadalo, jako bychom my bydleli u Kocoura, a nikoliv naopak, nedalo se nic dělat, a Kocour putoval k veterináři na kastraci. 

Z divokého kocoura se stal domácí macek. Žil s námi ještě dalších 14 let, zažili jsme s ním spoustu legrace, radosti, cestoval s námi na chalupu, a bavil nás třeba tím, že i když jsme byli na venkově, kde mohl běhat celý den venku, držel se v domě, a i když se vyhříval přede dveřmi, svoji hygienu vykonával do budky s pískem v předsíni.

Jeho odchod uspíšila i rozšířená kocouří nemoc- problémy s ledvinami. Proto, když nás opustil, jsme se rozhodli, že už nikdy v paneláku žádné zvíře trápit nebudeme.

Když potkávám po městě všechny ty panelákové pejsky a pejskaře, mám z toho rozporuplné pocity. Chápu potřebu lidí, starat se o zvířátko, mnohým zvláště starším lidem nahrazuje ostatní sociální kontakty. Ale pes v kabátku, s blikajícím obojkem, botičkami, krmen rozmanitými granulemi s vyváženým množstvím živin, je na hony vzdálen tomu původnímu modelu, té vzájemné symbioze psa a člověka. Zdá se mi, že ta lety daná rovnováha začíná být narušena.

Ale pokud přijmu to, že svět je v neustálém pohybu a vývoji, musím přijmout i změnu vztahů mezi člověkem a zvířetem.

Jenom doufám, že až se někdy v některém z mých příštích životů vrátím opět na zem jako člověk, nebudu na ulicích potkávat pány psy s dvounohými domácími mazlíčky na vodítku.

 

Hodnocení:
(5.1 b. / 22 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Caklová
Ivano, řekla bych že ne. Nedávno jsem viděla scénu: Maminka nesla v náruči pejska a dítě, tak dvouleté, si dožadovalo vést za ručičku, beznadějně. Pak upadlo, dostalo na zadek a plakalo a co myslíš maminka, Mufíčku podívej, to je ale ošklivá ubrečená holčička. Bylo mi z této scénky hodně smutno :-)
ivana kosťunová
Děkuji vám všem za vaše názory, Jak jsem to tak sledovala, vyprofilovalo se to tady v debatu, zda zvíře v paneláku ano, či ne. To si netroufám rozhodnout. Zamýšlím se ale také nad tím, zda je zdravá ta změna vztahů mezi člověkem a zvířetem.
Jan Zelenka
Odjakživa jsme měli zvířata v bytě. nebyl s tím sebemenší problém. Kdysi, ještě v nelahozevském Dvořákově památníku, jsme měli trochu přerostlého kocoura, který byl neobyčejně čistotný a milý. ale velmi dominantní. Běda, když někdo cizí vlezl na dvorek. Napadl i velkého vlčáka a krvavě ho zranil na čenichu. V Praze i zde v Litoměřicích máme pořád nějakého pejska a je to bez problémů. Pes musí mít základní návyky, které ho majitel musí naučit. A naučit ho hlavně komunikaci s ostatními psy a lidmi.
Dagmar Bartušková
Článek se mi líbí. Psi v paneláku - to je pro sousedy pohroma. Štěkot z bytu, který je slyšet na hony, chlupy ve výtahu. Znám z návštěvy u známého. Bůh zaplať, že my to v baráku nemáme.
Libuše Křapová
Eva popsala psy v bytech, o které se majitel stará. Já se můžu přidat popisem některých psů na zahradách - na řetěze u boudy či na vodicím drátě přes dvůr. Který pes se má líp? Naštěstí i těch druhých - na řetězu - ubývá. Ale stále je občas vídám.
Eva Mužíková
Ještě dodám. Názor, že pes by měl žít venku na dvorku, či zahradě má ten, který toho o potřebách psa asi moc neví. Ano, má volný pohyb, může se vyvenčit kdy potřebuje, ALE. Toto jeho území mu neposkytuje to, co ještě potřebuje. Dobrý chovatel, který má psa na dvorku či zahradě, chodí s ním nejméně jednou denně na procházky, aby si mohl užít opravdové volnosti. To, že někteří po svém psu neuklízejí, to by být opravdu nemělo. To je otázka lidské ukázněnosti, či bezohlednosti. Takže vážení, chcete ještě tvrdit, že panelákový pes, který má zodpovědného majitele, který s ním absolvuje několik každodenních procházek, který s ním dělá všemožné psí sporty, který se vzorně stará o jeho zdravotní stav, že tento pes je chudák??? Majitelé, kteří si pořizují psa a nedokáží se o něj patřičně starat pochopitelně existují, několik případů jsem řešila přes policii i ochranu životního prostředí .. Ale to je i v rodinách, někdo se stará vzorně o své děti, jiný ne.. Já jen bráním ty, kteří do této kategorie nepatří a nelíbí se mi jednoznačný názor - pes do bytu nepatří.. Toť vše....
Věra Ježková
Ivanko, hezká úvaha. Proti malým pejskům a kočičkám v bytech nic nemám. Přítel mám kočičku z útulku, nikdy venku nebyla, doma má dostatečnou probíhačku, může na balkon; nestěžuje si. Mašličky, šatičky, botičky aj. na pejscích ovšem velmi nemám ráda. :-)
Josef Volfík
Žili jsme (v bytě) patnáct let s kocourem (venkovská směs) a říkali jsme si mockrát, že kdybychom ho neměli rádi, tak bychom ho snad museli zabít. Byl to filosof, inženýr a zločinec v jednou. Jaké lotroviny si dokázal vymyslet nás udivovalo. Žil s námi patnáct let a dal nám do života moc radostí. Ale lotr to byl.
Libor Ptáček
Ivana to hezky popsala a já jen navazuji. V dobách dávno minulých si nikdy nemohl dovolit pejska jen tak pro zábavu, tak většina psů byla hlídacích. Ale vyšlechtili se pracovní plemena, barvář, slídič, norník, dnes na drogy, výbušniny nebo obránci. Až v minulém století se rozmohli psi společenští. Jen ten jezevčík se svými vlastnostmi vymyká všem psím povahám. A stejně jako v každé společnosti, zvířecí nebo lidské ten nejsilnější se ujímá vlády. Pokud se to povede vašemu pejskovy tak máte problém. Já jsem měl asi půlroční štěně vlčáka když na mne občas zavrčel a jako že bude po jeho. Jednou to už bylo vážnější a šlo o to kdo z koho. Tak jsem jej chytil ze strany za kůži na krku a zvedl do výšky. Slovně jsem mu vysvětlil že tady velím já a jen já a pokud se to bude opakovat najdu účinnější domluvu. Upozorňuji že domluva musí být tak silná aby to fungovalo. Pokud je silnější nic se neděje, pokud slabší, musí se opakovat a zvíře se stává odolnějším. Mně se to povedlo na poprvé a od té doby to již nebylo potřeba. Chov zvířátek vy bytech se mi nelíbí, ale dnes to jde docela snadno zařídit. I jejich funkci jako „zpovědníčků“ chápu, vše už je jinak. Jen se podívejte kolik je v okolí krmiv, lékařů a dalších obchodů pro ty mazlíčky. I to je odvětví obchodního průmyslu. Tak ať do jde i nadále a chlupatému koberci zdar.
ivana kosťunová
Naďo, já nebazíruji na tom, aby se mnou všichni souhlasili, zajímá mě každý názor, a jsem ráda za diskusi, která se tady rozproudila :))
Jarmila Komberec Jakubcová
Ivanko mám ráda Tvoje články, protož mapují život jaký je. Prožila jsem podobný život s drobným zvířectvem doma.
Naděžda Špásová
PS. Člověk si musí pořídit zvíře, které zvládne. Senior si nepořídí dogu, nebo bojové plemeno a pokud ano, tak je to onen magor. To se samozřejmě netýká jen seniora, to byl pouze příklad. :-)
Naděžda Špásová
Ivano, vaše články mám ráda, ale s tím, co píšete nesouhlasím. Máme v paneláku pejsky už spoustu let a myslím, že kdyby se tak, jak se mají u nás, měla všechna zvířata, byl by ráj na zemi. Pravdu má Bertice, já to napíšu trochu ostřeji. Pokud si zvíře pořídí magor, který si tím ukájí svoje ego, udělá magora i z němé tváře. Pokud si zvíře pořídí člověk, který k tomu má morální a citový přístup, věnuje se výchově zvířátka, naučí ho se chovat, je mu opláceno láskou, která často mnoha lidem chybí. A ten pocit je k nezaplacení, mluvím z vlastní, dlouholeté zkušenosti zvířat, žijících v paneláku.
Alena Tollarová
Ivano, bezvadný článek, cítím to stejně. Doby, kdy jsem byla dítě na vesnici a měli jsme slepice, králíky, kachny, prase, holuby, kanárky a ve včelíně včely, se nikdy nevrátí. Ještě moje děti vyrostly s králíčky, které si ňuchňaly a pak se normálně snědli, protože k tomu v králíkáně byly. Ta doba odešla s mojí maminkou. Já mám na chlupatá zvířata alergii, takže je doma mít stejně nemohu, i když v důchodu, kdy jsem doma a mohla se mu věnovat, by zvířátko jistě bylo milé. Ale stačí mi, když vyjdu před dům a skoro kdykoliv se z vedlejšího ozývá štěkot. Lituju lidi, kteří tam bydlí, musí to snášet a není úniku. Ano, lituji i toho psa. Koho nelituji, to jsou jeho šťastní majitelé, kteří ho poslouchat nemusí, když jsou v té práci, zatímco pes je neúnavně volá. Je to fakt těžké. Psi za roli, kterou dneska hrají, nemohou.
Jitka Caklová
Ještě dodám, že OÚ tam zasadil alej stromů, nainstaloval lavičky, aby maminky s kočárky a pobíhajícími dětmi měly kam chodit. Dnes se tam chodí venčit jen psi a to se mi opravdu nelíbí :-(. Komu ano může se přihlásit :-)
Jitka Caklová
Bydlím na vesnici, téměř všichni majitelé psů mají velké zahrady, ale venčit chodí na "Zelenou cestu", kde pro psí exkrementy není kam šlápnout a to tam OÚ umístil koše a sáčky s lopatičkami v domnění, že si každý majitel po svém psovi uklidí, což by na své zahradě určitě udělal. Psát o tom, že kdo psa nebo kočku nemá, že je "nemusí a jen kritizuje", je nefér.
Irena Mertová
Hezký článek. A jak říká Soňa, hodně psů mají bezdomovci - uvádím to proto, že mě 2 bezdomovci zachránili při mém ošklivém pádu na naklouzaném přechodu večer, kdy už mne mohla přejet tramvaj nebo auto - vrhli se ke mně a bez rozmyšlení mě odtáhli do bezpečí, ostatní lidi jen koukali.. :-)
Soňa Prachfeldová
Mě ne, protože vím co se sluší a patří /snad/ , také vím, že na vesnici kočka mňouká, kohout kokrhá, husy kejhají, psi štěkají. A hlavně máme zahradu, kde je volný výběh a musíme platit daně, jako ti, kteří venčí v parcích. Neslušné strany ty už jen na sebe vzájemně asi štěkají, ale ani pes tomu štěkotu nerozumí. Jak psala Evka Bertice, naši miláčkové jsou tam štˇastni, kde mají svůj domov a svého pána. Tudíž i v bytech a třeba i u bezdomovců. Všimli jste si, že hodně bezdomovců má psy ?
Jitka Hašková
Hezké vzpomínky.
Jitka Caklová
.... a co s těmi neslušnými?
Jitka Caklová
Soňo, Tebe někdo kritizuje? :-)
Soňa Prachfeldová
O vztazích zvířat a lidí, už toho bylo tolik napsáno, každý má jiné zkušenosti, jiné podmínky, jinou odpovědnost. Jsou extrémy lidé, kteří jen kšeftují se zvířaty, jsou extrémy mezi chovateli. Slušnému vše slušné a podle toho také vypadá jeho přístup př. k psovi, nebo kočce, ten kdo tahle zvířátka nemusí, vždy bude kritizovat i ty slušné majitele. Pravda, že majitel i nemajitel by neměl, otravovat toho druhého, při správném chování obou stran.
Jana Kollinová
Velice dobře napsaná úvaha. Ztotožňuji se s většinou zkušeností a názorů Ivany na soužití člověka se zvířetem.
Anna Potůčková
Moc hezký článek, pejska jsme dlouhé roky měli i v paneláku, kde jsem také odchovala své první 2 vrhy štěnátek. Nestrádali, byli tam spokojení a spíš jim delší dobu trvalo si zvyknout na rodinný dům se zahradou. Mám společenské plemeno a nejštastnější jsou opravdu v naší blízkosti. Sedím u psacího stolu a psi mně leží na noze a spokojeně sní svůj psí sen.....třeba o kusu pořádné porce masa :-)
Eva Mužíková
Když je majitel zvířete zodpovědný, dokáže mu vytvořit hezký život i v paneláku. Zvíře je tak nedílnou součástí jeho života, avšak jeho potřeby musí plně respektovat. Není li tomu tak, neměl by si zvíře pořizovat.
Jitka Caklová
Když byly děti malé, také jsme měli kočky, dokonce i doma. S Radkem přišel i jezevčík Ronny a krásně u nás dožil. Poslední "odešel" kastrovaný sibiřan "Prcek" (byl větší než Ronny), na selhání ledvin a tam jsem si řekla DOST!
Jitka Caklová
Ivano, moc hezky jsi to napsala, v pravé podstatě to vidím stejně. Když jsem si znovu přečetla diskuzi u mého článku "Zvířata a já", tak jsem zvědavá, jakým směrem se bude ubírat u Tvého článku :-)
Dana Puchalská
Ivano, já mám zvířata opravdu ráda. Mívala jsem psa, manžel taky, ne ten měl fenku. Byli to oba jezevčíci. A jak s oblibou říkám, jezevčík je profesor na 3 věci. Lumpárny, žebrota a likvidátor všeho, co miluje jeho pán. Už tu hodně let nejsou. Ráda na ně vzpomenu. Ale, když jsme se přestěhovali do minibytu v novostavbě, musela jsem chtě nechtě žasnout nad láskou některých p á n í č k ů. Ráno odejdou do práce, psa nechají doma a ten chudák tu brečí až do odpoledne. V našem domě je na šesti patrech zhruba 10 psů. Počet se zjistit nedá to je nad lidské síly. Jeden si tu vytvořil i množírnu. Občas se zapomněl v hospodě a.... :-( :-( No bylo to na mrtvici,ale už se odstěhoval. Že psí slečna vypadá jako lochneska v noci, jsem si zvykla ovšem ona ne. Jednou v noci jsem si myslela, že mám možná halucinace nebo něco podobného. Na ztemnělé chodbě seděla ona psí slečna a odmítla jít dolů, a tiše k kňučela. Panička jí nechala a šla si domů pro nějaký hadr, či co. Jak já se lekla, to si neumí nikdo představit. Vždyť jen na našem patře jsou 4 pejsci. A když jedna fenka začne hrát, no to je koncert. Já našemu domu říkám pobočka Zoologické zahrady. Jo a kocouři a kočky tu jsou taky. Jeden kocour chodí ven na vodítku. Vypadá jako malý rys. A za rohem měli i malé prasátko. To ale vyrostlo v celkem velikého pašíka. Ano, život se zvířaty je hezký a mnohdy i dobrodružný.
Libuše Křapová
Ivano, hezký :-) Já sice mám dům, ale Zuzku a ostatní v bytech chápu. Ono moc záleží na tom, co je to za zvíře a jak se o něj majitelé starají :-) Já byla jeden čas nucená mít v bytě i boxera (psa) a věřím, že tam byl s námi spokojený.
Zuzana Pivcová
Ty naše kočky v panelákovém bytě nikdy nestrádaly, až na 2 kartouzáky s rodokmenem to byli nalezenci, kterým jsme "adopcí" zachránily život. A na chalupě, kde byly rády, se už jednou provždy chovaly bytově, včetně používání kočičího WC doma a ne venku. U nás obou s Marcelou je velkým problémem zvýšená citová připoutanost ke zvířeti, jinak navenek nijak neblbneme. :-D
ivana kosťunová
Zuzko, přiznám se, že na tvůj komentář jsem byla velmi zvědavá. Jenom upřesňuji- jak vyplývá ze závěru článku, já jsem ty změny přijala. Vždyť i ten náš kocour se přizpůsobil, dokonce se choval jako v paneláku i na chalupě. :))
Zuzana Pivcová
Ivano, Ty jsi narozdíl ode mne větší realistka, takže Tvůj přístup k zvířatům v domácnosti plně respektuji. My jsme si se sestrou po nečekané smrti nepříliš starého kocoura Alexe, který byl mimořádný, umiňovaly, že další kočky nebudeme "polidšťovat", ale šlo to zase tou cestou, především v podobě oboustranné závislosti. Zatím to dovršil nedávný odchod Čerta. Ale bez koček, které má sestra v bytě vlastně postupně už od jara 1985 stále, to nějak nejde. "Každému, co jeho jest".