Domácí mazlíčci: O vztahu člověka a zvířete
Ilustrační foto: pixabay.com

Domácí mazlíčci: O vztahu člověka a zvířete

5. 2. 2020

Zvířata byla odnepaměti našimi společníky. Žili s námi ve vzájemné symbioze, my jsme potřebovali je, oni potřebovali nás. Tak jako každý člen rodiny, i každé zvíře v rodině mělo své místo, svůj význam. Kravka dávala mléko, slepice vajíčka, pes hlídal stavení, kočka chytala myši, atd.

Postupem času – snad i následkem kolektivizace, zvířat na dvorku ubývalo, a ve většině domácností začali dominovat psi a kočky. Psi nadále hlídali stavení a kočky chytaly myši, ale vztah ostatních členů rodiny k nim byl maličko jiný, více pečující. Tak si to pamatuji z dob svého dětství.

Třeba vlčáka, kterého si táta pořídil v záchvatu euforie, že bude mít doma vycvičeného hlídače. Jenže počáteční nadšení pominulo, táta psa cvičil, jen když měl na to náladu, mezitím zaskakoval ve výcviku děda, a já se sestrou jsme s Alanem běhali po dvorku a neustále jsme po něm požadovaly, aby sedl, lehl, zůstal. Nic jiného, tuším, neuměl. Není tedy divu, že ho to přestalo bavit, a nevěda, kdo je vlastně vůdcem smečky, ujal se vedení sám. Začal tím, že zaútočil na nejslabšího člena smečky-naši nemohoucí babičku. Postavil se před postel, na které ležela, a začal na babičku zuřivě štěkat. Když se ho ostatní členové rodiny snažili zpacifikovat, zalezl pod postel a zuřivě vrčel a blýskal očima na každého, kdo se k němu přiblížil. Protože na mne pes neútočil, napadlo mě pod postel vlézt a vystrkat ho ven. Na poslední chvíli mě děda strhl za kšandy zpátky a vykázal mě z místnosti. Situaci nakonec vyřešil povolaný veterinář, který si psa odvedl. Pro mne to byla cenná zkušenost, jak to vypadá, když vlčák zvlčí. Dodnes si pamatuji, jak zeleně blýskaly jeho oči pod postelí.  

Od té doby jsme měli několik pejsků, všichni měli svoji misku v předsíni a své místo venku, běhali s námi venku po louce, a účastnili se každého výletu do přírody. Zrovna tak naše kočky věděly, že jejich místo je v předsíni, a užívaly si dosyta svobody na výletech po okolních dvorcích.

Slepice, které běhaly po dvorku, nám dávaly vajíčka se sytě oranžovýmí žloutky, a když se slípka takzvaně vynesla, dědeček ji láskyplně pohladil po křídlech, vzal ji za pařátky chvíli ji držel hlavou dolů a potom jí zručně usekl hlavu na špalku. Kat Mydlář by to nedokázal lépe. Brala jsem to jako běh života, a nedojímalo mě, ani když děda podobným způsobem sprovodil ze světa úderem do zátylku králíka, se kterým jsem den před tím běhala po louce. Prostě králík byl chován v králíkárně pro maso, a jednoho dne přišel jeho čas.

S nenávratným odchodem dědečka byl ale tento odvěký řád porušen. Zbylé slepice nám běhaly dále po dvorku, my jsme je i nadále krmili, i když už dávno nenesly, protože nikdo jiný v rodině by nedokázal slepici zabít. Když nakonec sešly přirozenou smrtí, vykopali jsme jim v nejzazším rohu pozemku hrobeček, a oddychli jsme si, že máme po starosti. Zbylého králíka jsme darovali řemeslníkovi za nějaké ty instalatérské práce, a oddechli jsme si taktéž.

Když jsme se s manželem a přestěhovali do paneláku, oběma nám bylo jasné, že zvíře do paneláku nepatří, že to není jeho prostředí, a bylo by zde nešťastné. Ale odolejte dětem, když vám přinesou domů bílé koťátko a vypráví vám srdceryvnou historku o tom, jak ho kočka odstrčila a nechtěla ho přijmout.

„My ho musíme zachránit, jinak nepřežije!“

Takže kocourek zůstal a stal se právoplatným členem rodiny. Z roztomilého kocourka se vyvinul dominantní a agresivní kocour, který bojoval s každým vetřelcem, kromě členů rodiny. A jméno Kocour, na které začal slyšet, mu zůstalo.   Manžel začal prosazovat kastraci, ale to se mi nelíbilo.

„Představ si, že by někdo udělal něco takového tobě,“ oponovala jsem. To byl silný argument a na čas Kocoura zachránil. Když si ale začal značkovat své teritorium a v naší domácnosti to zakrátko vypadalo, jako bychom my bydleli u Kocoura, a nikoliv naopak, nedalo se nic dělat, a Kocour putoval k veterináři na kastraci. 

Z divokého kocoura se stal domácí macek. Žil s námi ještě dalších 14 let, zažili jsme s ním spoustu legrace, radosti, cestoval s námi na chalupu, a bavil nás třeba tím, že i když jsme byli na venkově, kde mohl běhat celý den venku, držel se v domě, a i když se vyhříval přede dveřmi, svoji hygienu vykonával do budky s pískem v předsíni.

Jeho odchod uspíšila i rozšířená kocouří nemoc- problémy s ledvinami. Proto, když nás opustil, jsme se rozhodli, že už nikdy v paneláku žádné zvíře trápit nebudeme.

Když potkávám po městě všechny ty panelákové pejsky a pejskaře, mám z toho rozporuplné pocity. Chápu potřebu lidí, starat se o zvířátko, mnohým zvláště starším lidem nahrazuje ostatní sociální kontakty. Ale pes v kabátku, s blikajícím obojkem, botičkami, krmen rozmanitými granulemi s vyváženým množstvím živin, je na hony vzdálen tomu původnímu modelu, té vzájemné symbioze psa a člověka. Zdá se mi, že ta lety daná rovnováha začíná být narušena.

Ale pokud přijmu to, že svět je v neustálém pohybu a vývoji, musím přijmout i změnu vztahů mezi člověkem a zvířetem.

Jenom doufám, že až se někdy v některém z mých příštích životů vrátím opět na zem jako člověk, nebudu na ulicích potkávat pány psy s dvounohými domácími mazlíčky na vodítku.

 

Hodnocení:
(5.1 b. / 22 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage
PRODUKT TÝDNE

Kočičí jídelníček by měl být pestrý, chutný a zdraví prospěšný. Lahodná Brit Care kapsička poslouží jako kompletní krmivo nebo jako doplněk k suchému krmivu pro zvýšení rozmanitosti a chuti. Více zde.

BCC_pouch2.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.