Čundr: To se jen tak chodí po světě
Foto: autorka

Čundr: To se jen tak chodí po světě

9. 10. 2020

K napsání této vzpomínky mě přivedla nedávná otázka dne. 

                                          OTÁZKA DNE 3.10.2020: Říká vám něco slovo čundr?

Na čundr jsem nikdy nechodila, na skobě na půdě mi sice viselo tele, ale nikdy jsem ho nehodila na záda a nešla se toulat. To by naši nepřežili a já taky moc statečná nebyla. Spát pod širákem nebo ve slámě s vidinou, že po mně v noci něco poleze, brrr. Tak to mě fakt nelákalo. Ale čundráky jsem znala, to jo.

Můj muž na čundr chodil. Měl jednu historku ze svého čundrování, kterou nejdříve vyprávěl našim dětem a mně, při jediném našem stanování, na dobrou noc a pak také našim vnoučatům. Nejdříve těm větším a posléze, až přišel ten správný čas, i těm menším.

Měli jsme na prázdninách vnoučata a rozhodli jsme se, že s nimi budeme spát několik nocí v zahradní chatce. Už se setmělo, bledý měsíc se schovával ve větvích a děcka nechtěla jít do pelechu. A pořád: babi, vyprávěj ještě o něčem, a tu dědeček povídá, že on jim teda poví příběh ze svého mládí, kdy s partou kluků chodil na čundr. Nejdříve jim musel vysvětlit, co to je ten čundr. A pak, za různých nočních zvuků v pozadí a slabého svitu měsíce, začal dědeček vyprávět. Byla to ta správná  noc pro strašidelné historky.

„Na čundr jsme jeli nejdříve vlakem, bylo celkem pěkně a konečně vláček dosupěl do stanice, kde jsme chtěli vystoupit. Nejdříve jsme se stavili v hospodě, ale ta byla ještě zavřená, a tak jsme pokračovali směrem na Černou Vodu k lomu Rampa, kde jsme se tehdy scházeli. Bylo nás asi sedm. Přes den bylo počasí dobré, ale k večeru začalo foukat, pršet. Před desátou už byla pěkná vichřice. Co teď? Na noc pod širákem to nevypadá. Vydali jsme se zpět k hospodě. Oblohu křižoval blesk za bleskem doprovázený pořádným řevem hromů. Celá dědina byla ponořená do tmy. Před hospodou se zrovna rozcházeli poslední štamgasti (Vysvětlit, co to jsou štamgasti.) Byli jsme už pořádně promočení, co teď? Až ten poslední chlap, co se loudal od hospody, nás vzal na milost. „Tak hoši, jestli chcete, můžete jít ke mně. Vyspíte se ve stodole na seně. Je tam sucho a teplo. Byli jsme mu vděční a nabídku jsme s radostí přijali. Ležel jsem u  dřevěné stěny, kde byl vyřezaný malý kulatý otvor. Nemohl jsem usnout, měl jsem z toho chlápka takový divný pocit. V domě naproti byla tma a tu najednou se za oknem mihl proužek světla od baterky. Kluci, zavrtaní do sena, klidně oddychovali. Jen já jsem třeštil oči na to světýlko, které se vynořilo z domu. Pršelo, jen se lilo, blesk následoval blesk. Hororová noc. Jeden blesk jasně ozářil postavu, která vyšla z domu. Chlap měl na sobě černý gumový kabát s kapucí, takže jsem tvář neviděl, a v ruce měl … panebože … sekeru.

Opatrně kráčel přes blátivý dvůr. Znovu blesk. Je to tak, jde do stodoly se sekerou. Začal jsem budit kluky, ale ti mě odháněli jak dotěrnou mouchu.

Vrata stodoly se, se zlověstným skřípotem pantů, začala otvírat A v nich stanula černá postava osvícená dalším bleskem. Chlap popošel blíž k senu a já jsem už na nic nečekal a vystřelil jsem k otevřeným vratům. Vidím, jak se postava otáčí a vzduchem se zalesklo ostří hozené sekery . A od té doby mám zadek na dvě půlky.“

Chvíli bylo napjaté ticho a pak se vnoučátka vrhla na milovaného dědečka. Protože jsem věděla, jak to skončí, dalo mi velké úsilí udržet kamennou tvář.

Můj příběh
Hodnocení:
(5.3 b. / 24 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.