2. Přání se maj´plnit o Vánocích (vánoční povídka rok 2020)
Ilustrační foto: Marie Bartošová

2. Přání se maj´plnit o Vánocích (vánoční povídka rok 2020)

24. 12. 2020

Hedvika v nemocnici nebyla dlouho. Zkolabovala, protože prodělala těžkou chřipku. V horečkách zvládla zatopit, uvařit si čaj, až ji nakonec dostihlo celkové vyčerpání a dehydratace. V nemocnici ji zavodnili infuzemi, dostala podpůrnou léčbu a za dva dny už byla propuštěna do domácí léčby.
„Přijede sestra,“ lhala bez mrknutí oka lékaři. „Budou přece Vánoce, nemůžu jí to udělat!“
Podepsala reverz a sbalila si tašku, kterou jí do nemocnice přinesla přítelkyně Zdena.
„Paní Šilhavá se vrátila, je už doma,“ dívala se Maruška oknem za odjíždějící sanitkou. „Vítku, já vím, že je hodně protivná, ale přece ji tam nenecháme tak samotnou!“
„Já to čekal, že to řekneš,“ usmál se na ni manžel. „Tak jo, pozveme ji. Třeba bude ráda.“
Odmlčel se a skepticky dodal:
„No, třeba bude, ale moc bych tomu nevěřil. Jednou čarodějnice, pořád čarodějnice. Ale budeme mít klidné svědomí, že jsme to aspoň zkusili.“
……………………….
Na druhý den dopoledne Maruška zazvonila u paní Šilhavé. Otevřela jí malá drobná šedivá paní.
„Propána krále, ta za těch pár dní sešla,“ lekla se jí v duchu Maruška, ale navenek nic nedala znát.
„Dobrý den, včera jsme s manželem viděli, že jste se vrátila z nemocnice. Chtěla jsem se zeptat, jestli něco nepotřebujete.“
„Nic nepotřebuji,“ chtěla Hedvika odseknout, ale ostrá slova jí nějak nešla z úst. Odkašlala si a začala znovu.
„Nepotřebuji nic, všechno zvládám!“
„Jsem ráda, že je vám už líp,“ usmála se Maruška. „Víte, nás oba hodně mrzí, že jsme si poslední dobou nerozuměli. Rádi bychom s novým rokem začali znovu.“
Hedvika přešlápla z nohy na nohu. Co to ta holka povídá? Už aby raději šla! Ale nemůže ji přece vyhodit, když jí před pár dny ona i ten její praštěný manžel pomohli!
„Opravdu nic nepotřebuji. Děkuji vám, že jste mi zavolali doktora, byla jsem jen nějak slabá. A co bude dál, uvidíme.....“
Maruška ji nenechala domluvit a přerušila ji dřív, než stačila doříct odmítavá slova.
„Já vás vlastně přišla pozvat na zítra večer k nám. Byli bychom moc rádi, kdybyste přišla. Bude nás lichý počet a to se nemá. Nosí to prý smůlu. Prosím, přijďte k nám na večeři! Máme kapra, ale jestli ho nemáte ráda, udělám vám řízek nebo i něco jiného!“
Hedvika na ni jen zírala. Ta mladá říká ... Oni ji zvou? Chtěla odmítnout, říci „nechci, nestojím o vás,“ ale z úst jí vypadla slova úplně jiná  - "... přijdu, děkuji!“
Pak sama sebou zděšená zavřela rychle dveře. Jen ještě zaslechla, jak na ni ta dívka volá.
„Zítra ve čtyři odpoledne, ano? Moc se na vás těšíme!“
„Jsi tu hodně brzy, jak to dopadlo? Přijde zítra?“ vyptával se Vítek a skepticky se usmíval.
„Přijde,“ byla nadšená Maruška. „Měli jsme se vsadit, prohrál bys!“
……………..
Celý ten další den bojovala Hedvika sama ze sebou. Půjde? Nepůjde? Vymluví se na to, že ji něco bolí. Jenže oni jsou schopni zase volat doktora! Půjde. Ale proč? Na co jí bude setkání s takovými sobci? Že jí teď pomohli? Kdo ví proč! Ona přece ví, že jsou sobečtí. Vždyť to v létě slyšela na vlastní uši! Ty jejich úvahy, plány….. Ví, že myslí jen na sebe a na to, aby si v životě jen užívali! Ne, nejde tam. A jestli pro ni ta mladá přijde, tak jí to řekne. A vyhodí ji!
Myšlenky se jí v hlavě honily celý den. Pak se pěkně oblékla, učesala a prohledala spíž, co by sebou mohla vzít jako dárek. Přesně ve čtyři hodiny zazvonila u sousedů.
„Já otevřu, já!“ vykřikl někde uvnitř domu dětský hlásek a vchodové dveře se otevřely. Na prahu se objevila malá holčička.
„Dobrý večer,“ zazpívala tenkým hláskem.
Hedvika na ni užasle zírala.
„Naděnko, Naděnko,“ zaúpěla nakonec a zapotácela se. Z rukou jí vypadla taška s kompoty, zařinčelo rozbité sklo.
„Vítku,“ vykřikla Maruška vyděšeně, „honem sem pojď!“
A sama už paní podepírala, s Vítkovou pomocí ji dovedla do pokoje a tam usadila do křesla.                     „Paní Šilhavá, paní Šilhavá, napijte se, slyšíte mne?“
Hedvika mlčela a stále očima sledovala holčičku. Ta stála poblíž křesla a vyděšenýma očima ji sledovala.
„Teto, ta paní umře?“ vzlykla vystrašeně.
„Neboj se, neumře,“ uklidňovala ji Maruška, ale sama byla vylekaná až na půdu. Co se stalo? Proč paní Šilhavá volala nějakou Naďu?
Pak Hedvika natáhla ruku k děvčátku.
„Pojď sem ke mně,“ zachraptěla. „Jak se jmenuješ, holčičko?“
„Miluška,“ píplo děvčátko.
„A dál?“ ptala se Hedvika s úzkostí i nadějí. „Jak se jmenuješ dál?“
„Pešková,“ pípla opět holčička.
„Pešková,“ opakovala zklamaně Hedvika. „Já jsem myslela..“
„Miluščina maminka ...“ začala povídat Maruška...
„Bože, já jsem trdlo.“ přerušila ji Hedvika. „Ty máš příjmení jako tvůj tatínek. Maminka byla přece vdaná, že?“ a s novou nadějí se na holčičku zahleděla.
„Já nemám tatínka,“ kroutila hlavou Miluška. „Mám jsem jenom maminku. Ale ona je v nemocnici. Je moc nemocná, ani na návštěvu k ní nesmím!“ a v očích se jí objevily slzičky. Hedvika ji přitáhla k sobě.
„Chudinko moje maličká. Máš jméno jako moje maminka. Také se jmenovala Miluška Pešková!“
Zarazila se.
„Miluše Pešková,“ zopakovala nahlas. Pak se obrátila k Marušce a Vítkovi. „Co se to tu děje? Kdo ta holčička je?“
„Je z našeho Domova. Co v něm pracuji," odpověděla nechápavě Maruška. "Dnes je u nás na návštěvě, protože...“  zarazila se, podívala na holčičku, pak na manžela.
„Vítku, myslím, že Haf potřebuje vyvenčit, běžte s Miluškou na procházku, ano?“
Vítek pochopil.
Jen za ním a Miluškou zapadly dveře, sedla si Maruška vedle paní do druhého křesla a začaly si povídat.
……………………………
U večeře jich byl opravdu sudý počet. Ale o dvě duše více, než Maruška s Vítkem plánovali. Protože Miluška moc prosila, aby s nimi jedli i pes Haf a kočka Bětka. Maruška umluvila Vítka a přání jí splnila. Samozřejmě jim neprostřela na svátečně vyzdobeném stole. Misky s kousky kapra a vařené zeleniny jim položila ke zdi tak, aby na ně Miluška dobře viděla. Holčička byla přímo nadšená. Neustále brebentila a komentovala vše, co se kolem ní dělo.
„Musím teď pustit na chvíli psa na terasu,“ řekl Vítek, když všichni dojedli. „Ty nikam nechoď, Miluško. Čekej tady na Ježíška!“
Holčička zmlkla a ani nedutala. Upřeně velkýma očima hleděla oknem do tmy. Náhle někde zazvonil zvoneček.
„Miluško, …!“ oslovila ji tiše Maruška. „Pojď se podívat do pokoje!“
Na nazdobeném stromečku hořely svíčky, prskaly prskavky a pod ním na zemi ležela kupa balíčků.
„Nejmladší rozdává,“ přistrčil k nim Vítek holčičku. Ta váhavě vzala jeden do ruky a nejistě se obrátila k ostatním.
„Musíš přečíst, co je na něm napsáno,“ poučil ji Vítek.
„Teta Maruška,“ slabikovala Miluška.
„To je moje,“ Maruška si převzala dárek. „Čti dál, Miluško, pro koho jsou ty další?“
Miluška už pochopila. Brala jeden balíček za druhým, hledala jmenovky a pomalu četla jména. Když už po třetí četla to své, zbylé dárky ji přestaly zajímat. Rozbalovala si ty své a objevila panenku, obrázkovou knížku, pekáč na sníh. Pak se celá rozzářená obrátila na Hedviku.
„Podívej, co všechno mi Ježíšek přinesl, Byla jsem moc hodná. A co jsi dostala ty?“
„Ježíšek nevěděl, že tu budu,“ pokoušela se situaci zachránit Hedvika.
„Ale věděl,“ usmál se Vítek. „Taky vám tu něco nechal!“ a podal jí jeden z balíčků. Hedvice se třepaly ruce, když ho přijímala. Tak dlouho na Vánoce žádný dárek nedostala. Rozpačitě držela dárek v ruce. Zvědavá Miluška nevydržela.
„Já ti to rozbalím,“ vyskočila a hned nadšeně začala trhat papír. „Ježíšek ti přinesl knížku! Ale nejsou v ní žádné obrázky, ty jsi zlobila?“
Hedvika se rozesmála.
„Asi jsem zlobila.“
Miluška se na ni chvíli dívala. Pak si sedla vedle ní a přitulila se.
„Já mám maminku a tetu a strejdu. Ale nemám babičku. Protože ta moje bydlí moc daleko a já ji vůbec neznám. Maminka mi slibovala, že ji najdeme, ale teď nemůže. Budeš moje babička?“
……………………………………..
Konečně bylo blažené děvčátko v posteli. Tak moc toho ten den prožilo. Teď tvrdě spí, vedle na polštáři leží nová panenka.
Dospělí ještě sedí v pokoji celí udivení, co se to všechno vlastně přihodilo.
„Je to moje vnučka!“ pronesla Hedvika zamyšleně. „Z toho, co povídala, a ta její podoba, celá moje Naděnka. Její otec, no, bil mne. Ona se mne snažila bránit, ale byla taková slaboučká. Nevydržela by v tom žít stále. Byly jsme domluvené, že jakmile jí bude osmnáct, odstěhuje se. Aby ji nemohl donutit se vrátit. Dala jsem jí tenkrát všechny peníze, co se mi podařilo ušetřit. Pak, když manžel zemřel, jsem se ji pokoušela hledat, ale ... Nevěděla jsem, že se jmenuje jinak. Přijala příjmení mé matky za svobodna.“
„Proč jste se proboha nerozvedla?“ ptala se s údivem Maruška.
„Byla jiná doba,“ povzdechla si Hedvika. „Dům byl manžela, já neměla nic. A vůbec, tenkrát se ženy moc nerozváděly.“
Neprozradila, jak jí Jiří vyhrožoval. Že jestli od něj odejde, najde si ji a zabije ji i holku. Raději trpěla, aby dceru ochránila.
„Teď bych měla začít povídat já!“ začala pomalu. „Víte, já byla přesvědčená, že jste velicí sobci. Jenomže asi jsem se spletla!“
Vyprávěla, jak jednou v létě zaslechla náhodou jejich hovor. Slyšela, jak Vítek Marušce vysvětluje, že budou žít bez dětí. Kam všude si zajedou, co si koupí. Jak jim samotným bez dětí bude dobře. Podle jejich povídání tehdy usoudila, že jsou to sobci, kteří děti nechtějí, protože by se kvůli nim museli omezovat.
„Ale tak to přece není,“ zašeptala Maruška. „To je úplně jinak.“
Vítek a Maruška si dítě přejí už několik let. Jenže se nedaří. Vyšetření ukázala, že Maruška má zdravotní problémy a pravděpodobně mít dítě nikdy nebude. Vítek se ji tehdy snažil jen utěšit. Povídal jí, že ji má rád, nikdy ji neopustí. Že mají spoustu let před sebou a než se něco rozhodne definitivně, budou jezdit po světě a užívat si.
„Tak je to,“ zamyšleně pronesla stará paní. „Jak lehce se může člověk zmýlit!“
„Už se tím netrapte,“ usmála se na ni Maruška.
„A chtěla byste,“ začal Vítek váhavě, „chcete navštívit dceru v nemocnici? Já bych vás tam zítra odvezl autem!“
„Vy byste mne tam odvezl? Za mojí Naděnkou? Vy víte, ve které nemocnici leží?“
„No samozřejmě, my za ní už byli. Potřebovali jsme její souhlas, aby Miluška mohla být u nás,“ přikývl Vítek.
„Naděnka, já uvidím moji Naděnku,“ Hedvika měla v očích slzy a v hlase úžas. Konečně ji uvidí, obejme, zkusí jí nahradit všechny ty měsíce a roky, kdy jí nemohla nějak pomoci.
Seděli, usmívali se na sebe a v duchu probírali svá přání a touhy. Ani jeden z nich si nevšiml, že venku proletěla padající hvězda a na své cestě krátce problikla do pokoje škvírou mezi závěsy.
Padající hvězdy plní přání. A kdy jindy by se měla plnit přání než o Vánocích?
Nikdo z nich netuší, že příští rok jich na Vánoce bude o dvě osoby víc. Protože ani doktoři zatím nepoznali, že Naďce poslední léčba zabrala. Že už má jen krůček k uzdravování. A kdo bude ta druhá osoba?
No, osoba...
Jenom taková mrňavá osůbka to bude ….

...........................................................................................

Přeji vám všem hezké a pohodové svátky :-)

 

Hodnocení:
(5 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

SERIÁL: Můj chytrý mobil

Studenti učí seniory pomocí videí

Chytrý mobil

Nový díl: Jak využít QR čtečku v mobilu

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.