Česko-rakouský ples, Lucerna 1990. Foto: archiv autorky

Vzpomínka: Čas bálů

15. 1. 2021

Období od Vánoc do Popeleční středy náleželo bálům, plesům, tancovačkám, šibřinkám, maškarním a karnevalům, prostě společenskému setkání, kde hlavním zdrojem zábavy byl tanec a hudba.

Obě babičky nostalgicky vzpomínaly na protančené střevíčky a platonické lásky, maminka mého muže každoročně patřila k těm, které polonézou zahajovaly sokolský bál, moji rodiče se těšili na Zahradnický ples, kde byly dámy při odchodu obdarovány květinou.

Mezi hojnou nabídku plesů podle stavů a spolků patřily bály hasičské – kdo by neznal film Hoří, má panenko, myslivecké, divadelní, baráčnické, sportovní, a v neposlední řadě maturitní plesy, z nichž si účastníci většinou odnášeli nezapomenutelné, nepublikovatelné zážitky.

Samostatnou kapitolu představovaly krojované zábavy spojené s fašankem. Pro mne jímavá krása rukávců a čepců opečovávaných s posvátnou úctou zejména na Hané a Moravském Slovácku.

Zcela jinou atmosféru mívaly letní taneční zábavy, rozpustilé sousedské besedy se zpěvem a ranním vynášením basy, a v neposlední řadě i některých bumbálků.

Vzpomínám na bujaré kostýmované trampské bály i na anenské poutě ve Dvorech nad Lužnicí s rozechvělou křídlovkou konkurující ptačím trylkům.

Vzpomínám na noc 16. ledna 1971, kdy jsem se vracela z jauneráckého plesu a v tramvaji potkala kluka, s nímž jsem pak skoro padesát let protančila životem.

Bez ohledu na plesovou sezónu bývaly oblíbené tzv. taneční čaje, většinou s živým kavárenským orchestrem.

Dobovým fenoménem se staly taneční hodiny. Základům společenského chování jsme se tehdy ušklíbali, ale dnes by možná někteří z nás z etikety propadli.

Aniž bych projevila vlastní aktivitu, byla jsem přihlášena na Žofín k tanečnímu mistru Dušanu Konečnému a Doris Papouškové.

Ruce rozdrásané chmelovými kuličkami z povinné brigády byly skryty v silonových rukavičkách, oblečena v modelu, jehož designérem byla má maminka. Zkoušky, na nichž jsme bojovaly o centimetry nad kolenem, se odehrávaly v salónu přízemně zvaném obývák, a světovou značku reprezentovala snad jen Singrovka patentovaná v roce 1851.

Naše garde nejen vytvářely originální oděvní kousky, ale během sledování děje na parketu se u nich nečekaně projevily zpravodajské sklony zaměřené na pády, vizáž tanečníků či zálety.

A když se jednou při volence hnal chlapec pro moji maminku, neb jsem s výčesem zřejmě vypadala jako její prateta, usoudila jsem, že na vině nebude jen můj chabý smysl pro rytmus.

V tzv. prodloužených jsem proto často unikala s dalšími absentéry k soše Boženy Němcové, která zde v roce 1843 protančila svůj první pražský ples. My jsme tu měli premiéry v jiných disciplinách.

Zatímco v tanečních jsme počítali kroky pro rumbu, valčík, polku, mazurku, cha-cha, foxtrot, waltz, tango, později jsme spíše uplatnili skoky a otáčky při rock and rollu a džajvu nebo jsme se tiskli k sobě při ploužáku.

Rádi jsme u cimbálu tančili čardáš, aniž bychom se mohli poměřovat s těmi, jimž v žilách koluje divoká maďarská krev.

A nezůstalo u párových tanců, byl tu twist, letkis, řecký tanec Zorba, pro fajnšmekry vášnivé flamenco...

Znám mnoho nadšených tanečních dvojic i v našem věku, stejně jako lidí, kteří tanec ke svému životu nepotřebují. Každému co jeho jest.

A také mám kamarádku, která žije v cizině, a ještě nedávno tajně nakukovala do Národního domu na Vinohradech, aby se potěšila slavnostním úborem teenagerů, neboť v její nové domovině navštěvují taneční kurzy v teplácích.

Ať již v dlouhé róbě nebo v džínách, ať již Na krásném modrém Dunaji nebo při Macareně, hudba a tanec patřily a věřím, že budou opět patřit, k pěkným stránkám našich dní.

Prožijme 21. rok 21. století v tom nejlepším rytmu.

Můj příběh vzpomínky

Autor: Daniela Řeřichová

Vstoupit do diskuze 41

Hodnocení:

(5 b. / 31 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Zpět na homepage