O Kubovi, nejhodnějším pejskovi
Ilustrační foto: Pixabay

O Kubovi, nejhodnějším pejskovi

13. 12. 2022

Nedávno jsem si prohlížela rodinné fotky a fotky ze synovy výstavy a našla jsem jednu, kde spí pes v lese. Pod fotografií byl titulek SEN. Kdysi tu fotku někdo označil jako kýčovitou, ale syn k tomu napsal, že pro něho jako autora je to záležitost velmi osobní. K tomu já přidávám celý příběh.

Naše rodina je rodina pejskařů, moje děti vyrůstaly s dlouhosrstou jezevčicí Betynkou a pro dceru byl každý pejsek krásný, pokud se tak opravdu nedal popsat, tak to byl “chudáček”. Tenkrát Lucie bydlela v Praze v bytě spolu se dvěma kamarádkami a fenkou Adélkou. Jednoho rána šla jako obvykle s Adélkou na procházku a potkaly starou paní s rezavým pejskem. Všichni pejskaři se zdraví, prohodí pár slov, tak tomu bylo i tentokrát. Stará paní se rozpovídala a měla slzy na krajíčku. “Včera jsem si na Karlově mostě všimla takového obejdy, seděl tam na zemi, špinavý, táhlo z něho a žebral. Vedle sebe měl tohoto pejska a když jsem viděla, že ho krmí shnilým masem, nabídla jsem mu 50 korun, když mi toho psa prodá. Tak mi ho bylo líto!” Obejda to s radostí udělal a stará paní s novým kamarádem šla domů. Jenže to se nelíbilo synovi té paní, bydleli v jednom bytě. Psa nechtěl, paní poručil, aby se ho zbavila a tak stará paní pejska vede do útulku. To Lucie ovšem nemohla dovolit. “Jak se jmenuje?” dřepla si k pejskovi, pohladila ho, pejsek jí olízl obličej a milý Kuba byl její. Staré paní se ulevilo a Lucie se vrátila do bytu se dvěma psy.

Kuba byl pouliční směs, takový ten potomek všech možných ras, vyklubal se z něho veselý a prohnaný darebák, kdoví, co všechno prožil. S děvčaty se v novém bydlišti skamarádil, ale fence Adélce hned ukázal, kdo je tam pánem. Do té doby rozmazlovaná Adélka stáhla ocásek mezi nohy, nechala se odhánět od misky, Kuba jí sebral všechny její hračky a s hlavou mezi předníma nožkama ji pozoroval a tiše na ni vrčel. Když Lucie viděla, že se Adélka před Kubou schovává do skříně, zavolala mi a všechno vylíčila. Bylo mi jasné, co mne čeká, známe svoje lidi, hned jsem ji přesměrovala:” Na to zapomeň, já vím, že zahrada je pro pejska nejlepší, já tady útulek nechci, stačí mi Líza a kočky, zkus zavolat Davidovi”. “A brácha by chtěl psa? Tak já to zkusím”. A David souhlasil, ačkoliv psa neviděl. A tak milý Kuba putoval s některým z mnoha Luciiných kamarádů z Prahy do Brna, pro změnu do bytu tří svobodných mládenců.

Druhý den volal David Lucii. Bylo dlouho ticho, pak David spustil: “Ten spratek mi rozškubal linoleum v předsíni, než jsem přišel z práce. Stihl tam strhat i tapety.” Lucie ho uklidňovala, že si pes zvykne, že je to chudák, kdoví jak strašný měl život, je to chudáček... Další den opět telefon. Dlouho ticho. Lucie: “Davídku..? Co se stalo?” “Ten hajzl si otevřel skříň, vytáhl mi z ní všechny věci, u bot vytahal a rozžvýkal tkaničky, roztrhal mi trenky, sundal si měřák spotřeby tepla z radiátoru a rozžvýkal ho, rozkousal kabely od počítače, ožužlal moje fotky, co jsem měl nachystané na výstavu, všechno si natahal na hromadu a na té hromadě ležel a když jsem otevřel dveře, tak mával ocáskem”. David vyčíslil škodu slovy - “nevyčíslitelná a majitel bytu nás vyhodí, protože přišel pro nájem a nevěřil, že je to práce psa”. Dopadlo to tak, že Kuba vyhrál a začal chodit s Davidem do práce. Když měl společnost, lidi kolem sebe, tak to byl nejmilejší pejsek. Miloval cesty autem. Sedával na místě spolujezdce a to opravdu seděl na zadních, zády se opíral o sedadlo a přední tlapku měl ledabyle položenou na opěrce ruky a milostivě shlížel na okolí. Vypadal jako nějaký mafián, chyběly mu jen ty sluneční brýle. Jezdíval s Davidem na skály, když kluci lezli nahoru, Kuba jim dole hlídal věci. Když se po boku Davida objevila dívka, stala se z nich nerozlučná trojka, Kuba přesně věděl, kdo je vůdce, kdo velí a podle toho se zařídil. Dívka pracovala jako asistentka na fakultě. Před Vánocemi měli večírek a Zuzka tam se strachem přivedla Kubu, protože David byl na cestách. Děkan na přítomnost psa reagoval slovy „no když bude hodný“. Pes neomylně zamířil k „šéfovi“, sedl si k jeho židli a zbožně ho celou hodinu pozoroval. Dojatý děkan prohlásil, že „tento milý pes s vámi může kdykoliv přijít, Zuzanko, bude vítán“.

Tento milý pes se s paničkou zúčastnil i autorského čtení, které fakulta organizovala. Tenkrát to byli autoři z Kanady. Mladý spisovatel píšící o přírodě dočetl a všichni vstali a tleskali. Najednou se všechny hlavy otočily stejným směrem: na konci první řady vedle nadšených posluchačů panáčkoval rezavý pejsek Kuba. Seděl na zadních a předními tlapkami mával. Strhl veškerou pozornost na sebe a dojatý autor zaslzel. Při neformálním rautu se velmi zajímal o Kubův osud a dokonce prohlásil, že příští povídka bude o „tomto českém úžasném pejskovi“.

Úžasný pejsek trávil týden u mně na zahradě, mladí odletěli na dovolenou k moři. Užíval si velkého výběhu, zkušebně proháněl slepice a terorizoval obě fenky - Lízinku i Adélku. Naše kočka Tim si při prvním setkání na Kubu počkala a zpoza rohu mu dala pár facek a poškrábala mu čumák. Od té doby se stala jeho úhlavním nepřítelem a celý zbytek týdne trávila buď na půdě nebo ve větvích stromů. Kdykoliv později se objevilo Davidovo bílé auto, kočka mizela a vracela se domů, až návštěva odjela.

Zazvonila u nás pošťačka, velmi milá a laskavá paní, s kapsami plnými štramberských uší, kterými uplácela psy. Protože všeobecně se ví, že psi pošťáky nemusí. Kuba se od paní nechal pohladit, sežral štramberské ucho, oběhl ji a zákeřně zezadu ji kousl pod koleno. Když mi to druhý den ukazovala, krášlilo ji modré jelito, muselo to velmi bolet. Ta vzácná paní nás nenahlásila, nešla na nemocenskou, prostě měla by mít svatozář.

Mezi zimními svátky jsme odjeli do Rakouska a David s přítelkyní a Kubou hlídali dům a starali se o babičku. Tenkrát napadalo hodně sněhu, mrzlo až praštělo. 30. prosince si David s otcem a Kubou vyšli na procházku na Janíkovu louku. V lese bylo ticho, jen ti dva si povídali, Kuba odbíhal, v hlubokém sněhu skákal a zase se vracel na cestu k páníčkům. Odběhl kousek dál a najednou se do ticha ozval výstřel. Muži Kubu volali, prodírali se sněhem po jeho stopách. Odněkud se vynořil muž s puškou, volali na něho, jestli neviděl psa. Muž s brunátnou tváří neodpověděl a zmizel. Našli Kubu, sníh se kolem něho zbarvil do ruda. Otec si sundal svetr a mrtvého psa zabalili, krev z něho kapala.

Kubu pohřbili vedle Betynky, na hrob mu dali kříž z dětské hokejky, s nápisem „Kuba, nejhodnější pejsek“. Zuzka to napsala kanadskému spisovateli, jestli povídku o Kubovi napsal, to nevím. Jisté je, že na Kubu nikdy nezapomeneme, obě Davidovy dcerky znají všechny historky o rezavém výlupkovi.

PS: Bylo podáno trestní oznámení na neznámého pachatele, ale dopadlo to jako obvykle. Akorát se na cestě k Janíkově louce častokrát procházeli policajti a pokutovali pejskaře, kteří neměli psa na vodítku.

 

domácí mazlíčci Můj příběh rodina
Hodnocení:
(5.1 b. / 27 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.