Všechno nejlepší, tati!
FOTO: archiv Hany Švejnohové

Všechno nejlepší, tati!

23. 6. 2023

Do třetice a naposledy se k tobě obracím touto cestou. Tentokrát, abych ti poněkud neobvyklým způsobem popřála k tvým dnešním narozeninám. Právě dnes, 23. června 2023 bys totiž oslavil rovnou stovku…

Rozhodně jsem neměla v úmyslu gratulovat ti z nemocnice, ale zkrátka to tak vyšlo. Ostatně, mám podezření, žes to tak vlastně chtěl. Víš přece, že od začátku bojuju s pocitem, že to, co se mi loni v srpnu stalo, je tvoje vina, protože jsi nade mnou nepodržel ochrannou ruku. Ale přece ti nebudu v den tvých stých narozenin vyčítat. Nebo na tebe dokonce svádět svoji nešikovnost. Za těch uplynulých deset měsíců jsem došla k definitivnímu závěru, že to nebyla tvoje vina, ale tvoje zásluha…

Proto bych ráda u této příležitosti trochu zavzpomínala. Myslím si totiž, že touhle gratulací oživím vzpomínky na rodiče u mnoha svých vrstevníků.

Narodil ses v malé vesničce Ráječko kousek od Blanska.

„Jsem Moravan, toť chlouba má,“ říkávals nám s hraným patosem v hlase.

Loni o Velikonocích se mnou podnikl můj muž Honza jednu z našich výprav obytným autem právě ke tvým kořenům. A tudíž i k mým. Byl to nádherný výlet…

V neděli na Boží hod jsme nocovali v Senetářově. Do Ráječka jsme přijeli v pondělí krátce před polednem a zaparkovali na návsi. Tou dobou už je na moravském venkově dávno po šmigrustu, takže nikde nebylo ani živáčka. Tvůj rodný dům jsem však poznala neomylně navzdory kompletní rekonstrukci. Po pětašedesáti letech! Najednou vyšel z domku v horní části návsi starousedlík a namířil si to rovnou ke kapličce. Samozřejmě jsem se s ním hned snažila navázat kontakt. Starý pán však pořád nervózně koukal na hodinky. „Promiňte, ale já musím odzvonit poledne, pak si můžeme povídat,“ řekl spěšně. Velkým klíčem odemknul tepanou mříž úhledné kapličky a začal zvonit. Bylo to tak nečekané a romantické zároveň…

Honza ho s jeho svolením natočil, ale jméno toho pána jsem bohužel zapomněla. Teprve když splnil svou povinnost, ochotně se rozpovídal. Nejdřív o tom, jak si vydobyl funkci obecního zvoníka, a potom jsme postupně začali odkrývat tvoji dávnou minulost…Prozradil nám, že se do Ráječka přiženil, a jeho žena se prý přátelila s Liduškou Fránkovou, tvojí sestřenicí! Ta prý vždycky vzpomínala na nějakou Haničku z Brna – to myslela naši mamku, představ si! A že kluci Fránkovi, ti od tvého dalšího bratrance Lojzíka, ne od Jirky, ti že koupili dům naproti tomu, kde předtím žily tvoje tety Pepča a Fanda, a kde ses narodil jejich nejstarší sestře Božence, mojí babičce, ještě dřív, než si ji děda František, tvůj otec, odvezl do vedlejší Horní Lhoty.

Starý pán by vyprávěl dál, ale museli jsme se rozloučit, protože ho manželka už podruhé naháněla mobilem ke svátečnímu obědu. Byla jsem tak nadšená tvojí historickou linií z úst pamětníka, že jsem v ní chtěla za každou cenu pokračovat. Vybavila jsem si vzpomínku na babičku a dědu z raného dětství…Dům se zahradou mírně do kopce, přímo v zatáčce. S jistotou jsem Honzu za volantem karavanu vmanévrovala do prostoru malého náměstíčka v Horní Lhotě. Nedočkavě jsem přeběhla silnici a zazvonila u branky přestavěného domu na zvonek s cizím jménem.

Bylo to tak vzrušující…

Otevřeli nám manželé určitě starší než my. Kupodivu ani oni neměli problém v době oběda na Velikonoční pondělí vzpomínat s námi na předchozí majitele. Stáli na terase a vysvětlovali nám přes plot, od koho dům koupili. Až došlo na dědu, který tam kdysi měl pekárnu a za domem v betonových kotcích s vodní nádrží choval nutrie. Na ty si pamatuju… Babička Boženka je pekla na česneku a děda všude kolem sušil vypnuté kožešiny. A taky choval v barevných úlech na zahradě včely. Majitelé domu věděli i to, že Zaoralovi měli dva syny. Staršího Mílu (mamka by řekla Milouška), trochu neduživého, ale mimořádně zvídavého chlapce, který kulhal, protože měl jednu nohu kratší, a mladšího Jožku, který vystudoval na inženýra a oženil se s doktorskou dcerkou do Rájce-Jestřebí… Tvůj mladší bratr, strýc Jožka zemřel ještě mnohem dřív než ty. Zanechal po sobě tři syny, které tys pak obětavě pomáhal tetě Hedě postavit do života… Jezdil jsi za nimi z Brna tak často, že maminka občas i žárlila.

3.Babička Boženka a děda František na Vánoce 1959.jpg
                                                                           Babička Boženka a děda František na Vánoce roku 1959

Vzpomínám si, jak jsi vyprávěl o svém pobytu v léčebně, kde se ti už jako malému klukovi pokoušeli tu kulhavou nožku spravit. Líčils nám barvitě, jakou jsi měl radost, když ses ráno probudil a na věšáku visel dědův klobouk. Věděls, že máš návštěvu. Ale když jsi otevřel oči a klobouk tam nebyl, bylo ti strašně smutno… A mně tě bylo tak líto! Kdybys jen tušil, jaké zázraky dnes umí moderní medicína. Kam se hrabe doktor Štrosmajer, kterého jsi tak zbožňoval! Nemocné klouby se nahrazují endoprotézami jak na běžícím pásu. Vždyť já sama už mám tři… To bys koukal!

Vyučil ses pekařem kvůli dědovi, který to chtěl, ale rozvážet na kole čerstvé pletýnky tě nebavilo. Tak jsi vystudoval v Blansku obchodní akademii a navzdory hendikepu z tebe vyrostl velký fešák. O děvčata jsi neměl nouzi. Zažloutlé fotky ve tvém staromládeneckém albu ledacos prozrazují…Najednou jsi však překročil třicítku a nastal čas založit rodinu, po které jsi velmi toužil. Na služební cestu na Hlubokou tě ještě s několika kumpány vyslal národní podnik Fruta Modřice. A tam ti svým thymolinovým úsměvem učarovala o jedenáct let mladší zubní instrumentářka z Plaňan, která tam byla na výletě s kamarádkou.

„Pane, vy se mi líbíte, já bych si vás hned vzala“, řekla tehdy mamka.

„Však vy mně taky, slečno,“ nenechals ji ve štychu.

Za pouhé tři měsíce byla svatba. A po roce holčička, které bude za dva roky sedmdesát. A za další tři roky chlapeček, který se bohužel rozhodl odejít za tebou ještě v mladším věku než ty. A navíc dobrovolně. Jenom ty jediný asi víš, proč…

Bylo ti devětapadesát, když skončila tvá pozemská pouť. A já, ač neznaboh, už víc než čtyřicet let obracím oči k nebi při myšlence na tebe. Dohromady to dává sto let života člověka, na kterého nezapomenu, dokud budu živa.

Kromě vnuka, kterého jsi ještě zažil, máš i od svého syna krásnou vnučku, a od obou z nich zatím po jednom pravnoučeti. Mamce Alzheimer vymazal všechny buňky krátkodobé paměti... Ve svých devětaosmdesáti letech se raduje z daného okamžiku, který vzápětí zapomene, ale její nejčastější a nejvroucnější vzpomínka patří výhradně tobě, tati.

Přesto jsem ráda, že za tebou ještě nepospíchá.Tak mi ji tady prosím ještě chvíli nech – a dneska večer si v tom nebeským báru dejte s mým bráškou pěkně do nosu!

Všechno nejlepší ti přeje a na tvé zdraví připíjí

tvá dočasně kulhající dcera

H.Š.

Glosa Hany Švejnohové
Hodnocení:
(5 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.