Mám ráda hudbu. Ráda se zastavím i na ulici a zaposlouchám se do písní muzikantů. Když se mi líbí, přidám drobný peníz. Líbí se mi jejich odvaha a chuť zpívat. A že za to chtějí peníze? Proč ne? Pamatuji se, když mladí zpěváci začali zpívat na ulici po revoluci, kolem se šířila radost a uvolněnost. Bylo to něco nového, co dříve nebylo.
Jednou večer při večerní procházce se skupinou italských turistů jsem se takhle před jedním zpěvákem zastavila. Před zpěvákem byla skupina mladých veselých lidí viditelně v dobré náladě. Zaslechla jsem od jedné ženy z mé skupiny ironická slova: „Těm stačí málo.“ Přešla jsem to. Nechtěla jsem vysvětlovat, že dřív ulice vypadaly prázdně, stejně jako obchody.
Pamatuji se, jak jednou těsně před vánočními svátky jsem šla do práce. Přestupovala jsem na linku A z linky B. Všichni cestující pospíchali. Hrnuli jsme se všichni na přestup k jezdícím schodům, když se náhle rozezněly koledy. Studenti konzervatoře zpívali vánoční koledy, doprovázené houslistou. Vestibulem se rozléhal krásný soprán, který nabádal k zastavení a k radosti na blížící se svátky.
Často vídávám na Smíchově starší paní hrající na píšťalku lidové písně. Stejně tak na Karlově mostě zpívá árie zrakově postižená žena. Zpívá nádherně.
Dnes už je to běžné. Ale hudba stále potěší a přináší radost a dobrou náladu.
FOTO: Michaela Přibová