22. 8. 2025
Vzala jsem rozum do hrsti. Tedy do jedné. Do druhé jsem bafla kufr a vyrazila. Sama. Na porozchodový víkend do Karlových Varů.
Dlouze se toulám po ulicích, vychutnávám genia loci, a přemítám si. Je v mých letech ještě možné prožívat cituplný příběh? Není už srdce okoralé? Je to jako bych psala knihu a do poslední kapitoly vepsala nový, milostný příběh. Čtenář se happy endu nedočká.
Ležím v posteli, z okna vidím na krásně nasvícený Thermal s bazénem. Balím se do peřiny a jdu si sednout na balkon. Je krásný, trochu chladný, ještě pořád letní večer. Provádím audit citů, emocí, doteků, lhaní, manipulací… Mínus, plus a do ticha Olmerový blues.
Ráno si v Café Elefant dopřávám avokádový touast a skleničku prosecca. Je mi blaze. Do té doby, než servírka přinese účet. No a co. Jednou si penzistka může připadat rozmařile. Toulám se městem. Svět se nezměnil, ani nezastavil. Z krámku se line vůně teplých oplatků, cinkání skleniček a hrníčků z kavárniček, smích a hovor, řeka si teče svou… Stříkající pramen zamlžuje skla. Nejradši bych své bebíčko vepsala do mlhy a pak rázně smázla rukou. Mokrou ťapku bych si utřela do kalhot a zkusila se zasmát. Ochutnávám prameny. Chuť je tedy za trest. Sebemrskačsky si přidávám ještě půl pohárku.
24. 8. 2025
Vybalila jsme kufr, pustila pračku, došla pro pečivo. Večer ulehám s knížkou Štěpán Kozub, Klaun se zamáčknutou slzou. Štěpán o sobě vypráví, že má starou duši.
Pořád toužím po lásce a souznění. Ve svém věku. A po muži. Je to znak mladé duše? Ne. Jsem jenom blbá.
25. 8. 2025
Odpoledne jsme vyzvedla na nádraží svoji vnučku a její kamarádku. Obě třináctileté slečny. Dozvěděla jsme se CHI CHI, HA HA, CHO CHO. Tomu ostatnímu jsem taky nerozuměla.
Děvčata se ubytovala u mě v ložničce a vyrazila do města. Mého doprovodu netřeba, mají přece navigaci v mobilu. Smažím jim k večeři řízek, brambory a zeleninový salát. Po desáté jsme je zahnala spát, chichotají se dlouho do noci.
26. 8. 2025
Ráno je nevzbudí ani sekačka na trávu. Přesto se bojím pustit kávovar, zhltnu pouze namazaný rohlík a vyrážím ven. Ráno omyté deštěm, probouzí se kytky a obchody. Usedám na předzahrádku Semlerovy vily. Servírka se omlouvá, že se teprve učí a srdíčko na kapučínu není akorát. Je, myslím si. Odpovídá tomu mému. Taky trochu nabourané. V pekárně kupuji čerstvé koblihy a jdu se podívat, co mé Šípkové Růženky. Chtějí do obchodního centra. V trolejbuse si „holčičkovsky“ vyprávíme o hadérkách, kabelkách a botičkách. Svěřuji se, že jsme si koupila hnědou – což je barva pro letošního léta a podzimu - hedvábnou sukni a k ní potřebuji tenisky. Teď frčí na tenké platformě, možná že bych se podívala po Adidas Superstar. Moje vnučka loktem šťouchne do kamarádky: „Slyšíš to? Babi se vyzná, je to úplná legenda.“
28. 8. 2025
Slečny jsem odeslala domů, opět vlakem. Převlékám postele, vysávám, utírám prach, chci se vrhnout na koupelnu.
„Přece nebudeš uklízet, když je venku tak krásně,“ hartusí kamarádka a tak vyrážíme na obchůzku kolem plzeňských rybníků. Není teplo zrovna na koupání, přesto Kameňák brázdí dvě hlavy. Je něco hezčího než letní podvečer u vody? Dáváme si v nové hospůdce pití a mastíme karty.
Osaměle si doma večer dopřávám kousek čokolády. Myslím, že je to na smutek to nejlepší. Slastně se mi rozpouští na jazyku. Myslím, že blahem i přivírám oči. Pak se leknu. Vzpomněla jsem si, co mi nedávno řekla jedna z kamarádek.
„V butiku jsem si koupila šátek. Ten jediný mi byl.“
Že si takové řeči nenechá pro sebe, koza.
2. 9. 2025
Dnes ráno, v duši zamračeno…
Bulí bulí
Nad cibulí
Nebo nad životem?
Hotentotem?
Nereptám
Jen se ptám
A to je celé?
Do p…
