Na místě pro kočárky v proluce sedadel naproti prostředním dveřím stál kočárek zvaný sporťák s malým, tak dvouletým dítětem a hned na sedačce za prolukou spočívali jeho rodiče.
Všichni tři byli vybaveni mobily, rodiče rejdili prsty po svých displejích a dítko drželo ten svůj v ruce. Inu, klasická ukázka moderní doby. Z onoho místa se linuly tiché nerušivé zvuky, jakési povídání, dokreslované hudbou. Dítko bylo zjevně vybaveno mobilem s puštěnou pohádkou. Snad aby usnulo, možná proto, aby nerušilo své rodiče od jejích mobilování.
Dítko mělo zavřené oči a jakkoli to vypadalo, že spí, nebyla to tak docela pravda. V jednu chvíli zvuky ustaly, dítě okamžitě otevřelo oči a s pláčem se začalo na rodičích čehosi dožadovat. Však otec okamžitě věděl, oč jde, natáhl se ze své sedačky, a dítku tu pohádku, která se zřejmě z nějakého důvodu přerušila, zase pustil. Dítko utichlo, opět zavřelo oči a mělo je zavřené až do chvíle, než jsem musela vystoupit.
Inu co? Taková snad běžná scénka, které si v celém autobusu krom mě, zvědavé ženské, nikdo nevšimnul. Mě však napadla otázka:
Je vhodné, zvykat tak malé dítě na mobil, nebylo by lepší, kdyby si ho jeden z rodičů posadil na klín, a než aby si dělal své, mu tu pohádku vyprávěl sám?
Nevím jak vy, ale já jsem asi staromódní, v tomhle případě bych se nenechala zastoupit technikou a svůj čas v autobusu bych věnovala dítěti. Rozhodně by to bylo pro nás oba mnohem bližší a osobnější, co myslíte?