Jak jsme nechtěly maminku

Jak jsme nechtěly maminku

27. 7. 2013

Dcera vždycka tvrdila, že v normálních rodinách dítě dospěje a vyletí z rodného hnízda, jí ovšem potkalo to, že dospěla a rodiče ji z hnízda vylítli. Střídají se mezi náma údobí, kdy jsme si na míle vzdálené s dobou, kdy jedna bez druhé nedá ani ránu.

Několik let žila se svým přítelem, nakonec se vzali – problém byl v tom, že nemohla otěhotnět, ačkoliv moc chtěla. A tak podstupovala různá vyšetření, zkoušela i léčitele a bylinkářky. A tak se stávaly takové kuriozní příhody, jako že jsme k nim přijeli na víkend s mým přítelem, dcera něco kutila v kuchyni, pak zavrčela minutka a ona si přinesla na stůl nějaký čajíček. Jirka se ji ptal, co že to má za bylinky a ona na to „že na dětičky“. Vytřeštil na mě oči s poznámkou „proboha ty jsi tý holce nevysvětlila, jak se pořizuje dítě? Čajem to nepůjde!“ No, nasmáli jsme se.

Vyváděla všelijaké věci a k ničemu to nebylo. Jednou si dost ošklivě a komplikovaně zlomila nohu, něco zanedbala nemocnice, pak další komplikace, ve finále ji po několika létech nohu spravil až docent Smetana v motolské nemocnici. Ale podle toho pravidla – všechno špatné je  k něčemu dobré -  tak v tomhle mezidobí dcera otěhotněla, narodila se jí holčička – Terezka a dcera se dostala, díky špatně srostlé noze, do invalidního důchodu.

Než se dostala do Motola, byly už Terezce tři roky. Co by invalida, měla slevu na dráze a tak jednou za měsíc ve čtvrtek přivezla Terezku do Prahy, na nádraží jsem si ji vyzvedla, počkaly jsme s mámou půl hodiny, kdy ji jel vlak zpátky domů a v neděli zas obráceně, a šly jsme si s Tes užívat ruchu velkoměsta. V té době jsme prošly všechna hřišťátka, různé prolejzačky a skluzavky co po Praze jsou, nakrmily kvanta labutí a kačenek a naučily se spoustu věcí. Jedna z nejčastějších tras byla, z domova tramvají osmnáctkou na Malostranskou a odtamtud pěšky přes Kampu zase k domovu. Hned na začátku Kampy je parčík, pár laviček, pískoviště se skluzavkou a prolejzačka. Terezka nadšeně a neúnavně vylézala na skluzavku a šupem dolů, když ji to přestalo bavit šup na prolejzačku. Tak jsem prozkoumala terén, dole vrstva mulčovacích štěpů, no peřina to zrovna není, ale dobrý, ukázala jsem ji jak dávat ruce a nohy, aby nespadla. Holka to byla a je šikovná a za chvíli tam lezla jak opička. Ještě jsem zkontrolovala stav financí v peněžence, kdyby náhodou bylo třeba na taxíka a upalovat do nemocnice. Usadila jsem se na nejbližší lavičku, nožku přes nožku a dlouhý kouř – pohoda.

Než projdete celou Kampu, nakoupíte pečivo a chleba na krmení labutí, prozkoumáte všechna dostupná zákoutí, prolezete další hřiště, zabere vám to většinu dne. A tahle procházka se Tes velmi líbila. Jednou se stalo, že dcera neodjela zpátky a zůstala s náma. Nebyly jsme sice nadšené, ale vzaly jsme ji s sebou. My už byly trénované, takže když jsme přišly ke skluzavce a prolejzačce, Tes se automaticky pustila do sportovního výkonu a my se usadily na lavičku. Dokud Tes absolvovala jen skluzavku, tak to ještě šlo, ale v momentě kdy přešla na prolejzačku, vylítla dcera jak čertík ze škatulky a sundávala Tes dolů, s poznámkami typu „Bože, ty snad nemáš rozum, tohle já nemůžu ani vidět“. Nic nepomohlo mé ujišťování, že tam nejsme poprvé, že to ta holka zvládá bravurně a šikovně. Musely jsme to vzdát a jít dál, jinak by nás umlátila.

Od té doby jsme si mámu už v Praze nenechávaly a já nikdy nemusela použít taxík na cestu do nemocnice.

 

Hodnocení:
(5 b. / 2 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Olga Štolbová
Hezky vyprávíš,těším se na příští povídání.