Zuzana Pivcová zpovídá
paní učitelku Horákovou

Zuzana Pivcová zpovídá
paní učitelku Horákovou

20. 2. 2014

V současné době se o školství hovoří poměrně často, většinou však v negativních souvislostech. Slýcháme o úpadku vzdělanosti, o počítačové generaci, která nečte, o chaotické nejednotné výuce, o nekvalitních učebnicích, o nevychovanosti mládeže, o nízkých platech učitelů. Kdo jiný může lépe posoudit, nakolik jsou obavy ze současného stavu oprávněné, než odborník na slovo vzatý, který se v této oblasti dnes a denně pohybuje - učitel, v našem případě učitelka, paní Romana Horáková.

Paní Romano, jak hodnotíte úroveň dnešních žáků i učitelů ve srovnání s minulou dobou?
Panuje názor, že děti jsou všeobecně méně šikovné, že jejich znalosti byly v minulosti lepší. To je sporné. Byla jiná doba, jednotné učebnice, děti se učily hodně nazpaměť, ale myšlení, myslím přemýšlení, nebylo to nejpodstatnější. Dnes, a za tím si stojím, musí vstřebávat mnohem více informací, které se na ně valí ze škol i médií (TV, internet). Zdá se mi, že ve škole bývalo víc času pro všechno. Dnes je vyučovací hodina nahuštěna, honem honem se postupuje kupředu, aby se dodržel tematický plán. Hodila by se mi vždy ještě další hodina v kterémkoli předmětu právě pro sdělení zajímavostí, vyslechnutí, naslouchání všem žákům, kteří mají co dodat k určitému tématu. Prostě - chybí čas!
A co se úrovně učitelů týká - každý kantor je jiný, ale myslím si, že kdo se chce stát a stane učitelem, dělá to pro kladný vztah k dětem a této práci. Určitě jsou v menšině ti, kteří zanedbávají, jsou necitliví a nezodpovědní. Nedá se tedy říci - dříve kantoři lepší, dnes horší a naopak.

Panuje dnes dobrá komunikace mezi rodiči a školou?
Žijeme v době, která se podstatně liší od té, která provázela naše dětství a mládí. 60. a 70. léta byla poklidnější, rodiče měli jistou práci, bydlení, žilo se levněji. Dnes někteří rodiče musí pracovat až do večera, mají i dvě zaměstnání, aby uživili svou rodinu. Zákonitě pak jsou velmi unaveni, na své potomky nemají tolik času, trpělivosti a síly. Ale já je neomlouvám. Znám hodně rodičů, kteří vychovávají téměř učebnicově. Děti pro ně nejsou přítěží, ale darem, pokladem, který si hýčkají a chtějí mu dát to nejlepší. Nemám na mysli peníze. Nevím, zda jsem měla takové štěstí, ale faktem zůstává, že jsem se za své praxe nesetkala s problémovým rodičem, který by naváděl své dítě proti mně, který by v komunikaci se mnou byl nepříjemný a arogantní. Jsem přesvědčena, že s rodiči lze vyjít. Vše je o lidech. Pokud obě strany chtějí, mají před sebou stejný cíl, musí se domluvit! Vždyť učitel - to je také rodič, psycholog, rádce. Pokud to některé dítě doma nemá snadné, učitel může pomoci tím, že naslouchá. Víte, já si myslím, že si nedovedeme naslouchat. Slyšíme se, ale nenasloucháme si. Moje odpověď tedy zní - komunikovat dobře, slušně je vždy možné.

Věnují se žáci i jiným formám vzdělávání kromě vlastní školy?
Dnešní děti tráví volný čas trošku jinak než moje generace, která si hrála hlavně na hřišti nebo chodila do Pionýra. Děti se rozvíjejí v kroužcích - sport, keramika, hudba, jazykové kurzy atd. Je toho hodně, co mohou dělat. Někdy až nadbytek. Myslím si, že by měly mít i čas na občasné lenošení, normální odpočinutí si. Nemyslím nudění se.

Měla jste možnost porovnat státní a soukromé školy?
Neplatí pravidlo: státní škola dobrá, soukromá nestojí za nic, protože rodiče si kupují vzdělání. Nutno rozlišovat, posuzovat školu od školy. Pracovala jsem na soukromé taneční škole a mohu s čistým svědomím prohlásit, že všichni učitelé, tj. odborní i teoretikové, pracovali s plným nasazením tak, aby dětem předali to nejlepší, co umí. Mé děti musely studovat na soukromé anglické škole, kde vzdělání bylo pouze v cizí řeči. Za tuto školu jsme platili vysoké školné, ale známky jsme si rozhodně nekupovali. Na škole panoval přísný řád, jehož porušení mohlo vést k vyloučení žáka. Na škole se udrželi opravdu jen ti, kdo se o to zasloužili svým nasazením a touhou získat skutečně dobré vzdělání.

Jak jsou učitelé u nás společensky i finančně hodnoceni, třeba i ve srovnání s některým jiným státem?
Zdravotnictví a školství - dva pilíře společnosti, viďte? Sama víte, jak je to ve skutečnosti, jak jsou hodnoceni a ohodnoceni zdravotníci a učitelé. Určitě dříve požívali větší úcty. Ale podle mého je jádrem pudla, tedy příčinou, proč jsou děti takové a ne makové, proč se lidé nechovají k sobě, jak by měli, vrchol společnosti, tzv. elity, celebrity. Prostě je nedostatek vzorů, idolů, se kterými bychom se ztotožnili, chtěli se jim podobat, vyrovnat, udělat něco úžasného, prospěšného ne pro sebe, ale pro druhé, pro společnost. Je to těžké napsat, ale snad se dá pochopit, jak to myslím. Je málo slyšet o opravdu výjimečných lidech - vědcích, profesorech. Je to také tím, že lidé, kteří UMÍ, jsou skromní a pokorní. Byznys, slovo, které nemám ráda, přece nemůže být za vším!
Žila jsem v Norsku a v Nizozemí. Zajímala jsem se o postavení učitele ve společnosti. Jsou lépe finančně ohodnoceni i lépe společností vnímáni. Ale chování dětí ve státních školách je, jak jsem viděla i slyšela, horší. Žáci mají více volnosti. Zajímavé ale je, že až dospějí, nejsou z nich špatní lidé. Obě země jsou vyspělé státy, které na vzdělání vydávají hodně prostředků.

Kdybyste měla možnost volby, zůstala byste učitelkou?
Ano, vždy bych chtěla být učitelkou, protože toto zaměstnání, byť je nesmírně náročné, mne stále naplňuje a uspokojuje. Děti jsou moje zpětná vazba, ráda je informuji o aktuálních událostech, problémech naší doby, osudech lidí v různých zemích světa. A když pak zjistím, že děti si to, co jsem vyprávěla, pamatují, poznám, že jsem je zaujala a obohatila. Je mi mezi nimi dobře, dají se formovat, ohýbat, ráda je chválím, povzbuzuji. Pokud kárám, dělám to v klidu, bez křiku a směšných emocí. Asi jsem skutečně měla vždy na svá pracoviště štěstí.


Paní Romana je o generaci mladší než řada z nás, i když už má dvě dospělé děti. Je to mimořádná žena, velkého vzrůstu i velkého srdce, vzdělaná a přitom neuvěřitelně skromná, energická i jemná, která nezraní, nezradí, pochválí, pochopí a s naprostou samozřejmostí vždy pomůže, snad i na úkor sebe. A tak přistupuje ke každému. Promiňte, Romanko, ale musela jsem to takhle veřejně říct. Kéž by takových učitelů, takových lidí bylo víc!
Děkuji za rozhovor.

Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zuzana Pivcová
Učitelé podle mých poznatků neměli dobré postavení ani za minulého režimu. Už tehdy patřily jejich platy k velmi nízkým. Veřejnosti vadilo, že učitelky ze základní školy chodí ve 12 hodin domů a že mají učitelé dva měsíce prázdnin. Ve školství je ovšem práce nejen vlastní výuka v hodině, ale i domácí příprava a časté opravování sešitů. Navíc, ten čas v hodině si učitel opravdu stoprocentně odře, kdežto v řadě zaměstnání jsou různé nevyužité chvilky. O učitelích tedy bylo a je všeobecně známo, že mají nízký plat, a jako takoví jsou společností, hlavně mladými, vnímáni jako nezajímaví a nedůležití. Jednou řekla jedna má známá, že kdo dnes nemá peníze, je buď líný nebo blbý. Co dodat? Navíc si myslím, že prestiži učitelů hodně uškodilo, že byli po listopadu vnímáni spolu s policajty jako hlavní přisluhovači minulého režimu. Vzpomínám na slogan: Paní učitelko, už nám nemusíte lhát! S tímto postojem se ve školách volily rady žáků, které jako jednací partner ředitele rozhodovaly, kdo z učitelů je vhodný a kdo ne. Většinou nebyli učitelé žádní kolaboranti. Byli na tom stejně jako rodiče žáků s jiným povoláním. Až na straníky se zavádění politiky do výuky vyhýbal každý, jak mohl. Bohužel však na ně dopadla tvrdší polistopadová morální kritika a ta měla za následek ještě větší ztrátu vážnosti.
Jiří Libánský
Zajímavý článek, poskytující jeden z mála pohledů na školství "zevnitř". Učitelé mají můj obdiv pro náročnou práci, kterou opravdu nemůže dělat kdokoliv. Osobně si myslím, že vinou všespolečenských tendencí ztrácejí učitelé autoritu a to snižuje výsledek jejich výchovného působení.
Helena Abrahamová
Bohužel, stát kvůli chybějícím penězům neudrží ve školství kvalitní učitele. Naštěstí jsou na některých školách nadšenci jako je tady paní učitelka Horáková. Nicméně nemyslím si, že bychom v celoevropském měřítku byli na tom tak špatně.
Beata Neuwirtová
Ano, souhlasím spanem Štorchem, že vinou neodborníků na ministerstvu není školství na takové úrovni, jak by si učitelé a hlavně rodiče přáli. Myslím, že jsou učitelé svazováni špatnými osnovami, děti jsou přetěžovány a učitelé nemají čas na rozvoj jejich osobností.
Miroslav Štorch
Pěkný a výstižný článek se znalostí tématu. Chtěl jsem napsat něco podobného, ale bylo by to nošení dříví do lesa nebo sov do Athén :-) Bohužel můj příbuzný pracoval na ministerstvu školství a mládeže, kam po předchozích volbách přišlo na vysoká místa řada lidí, kteří ve školství nikdy nepracovali, ale byli členy politické strany Věci veřejné a bezpečnostní firmy ABL. Ti pak necitlivě a bez znalosti rozhodují o řízení školství. Bývalý ministr školství Dobeš byl vězeňský psycholog a totálně pokazil státní maturity. Svěřil je komerční firmě. Zbytečně vyhozené stamiliony.
Ivana Zadražilová
Učitelé vždy měli můj obdiv. Ale ti současní to myslím mají nejtěžší. Chování žáků či studentů je dnes příšerné, alespoň jak to slyším od svých vnoučat. Navíc, jakékoliv potrestání rozmazlených žáků ze strany učitele (nemyslím fyzické) je okamžitě napadeno stížností rodičů.