Jak jsem se nestala herečkou

Jak jsem se nestala herečkou

21. 3. 2014

Již jako dítě jsem měla jistý vztah k umění hereckému a jako desetiletá jsem obdržela svůj první honorář ve formě facky. Imitovala jsem totiž svoje rodiče a myslím, že dost věrně, protože se v mém  uměleckém nelichotivém projevu poznali.

Jelikož jsem byla dítě tvrdohlavé, neodradilo mě to. Později jsem vstoupila do ochotnického divadelního souboru, absolvovala několik představení a vysloužila jsem si od svých spolužáků přezdívku "herečka". Rodiče však opět zakročili, víceméně maminka a vzhledem k pokročilé hodině, ve které jsem se vracela ze zkoušek domů a z obavy o moji bezpečnost, mi další herecké vzdělávání zatrhli. Herečka zůstala jen krátkodobou přezdívkou.

Vystudovala jsem a stala jsem se učitelkou v mateřské škole. V pedagogické škole jsem měla opět zákmit a trochu možností uměleckého vyžití a úspěch jsem sklidila ve hře bratří Čapků "Ze života hmyzu", kde jsem zvládla roli chrobáka. Mne a moji partnerku chrobačku si vypůjčovali ze třídy do třídy a všude jsme musely ukázat svoje umění. Statečně jsme válely kuličku (hovínečko) po stupínku a sklízely aplaus. Vydrželo nám to dost dlouho.

Další moje rolička na této škole, v zájmu správného zvládnutí jazyka, byla čarodějnice. Chtěla jsem ji zahrát co nejvěrněji, a tak jsem krásně skřehotala. Češtinář to ovšem neocenil a místo aplauzu jsem dostala dvojku, protože mi prý bylo špatně rozumět. Rozladilo mě to.

Později jako učitelka mateřské školy jsem dětem často hrála maňáskové divadlo. Děti zkažené televizí to však náležitě neocenily a hra za převráceným stolem, kde mi čouhala hlava a s obsazením pouze dvou maňásků (víc rukou jsem neměla) mi úspěch na dlouho zajistit nemohla. Na ostatní pohádky, né, že bych neměla vlohy, ale chyběly mi ruce.

Odradilo mě to, ale zase ne tolik, abych si zase alespon prstíčkem nesáhla. Můj bratr a několik stejně bláznivých kluků, si založili divadlo "Párátko". Mně použili jako pisatelku scénářů pro jejich vystoupení. Že toto divadlo brzy zaniklo, nebylo jistě moji vinou.

Později jsem se přihlásila do komparsního rejstříku filmového v domnění, že bych mohla vyniknout na plátně. Začátek mého filmování brzy nastal. Byla jsem vyzvána, abych se dostavila na Barrandov na kostýmní zkoušku. Paní kostymérka na mně postupně natáhla několik kostýmů a teprve páté šaty byly podle jejího gusta. Pod šaty, v kterých prý chodila šlechta, mi ještě navlékla několik spodniček, čímž se můj objem neuvěřitelně zvětšil. Pak mě poslala do maskérny. V maskérně mě opět prohlédli, ohodnotili kvalitu a délku mých vlasů, uznali, že nebudu potřebovat ani paruku, ani příčesek a poslali mě vrátit šaty.

V uvedený den natáčení mě oblékli už načisto. Byla ze mně objemná ruská šlechtična s vlasy vyčesanými do drdolu a na tom drdolu jsem měla takový čepeček, uvázaný pod bradou mašlí. Vezli nás autobusem na místo natáčení. V autobuse jsem seděla na dvou sedadlech a všechno mě škrtilo. Vysadili nás uprostřed náměstí v jednom malém městečku. Byly jsme tři. Kráčeli jsme náměstíčkem, ale za chvíli jsme nebyly samy. Děti a výrostci nás začali pronásledovat a chtěli autogramy. Snad mi to herečka promine, ale podepisovala jsem se Jana Brejchová. Děti se nijak nedivily a já jsem se natřásala.

Natáčení trvalo dlouho a naše role spočívala v tom, že jsme se s paraplíčky procházely po parku. Nohy mě bolely a dostala jsem žízen. Poprosila jsem nejblíže stojícího mladého muže, jestli by mi nepřinesl limonádu. Když mi ji přinesl, málem jsem mu vypíchla oko paraplíčkem. Ono mi totiž pořád strašně překáželo. Nevím, jestli to bylo tím, že mu oko zůstalo zachováno, ale už mě neopouštěl. Později jsem zjistila, že je to vlastně řidič toho autobusu, co nás přivezl.

Čekal na mně na Barrandově a prohlásil po mém odmaskování, že mi to v džínách sluší lépe. Našla jsem v tom řidiči velice příjemného přítele a kamaráda pro svoje děti z prvního manželství. Tak to byl asi největší úspěch mé herecké kariéry.

Trochu jsem asi ohnula téma a nevím jestli to mělo být jenom o ochotnických divadlech. Bydlím tady ve Volyni teprve krátce, ale musím říci, že je zde velice úspěšné divadlo ochotnické, které už vyhrálo několik soutěží. Má název PIKY.

Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zuzana Pivcová
Jako asi 4letá holka jsem také chtěla být herečkou. Když jsem to řekla před svým decentním starším otcem, prohlásil, že by mě vyhodil z domu. Na to já jsem s dětsky nevinnou surovou upřímností odvětila: Až já budu herečkou, to ty už budeš dávno mrtvý. Maminka se zděsila a vyhubovala mi, co jsem to řekla. Odhad, byť jen poloviční, jsem měla bohužel dobrý. Herečkou jsem se sice nestala, ale otce jsem ztratila už ve 12 letech. Kromě ochotnického divadla, o němž jsem vyprávěla, jsem určitou dobu vypomáhala i v loutkovém divadle, hlasově za loutky, nebo nárazově hru s maňásky. To bylo ve 4. třídě, když moje sestra strávila celý rok v léčebně. Pak mě ale chytl Sokol a atletika a divadlo, kromě ochotnického, už šlo stranou.