Návštěva Londýna

Návštěva Londýna

26. 4. 2014

Nikdy jsem netušila, že navštívím Londýn.Tato vzdálená ostrovní říše se mi zdála nedostupná. Neznalost řeči a dlouhá cesta mě odrazovaly. Ani finanční stránka věci nebyla zanedbatelná. Přesto jsem podvědomě toužila po její návštěvě, historie této země je strhující. Proto jsem v okamžiku příznivé nabídky ani na okamžik nezaváhala. Jedu!! Hodiny nudné cesty autobusem sice moc  přitažlivé nebyly, ale příslib použití trajektu přes La Manche mě povzbudil. Jako pravá suchozemšťanka si vážím každé příležitosti vidět moře a v tomto případě i kousek Atlantického. oceánu. Rovněž na trajektu člověk z Čech nejezdí každý týden.

Po dlouhé cestě autobusem, kterou jsme většinou proklimbali, jsme se v časných ranních hodinách  konečně přiblížili k mořei. Ve franouzském přístavu Callais jsme se nalodili na trajekt a už jsme pluli. Z moře sice nebylo nic moc vidět, bylo ocelově šedé, ponořené většinou do ranní mlhy. Anglie, věrna své pověsti nás přivítala mlhavým počasím s malou viditelnosí a drobným deštěm. Plavili jsme se asi 1, 5 hodiny. Viditelnost se s ranním svítáním trochu zlepšila a tak jsme nepropásli pozdrav pověstných dowerských bílých skal. Byl to opravdu krásný pohled. Po nezbytných celních formalitách jsme nasedli opět do našeho autobusu a jeli vstříc velkoměstu.

Krajina, kterou jsme míjeli, byla již opravdu "anglická" - perfektně udržované malé domky se zahrádkami byly jak vystřižené ze starých anglických románů. Přiblížili jsme se k Londýnu. Jak jsme se dozvěděli od naší skvělé průvodkyně, Londýn je domovem směsi národností, která tu žije bez větších problémů vedle sebe. Předměstí Londýna to dokazovala, viděli jsme černošskou čtvrť s jejími černými obyvateli, postupně obyvatele Číny, Indie, rodinu ortodoxního Žida i s "pejzy" a pověstným kloboukem i dlouhým kaftanem a lidi z dalších více či méně exotických zemí.Náš autobus mířil do centra a my byli stále zvědavější. Dozvídali jsme se názvy ulic, budov soch i parků, které jsme míjeli, až jsme zastavili u jedné z dominant Londýna - před Tower Bridge. Tento nádherný padací most byl v r. 1894 při svém otevření považován za světový zázrak pro dokonalou techniku otvírání, aby mohly projíždět po Temži  lodě. I přes stálou nepřízeň počasí byla tu pěkná vyhlídka na Temži, na spoustu loděk a na hemžení kolem nich.

Odtud jsme šli pěšky navštívit tu nejangličtější stavbu v Londýně vůbec - pověstný Tower. Je to impozantní soustava budov, nádvoří a ochozů, které na sebe navazují.Tower byl založen již v 11.století jako královský hrad Vilémem Dobyvatelem. Má obranné věže se střílnami a příkopy. Tower nebyl nikdy dobyt. Dostavěn byl Jindřichem III. ve 13. století a do začátku 17.století sloužil jako rezidence pro krále. Dále byl zbrojnicí a posléze pokladnicí monarchie. Sloužil později jako vězení pro šlechtu - po Temži sem  byli dopravováni, většinou tajně v noci, nepohodlní šlechtici, kteří se znelíbili králi a umírali buď na popravčím špalku nebo zapomenuti v doživotním vězení. Byly zde popraveny i dvě nešťastné manželky Jindřicha VIII. - Anna Boleinová a Kateřina Howardová, i králův zprvu oddaný přítel Tomas Moor. S králem Jindřichem VIII. se setkáváme na každém kroku, byla to silná osobnost, která za sebou zanechala zřetelnou stopu. Nebál se protivit církvi, a když papež nechtěl vyjít vstříc jeho přání dát se rozvést s Kateřinou, protože mu nedala mužského dědice, neváhal založit vlastní církev, do jejíž hlavy se postavil sám. V Anglii je anglikánská církev stále nejsilnější církví.

 Ve městě můžeme vidět několik jeho soch, zde v Toweru jeho zbraně a brnění.Podle velikosti brnění se dá soudit, že nevynikal jenom duchem, ale i svou mohutnou postavou. Přesto, že byl šestkrát ženat, jediný mužský potomek Edward VI. se nedožil dospělého věku, zemřel v 15 letech  a na trůn usedla Jindřichova dcera Marie, zvaná Krvavá Mary, protože jako katolička nechala povraždit velké množství přívrženců anglikánské víry. Její vláda naštěstí nebyla dlouhá a po ní nastoupila na trůn dcera popravené Anny Boleinové Alžběta I., známá jako Panenská královna.

V Toweru jsou uloženy i korunovační klenoty všech britských králů. Zajímavostí jsou i "towerští havrani". Na nádvoří jsou klece s devíti havrany, protože podle pověsti, nebude-li v Toweru alespoň 7 havranů, zanikne britské království. Proto jich zde mají 9 - dva pro jistotu. Inu - anglická důkladnost. Na nádvoří se hraje lidové divadlo, asi Shakespeare.

Zajímavé v Londýně je, že ve všech historických budovách, které jsme navštívili,byl dostatek personálu k jejich údržbě i k obsluze turistů a každá budova měla vlastní kostým odpovídající určité historické době pro personál.Všichni zde byli velice milí, úslužní a vědomí si toho, že tu jsou  pro turisty a ne naopak. Organizace byla perfektní, nikde se dlouho nečekalo, nikdo nepředbíhal a nebyla tu cítit  žádná nervozita.

Po tomto přívalu historie jsme změnili téma. Jeli jsme se podívat do City. Cestou jsme byli opět upozorňováni na řadu významných staveb, ulic a náměstí. Za zmínku stojí Trafalgarské náměstí s impozantním sloupem , na jehož vrcholku se tyčí socha admirála Nelsona, který se podílel na poražení Napoleona. Dole na náměstí bylo velké sousoší, v jehož centru tryskala krásná fontána. Okolo byl doslova rej mládeže všech barev pleti. Mládež se u scházela a jezdila na kolečkových bruslích. Výkony některých jedinců byly obdivuhodné.Pozoruhodné bylo i velké množství holubů, které zde lidé krmili zobem zakoupeným na místě ve stánku. Raritou bylo, že stánek byl majitelům pronajat až do r.2003, takže radnice s holuby nemůže nic dělat, i když holubi zle ničí sochy i celé náměstí.

Do City jsme dojeli v poledne, a tak jsme mohli vidět typické anglické úředníky všech kategorií, jak se pospíchají posilnit do některé z četných hospůdek. Všichni bez rozdílu byli ve velmi tmavých oblecích a s kravatou. Bylo trochu humorné, když jsme je viděli postávat v hloučcích kolem restauraci, kam se všichni nevešli, a  popíjet anglické pivo a živě debatovat. Škoda, že jsme jim nerozuměli o čem - ale stejně asi jako všude jinde na světě o sportu, ženách, koníčcích.

Nás však opět čekala trocha  historie a umění.Navštívili jsme druhý největší chrám na světě, hned po římském sv. Petru - chrám sv. Pavla. Je to velkolepá stavba vysoká 111m, s 667 schody, které jsme poctivě vyšlapali. Z kopule byl báječný rozhled, i když ho trochu kalila mlha. Ale i tak to stálo za to. Kopule se skládá ze dvou hlavních částí. Okolo té první je jakási galerie. kde si lze odpočinout, ale i dobře poslouchat, co se děje dole. Také tu prý je taková ozvěna, že to, co se zašeptá na jedné straně, je slyšet naproti. Chtěli jsme to vyzkoušet, ale nepovedlo se, v chrámu bylo moc hlučno. Musím se také zmínit o tom ,že zde měl svatbu princ Charlles s  Dianou. Svatba byla velkolepá, ale štěstí si spolu dlouho neužili. Prošli jsme se ještě po ulicích, za zmínku stojí, že v City stojí budova největší britské pojišťovny pana Loyda, u které byl pojištěn i známý Titanic. Je to velmi zvláštní budova postavená v ultramoderním stylu - je celá ze skla a kovu. Zadní část připomíná soustavami různých trubek a potrubí průmyslovou továrnu, zato čelní strana , celá ze zvlášť upraveného skla je ohromující, protože maximálně využívá světlo a slunce k rafinovanému světelnému efektu. Budova se jmenuje Lloyds Bulding a navrhl ji architekt Richard Roges,který také navrhl pařížské Centre Pompidou. Prošli jsme Soho i jeho čínskou čtvrť, kde je nespočet velkých i  úplně malých restaurací, kam jsme byli ze všech stran zváni ,a kde to báječně vonělo. Jedná se vlastně o čínské město s čínskými názvy ulic, školami, lékaři a se vším, co město potřebuje, ale v čínštině.

Den ale ještě neskončil. Přece bychom si nenechali ujít návštěvu v Greenwichi a postavit se každou nohou na jinou polokouli, což jsme samozřejmě i zdárně zdokumentovali. V Greenwichi je nejen nultý poledník, ale jsou zde uloženy přesné váhy a míry. Okolo této důležité budovy se rozkládá hezký "anglický" park, kde jsme sledovali ochočené a dostatečně od návštěvníků rozmazlené šedivé veverky, jiné než jsou v našich parcích.Vyfotoli jsme i je.

Nastával večer a my odjeli do našeho hotelu. Neočekávali jsme nic velkolepého, na to by naše skromné finance nestačily, ale byli jsme příjemně překvapeni : přivítala nás třípatrová, nová moderní budova hotelového řetězce F1 (Formule 1), kde jsme dostali čistý dvoulůžkový pokoj s velkou postelí, stolkem, židlemi, umývadlem a televizí s několika místními programy. Na chodbě vždy pro několik pokojů byla sprcha a WC. Vše absolutně čisté. Brzy jsme po úmorném dni usnuli. Ráno nás čekala v samoobslužné jídelně jednoduchá, ale dostačující snídaně : několik druhů nápojů,chléb,housky,máslo, zavařenina, sýr. Podle ceníku jsme si přečetli, že 1 noc vč. snídaně zde  stojí 25 liber. To bylo na zdejší poměry velmi levné. Následující den nás přivítalo toužebně očekávané slunce a modrá obloha. S radostí jsme nastoupili do autobusu a jeli navštívit Britské muzeum. Je to velká budova s velkým schodištěm a 44 jónskými sloupy, které ji podpírají. Vznikla v 17. století. Uvnitř nás čekala řada ohromných zážitků.

Z nabízeného množství expozic jsme si zvolili starý Egypt - vykopávky, mumie, sochy dovezené z pouště. Mohla jsem se dívat na mumii královny Kleopatry, na řadu dalších , dnes již neznámých osob, které zemřeli mnohem  dříve, nežli náš praotec Čech stanul na Řípu. Mohla jsem si / tajně! / sáhnout na sochu Ramsese III. či kolikátého. Byl to vzrušující zážitek.Podobně vzrušující byla také návštěva expozice starého Řecka  a Říma s jeho neopakovatelnou kulturou umění a života. Prohlédli jsme si exponáty ze Severní Ameriky - oděvy a předměty starých Indiánů, náčelnické parádní kroje i s velkou čelenkou z per aj. Dalo by se tam vydržet i několik dní, abychom si vše prohlédli, jenže čas kvapil, nás čekaly další památky. Po skromném obědě z vlastních zásob jsme opět nasedli do autobusu a jeli vstříc dalšímu komplexu historických budov - na zámek Windsor, jednoho ze sídel panovnické rodiny . Krásné budovy jsou ze 14. století a nechal je zbudovat Edward III. Postupem doby se hrad rozrůstal a do dnešní podoby ho uvedl král Jiří IV.r. 1820. Je zde nádherná kaple sv. Jiří z 15. století, kde je pohřben JindřichVIII. Procházeli jsme se po tzv. Státních komnatách, které jsou přístupny pro veřejnost a ohromují svou nádherou- vzácným nábytkem, gobelíny, obrazy malířů zvučných jmen jako např. van Dyc, Dürrer a další. Celé prostředí nenechalo nikoho na pochybách, že královský rod Velké Británie patří k nejbohatším. Dozvěděli jsme se, že podstatná část těchto prostor před 3 roky vyhořela. Dnes by se to dalo poznat snad jen podle toho, že dřevo na podlahách či dveřích nemá tu správnou historickou patinu. Z hradeb byla díky slunečnému počasí pěkná vyhlídka. 

Z bývalého windsorského nádraží, které slouží svému účelu jen ojediněle pro turisty, byla zbudována jakási změť malých krámků s nejrůznějšími upomínkami, občerstvením a prodejem květin. Dohromady to bylo velice pěkné a dýchalo starou Anglií. Měli jsme trochu volna a tak jsme se prošli po městečku. To bylo opravdu jak od Dickense. Upoutala nás i svérázná reklama jednoho obchodníka - před jeho krámkem vyhrával nefalšovaný Skot ve skotském kroji, tj. v kostkované sukni na skotské dudy. Moc se mi to líbilo. Uličky ve městečku byly uzounké a křivolaké, krámky a hospůdky lákaly k návštěvě.

V podvečer nás autobus znovu odvezl do City na Piccadilly Cirkus, což je náměstí, kde se večer scházejí Londýňané a kde se baví. Je tu spousta kin, divadelních scén a hlavně plno tzv. lidové zábavy, kterou jsme ale většinou nepochopili, chyběla nám znalost řeči.

Na náměstí potkáte oživlé sochy, na každých pár metrech vás zaplaví vlna nějaké muziky, samozřejmě jiného žánru než je ta sousední. Je to opravdu velmi hlučné náměstí.Mezi davem, který se líně pohybuje dokola a oddává se různým zábavám, něco mlsá, se svižně proplétá opět barevná mládež na kolečkových bruslích. Nikdo ale není nervózní, nikomu nic nehrozí. Na jednom rohu stojí Švýcarský dům. Je zajímavý nejen tím, že je zde obchod s pravými švýcarskými hodinkami, ale zejména reklamou, která je jedinečná. Je to svérázný orloj. Po stranách rohového domu je několik řad zvonců různých velikostí, které provozují zvonkohru v každou celou hodinu. Okolo celého rohu je nenápadná kolejnička, po které při tom přijede řada lidových postav se zvířátky - pastevec s malým kozím stádem, rozvážně kráčejícími kravkami i s mohutnými zvonci a se psy. V sousedním okně tančí pár lidových tanečníků v kroji. Moc hezké. Uprostřed náměstí je malý parčík a v něm stojí nenápadná socha Charllese Chaplina, londýnského rodáka.

Pozdě večer jsme se opět přesunuli do našeho hotýlku. Ráno nás přesvědčilo,že Londýn není žádná riviéra. Bylo totálně zataženo a pršelo. Protože byla neděle, jeli jsme se podívat do Buckingenského paláce na parádní střídání stráží. Zde bydlí královna s rodinou.  Ještě musím poznamenat, že před každou budovou, která je nějak spojena s osobou královského rodu, stojí typická stráž v červené uniformě, medvědí čepicí a je předepsaným způsobem vyměňována.Viděli jsme ji před domem královny-matky, která bydlí ve městě.                                                       

Na tu parádní podívanou s výměnou stráží jsme se spolu s dalšími londýnskými turisty moc těšili, ale bohužel pršelo tak silně, že se pověstný ceremoniel  zkrátil na pouhou výměnu stráží. Neděle nám nepřála ani ve Westminsterkém opatství, kam jme zamířili následně. Byla bohoslužba a to je turistům vstup zakázán. Přes to jsme se něco z jeho historie dozvěděli: kostel založil v 11.století Edward Vyznavač. Slouží dodnes jako místo svateb, korunovací a pohřbů anglických králů, kteří zde též odpočívají.

Prohlédli jsme si byzantský chrám z 19.stoleti, jediný v Londýně. Byl velmi pěkný a zajímavý.  Prohlédli jsme si také zvenku budovu parlamentu a věž pověstného Big Benu. Tento známý zvon váží 13 tun. Pak jsme odjeli do města. Z nabízeného programu jsme si vybrali návštěvu mořského akvária, které je umístěno v krásné historické budově bývalé radnice. Byla tam velká expozice žraloků a rejnoků, nejrůznějších mořských ryb a mořských živočichů, včetně mořských rostlin. Pro děti je tu několik  malých nádrží umístěných tak, aby si děti mohly "sáhnout" na vodní tvory. "Mazliví" byli malý rejnoci, třeli se o ruku. Zkusila jsem to také.  Po tomto přírodním osvěžení jsme navštívili něco vážnějšího, ale jedinečného - Britskou národní galerii. Uvítala nás soustava velkých i malých sálů nabitých uměním  celého světa. Jména malířů a jejich děl, známých většinou jen z kopií,nás doslova bombardovala se stěn: van Dyc, Tizzián, Leonardo da Vinchi, Rubens a díla o kterých jsme jen četli, jsme nyní viděli tváří v tvář. Bylo to ohromující. Únava vypjatých posledních dnů si však vybrala daň - už jsme nemohli. I když jsme v galerii zdaleka neviděli všechno, museli jsme s nastávajícím večerem odejít. Na rozloučenou jsme pojedli večeři v jedné dříve zmiňované čínské hospůdce. Bylo to výborné, mísy různých masových i zeleninových jídel, které jsme většinou neznali, byly podávány ve zvláštních úpravách a vše jsme zapili vynikajícím jasmínovým čajem. Tím jsme se vlastně rozloučili s Londýnem i  s Anglií, protože návštěva končila.  Čekal nás však ještě jeden mimořádný zážitek - cesta zpět na pevninu v podmořském tunelu. Ve Folkkestoune, kam jsme  autobusem přijeli, jsme vjeli do vlaku, kde každý autobus měl vlastní vagon hermeticky uzavřený.Bez nadsázky to připomínalo velkou rakev.Ve vagoně byla jen 4 malá okénka u podlahy, kde bylo jen vidět míhající se bezpečnostní světýlka. Cesta trvala jen 30 minut a pak už jsme ve Francii dýchali vzduch našeho známého kontinentu. Po únavě posledních dnů jsme , myslím, usnuli všichni a Francii a Belgii celou prospali. Dálnice beztoho vede mimo města, která z ní nejsou vidět.

Domů jsme přijeli v pondělí v poledne a rozcházeli se spokojeně do svých domovů s nadějí, že se snad znovu setkáme na nějakém dalším pěkném poznávacím zájezdu.

 

Jaká byla vaše nejlepší dovolená? Kde jste ji prožívali a čím byla výjimečná? Jezdíte raději do zahraničí, či po vlastech českých? Využíváte služeb cestovních kanceláří, anebo si plánujete dovolenou sami? Využíváte v důchodovém věku možnosti ubytování v průběhu týdne, kdy bývají penziony a hotely levnější? Napište příspěvek na téma "Moje nejlepší dovolená". Autor nejzajímavějšího článku získá slevový voucher na zájezd od CK Galileo v hodnotě 5000 Kč!
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Alena Vávrová
Opravdu moc pěkné vyprávění. Je vidět, že cestování je vaše vášeň. Já znám Londýn jen z fotek a vyprávění syna, je tam služebně několikrát do roka, ale také by mne to lákalo. I když asi Francie - má láska - do třetice by měla přednost ;-).