Spisovatelka Alena Vondrušková:
Proti svým předkům jsme zhýčkaní

Spisovatelka Alena Vondrušková:
Proti svým předkům jsme zhýčkaní

14. 9. 2014

Historické romány jejího muže Vlastimila Vondrušky trhají čtenářské rekordy, o ní se ví méně. Přitom je rovněž historičkou a autorkou zajímavých knih. Málokdo toho ví o běžném životě našich předků tolik jako ona.

Kdyby se dnešní průměrný Čech, řekněme středoškolák z okresního města, ocitl ve středověké vesnici, jak dlouho by asi tak přežil?

Myslím, že by to zase nebyl tak velký problém, lidé jsou přizpůsobiví. Kdybych chtěla být trochu škodolibá, tak bych řekla, že by mu nejvíc chyběla dnes tak módní lidská práva, z nichž mnohá by středověcí lidé vůbec nechápali. Největší problém by ale asi měl s nedostatkem jídla a pak také s těžkou fyzickou prací, na kterou už dnes většina z nás není zvyklá. Proti našim předkům jsme nepraktičtí a hodně zhýčkaní. Je otázka, nakolik by se jeho imunitní systém vyrovnal s dobovými nemocemi. A pravděpodobně by měl obtíže s komunikací, protože čeština byla v té době dost odlišná. 

Venkovský život z dřívější doby si nyní často idealizujeme, ale dá se vůbec srovnávat to, jak dnes žijeme, s životem, který vedli naši předci? Třeba v tom smyslu, jestli tehdy lidé vůbec měli nějaký volný čas nebo pořád měli něco na práci?

Samozřejmě měli volný čas a uměli se bavit, v tom nebyl jejich život zase tak odlišný od našeho. Musíme mít ale na mysli, o jaké době mluvíme. Často posuzujeme minulost tak nějak dohromady, s oblibou říkáme fráze jako "odnepaměti" nebo "od nejstarších časů", ale neuvědomujeme si, že sto let je hrozně dlouhá doba. Společnost se vyvíjela a je rozdíl mezi středověkem a 19. nebo 20. stoletím. O dostatek volného času se pečlivě starala i katolická církev, která dbala nejen na dodržování volných nedělí, ale vymýšlela také spoustu svátků. Proto Josef II. tak masivně rušil svátky, poutě či posvícení. Tvrdil, že lidé by měli také někdy pracovat. V době renesance měli například horníci asi třetinu roku jako placené volno na slavení církevních svátků. 

Byli dříve lidé šikovnější než my teď? Zručnější, pracovitější? 

Rozhodně, protože na pracovitosti, zručnosti a zkušenostech závisel život jejich rodin. Pokud se nepodařilo vypěstovat dost jídla, zpracovat suroviny nebo opravit dům, byl s nimi konec. Nemohli si totiž odskočit do supermaketu pro zásoby. Ještě v 18. a v 19. století musely dívky před svatbou prakticky dokazovat, jak jsou šikovné a co všechno umí, jinak by se nevdaly. I chlapci, o kterých se vědělo, že mají v tomto ohledu rezervy, většinou rodinu nezaložili.

Dá se říct, ve které době se žilo na českém venkově nejlépe?

Nezáleželo ani tak na době, jako spíš na konkrétním dění ve společnosti. Nejlépe se žilo, když bylo příznivé počasí a dobrá úroda. Pak prosperovali nejen zemědělci, ale i řemeslníci, měšťané a šlechta.

A nejhůře?

Nejhorší byly časy neúrod, hladomorů a epidemií. A samozřejmě i různá období existenční nejistoty, kdy lidé přicházeli o svůj majetek. Takové byly například pobělohorské konfiskace nebo, nemusíme chodit tak daleko, komunistické združstevňování a zestátňování. 

Jak to, že vás zajímá právě historie spojená se životem na venkově, s tradičními řemesly? Proč píšete knížky právě z této oblasti?

Vystudovala jsem etnografii a historii a hned po škole jsem se specializovala na tradiční řemesla. Pracovala jsem v Ústředí lidové umělecké výroby v Praze, pamětníci si jistě vzpomenou na tehdy tak oblíbené Krásné jizby s opravdu vkusným rukodělným sortimentem. Tehdy jsem se zabývala hlavně dokumentací starých technik, které rychle zanikaly, ale v průběhu let jsem přidávala i pohled historický, který pohříchu etnografie někdy tak trochu podceňuje. Zabývám se běžným životem lidí na venkově a ve městech, právě tak jako tradičními zvyky a obyčeji. Teď zrovna dokončujeme spolu s manželem knihu o vývoji církve u nás.

Úspěšná byla vaše knížka Jařmo, parkán, trdlice. Objevila jste při její přípravě něco, co jste netušila? 

Určitě jsem neobjevila něco pro mě zcela nového a neznámého. Takovou knížku může člověk psát až po letech studia a to už by ho nemělo nic překvapit. Ale setkala jsem se s mnoha krásnými a zajímavými historickými předměty, hlavně při vyhledávání objektů k fotografiím. Kvůli nim jsem pak půl roku honila manžela s fotoaparátem po muzeích a památkových objektech. Přece jen si na jedno překvapení vzpomínám. Týkalo se takzvané bleší kožešinky - zibellino, luxusní ozdoby renesančních dam. Při studiu jsem zjistila, že řada odborníků se mýlí a že její funkce byla trochu jiná, než se traduje.  Z téhle knížky mám velkou radost, protože jsem dostala mnoho kladných ohlasů. Mnozí lidé ji neberou jen jako slovník, ale čtou si ji třeba před spaním a říkají, že se nejen dozvědí něco nového, ale také se přitom baví. 

Projevuje se ve vašem běžném životě, že máte ráda předměty z historie, z venkova? Shromažďujete je? Nebo sama něco vyrábíte?

Určitě je nezavrhuji, ale nejsem sběratel ani aktivní výrobce. S historickými předměty a starožitnostmi jsem běžně přicházela do styku v době, kdy jsem pracovala ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy a tehdy pro mě byly v první řadě pracovním a odborným zájmem. Je ale pravda, že vždycky, když jsem psala o nějaké tradiční rukodělné technice, měla jsem touhu se ji naučit. Přece nebudu psát o něčem, co jsem nedržela v rukách a co neumím! A tak ovládám základy vyšívání a paličkování, točení na kruhu, tkaní na stavu, košíkářství, drátenictví, sklářství. Takže jsem vlastně takový teoretik, řemeslnický nedouk.

Nechávala jste si někdy zjistit něco o svých předcích? Teď je trendem, že lidí pátrají po předcích, tak jak je na tom v tomto směru historička?

Z vlastních rodinných análů vím, že můj děda z matčiny strany byl potomkem Marie Magdaleny Novotné, což je ona babička Boženy Němcové z Bělidla. Takže mám nejspíš pár genů téhle naší slavné spisovatelky, na což jsem náležitě pyšná. Ale jinak se nesnažím zjišťovat víc o svých předcích. Třeba na to jednou také dojde. Ostatně inspiraci mám doma, protože můj manžel díky genetickým rozborům ví přesně, kdo byl jeho předek v době bronzové.

V poslední době mezi lidmi zájem o tradiční řemesla a historii vůbec roste. Vypovídá to o něčem? 

Myslím, že ano, protože dnešní doba přímo provokuje touhu hledat své kořeny. Mnoho tradičních hodnot se dnes popírá a lidem začínají chybět. Proto se ohlížejí k historii. Z našeho života mizí vlastenectví a oprávněná hrdost na vlastní předky a pocit národní identity je nahrazován jakýmsi internacionalismem v novém kabátě. Popíráme tradiční rodinu a její funkce, mnoho lidí už vůbec nemá potřebu uzavírat manželství s jeho právy a povinnostmi, starat se o své děti a být za ně zodpovědný. Pravda je, že jim k tomu velmi nešťastně nahrává stát a jeho sociální systém. Odráží se to však i v rozbíjení vztahu rodičů k dětem. Dnes se už rodičům téměř zakazuje vychovávat děti podle svého. A naopak, děti už často nemají pocit, že jsou povinny se o své rodiče postarat. Mohla bych pokračovat, ale není to hezké téma.

Co vás právě zaměstnává? Na čem pracujete, co chystáte?

Jak jsem už říkala, dokončujeme s manželem společnou knížku o církvi, která je pokračováním řady Průvodce českou historií. Už vyšlo Město a Vesnice, obě se setkaly s dobrou odezvou u čtenářů. Snažíme se v ní o ucelený pohled na vývoj církve u nás od dob prvních křesťanů, představujeme různé typy církevní architektury, vyprávíme o životě kléru i řeholníků v klášterech. Také se snažíme přehledně vylíčit liturgii, o níž ví málo i mnozí věřící. Knížka obsahuje různé slovníky a tabulky a doplňuje ji velké množství fotografií. Kromě toho manželovi, o němž každý, kdo ho zná, ví, jak je produktivní autor, pomáhám s jeho romány. Teď míří na pulty knihkupectví první díl nové Husitské epopeje, na kterou se moc těším. Pracuji také na některých vlastních nových projektech, ale jejich dokončení bude ještě chvíli trvat. 

 

Alena Vondrušková
Narodila se v roce 1955 v Chomutově. Vystudovala historii a etnografii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, pracovala v Ústředí lidové umělecké výroby a ve Středočeském muzeu. Dělala designérku historického skla ve sklárně Královská huť v Doksech, kterou založila s manželem. Je autorkou řady odborných i populárně naučných knih o tradičních řemeslech, českých lidových zvycích a svátcích.

Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.