Přátelství, III. část

Přátelství, III. část

3. 3. 2015

...Pokračování II. části

„Lenčo, tak mne napadlo, co bys řekla tomu, kdybychom Hance nabídly, aby bydlela do maturity u nás?“ „To by, mami, mohla?“ „No, záleží to hodně na Vítkovi. Znamenalo by to, že budete v tom šestnáctimetrovém pokoji tři, už takhle tam moc místa není. Učení si můžete dát do pokoje ke mně, aby se Hance vešlo do skříňky nějaké oblečení“.

Byt byl malý dvoupokoják a Zina měla ve svém pokoji i „kancelář“. Po osmdesátém devátém se rekvalifikovala na účetnictví a daňové poradenství, aby dětem po rozvodu zachovala trochu slušný standard. Teď vydělávala velmi slušné peníze, mohla si dovolit přibrat do rodiny ještě jedno dítě. Stejně vždycky toužila po velké rodině. Lenka zářila nadšením „Bráchu zpracuju, to bude dobrý!“ Najednou se zarazila „Jenže, co když Hanka nebude chtít?“ „Nejdřív to zkus Ty, když neuspěješ, zkusíme to ještě spolu. Ale pokud Hanka nebude chtít ani potom, byla bych ráda, kdybys na squatt přestala chodit. Víš, nemůžeme jí pomoct, když sama nechce. Nezapomeň, že se zítra musíme ještě zeptat Vítka.“

Vítek samozřejmě souhlasil. Miloval svoji sestru. Viděl její nadšení a dokonce ho prosila! Přece nemohl říci ne. Vše bylo dohodnuto, Lenka se pokusí Hanku přesvědčit.

Zina se nemohla na práci soustředit. Kdyby Hanka souhlasila, ubyla by jedna veliká starost. Dneska snad bude jen přerovnávat papíry. A taky musí udělat v jedné skříňce místo na učení.

Vítek se vrátil ze školy. „Tak co, už jsou tady?“ „Nebuď tak hrr. Třeba se Hance nebude chtít.“ „Mami, snad není úplně blbá. Nemůže bejt, když se s ní ségra kamarádí“, pravil s logikou třináctiletého muže. „Tak víš, co, když seš si tak jistý? Přendej si učení do téhle skříňky“ „Provedu!“

Venku už se začínalo šeřit, a Lenka nikde. Vítek seděl u okna a při příjezdu každého autobusu holky vyhlížel. Po hodině ho to otrávilo, vylezl si na svoji palandu a zavrtal se do knížky.

Co se asi v tom squattu odehrává? Nemám se tam vypravit? Kde ta Lenča vězí? Domluvily jsme se přece, že bude do sedmi doma. No jo, vždyť ještě není ani šest. Ten čas se tak strašně vleče. Myšlenky jedna za druhou bzučely Zině hlavou.

Na chodbě se ozvalo dupání. Takhle Lenka nedupe, to bude asi někdo od sousedů. Crrrrrr! Rozezněl se zvonek. Než stačila dojít ke dveřím, Vítek už tam stál a držel kliku. „Kdo je tam?“ zeptal se. To bych ráda věděla, jestli je tak opatrný, i když u toho nejsem. „To jsme my, jezinky“ ozvalo se dvojhlasně.

Za dveřmi stály holky, ověšené taškami, Hance seděla na rameni neodmyslitelná Madla. Ježíš, na tu jsem úplně zapomněla, problesklo Zině hlavou. „Tak pojďte dál a snad rovnou do koupelny“, smála se Zina, šťastná, že je vše, jak má být.

Epilog: Je zima roku 2006. Hanka právě zahajuje prodejní výstavu svých fotografií, které pořídila na Kubě. Její výtěžek půjde na konto pomoci kubánským disidentům. Začíná vernisáž. Ujímá se slova. Přivítá všechny hosty. Pak pozve k sobě svou nejlepší kamarádku Lenku, svého „brášku“ Vítka a jejich mamku Zinu. „Dovolte, abych vám představila lidi, kterým vděčím za to, že tady dnes stojím. Nebýt této rodiny, s největší pravděpodobností bych už nežila, v horším případě se válela někde mezi odpadky. Ráda bych jim teď před vámi všemi poděkovala a ujistila je, že jim do smrti nepřestanu být vděčná.“

Zinu hned tak něco nerozhodí. Teď tady stojí, slyší potlesk všech přítomných a slzy se jí kutálejí po tvářích a ze všech sil se snaží, aby neplakala nahlas. 

Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Elena Valeriánová
Brečím jak želva. Krásně popsaný kus života. Zasloužíte si poděkování, za to, že jste otevřela nejen dům, ale i srdce. I Vaše dcera bude správná holka do nepohody. Mít takovou kamarádku každý by jistě chtěl.
Libor Farský
Sláva! To jsem si oddechl. Blahopřeji Vám, Zojo, nejvíc v životě se Vám ovšem povedla právě dcera a Vy jste se výjimečně povedla své mamince. A nejen jako dobrá a přátelská duše. Krásně se to čte.
Zoja Sedláčková
Díky všem. K napsání mne inspirovala nedávná Otázka dne.: Co se vám v životě nejvíc povedlo. Holky se kamarádí dodnes. Dcera má již tři děti, její kamarádka dvě. Příběh je starý přes dvacet let. Obě děvčata již v příštím roce oslaví čtyřicítku.
Eva Balúchová
Krásný příběh se šťastným koncem.Ráda čtu vaše články!
Hana Rypáčková
Aha...Proto..Jsi matka Tereza.Zasloužíš si ocenění...
Libuše Křapová
Musela jsem se přihlásit, abych napsala tento příspěvek. Chytlo mne to za srdce, kamarádství, pomoc maminky i bratra, i následné poděkování té, které bylo pomoženo. Po těch různých katastrofách a nehodách, které každý den kolem sebe vidíme a slyšíme, je to opravdu pohlazení . Díky, Zojo :-)))))
Alena Tollarová
Počkala jsem si na dokončení příběhu. Taky jsem si myslela, že mě hned tak něco nerozhodí. Tento příběh ano. A myslím si, že Z. klidně mohla plakat nahlas ... tleskám.
Alena Várošová
Moc krásný,až neuvěřitelně krásně popsaný příběh, že ještě žijí lidé s dobrým srdcem a láskou pomoci.
Zuzana Pivcová
Věřila jsem ve šťastný konec a líbí se mi, že to i kamarádka takhle veřejně ocenila. To je velké štěstí. které se rovná skoro zázraku, ale velkou roli v něm sehrála vaše obdivuhodně jednotná rodinná pomoc.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.