Pepek Montér
Foto: Libor Ptáček

Pepek Montér

31. 7. 2016

Jako šťastný obyvatel domku na kraji vesnice s velkým dvorkem, zahradou a záhumenkem jsem se dal do živočišné i rostlinné výroby. Dříve jsem to jenom dělal jen okrajově, ale teď jako Pracující Senior (PraSe) se tomu věnuji na plný úvazek, co se do mne vejde.

Kombinace drůbeže a zeleniny je však nevhodná, ba přímo smrtelná kombinace. Ti zobákatí si třeba rajčat nevšimnou, ale najednou je oholí kam až dosáhnou. Nebo brambory. Loni nic, jen vzorně obrali mandelinky, ale letos se kačeny chodí pást na nať. Kraj záhonu je jak po vichřici. Nebo dýně. Loňský druh jim nechutnal, letošní jsem musel oplotit, začali jim chutnat květy. A co křen? No ten přeci husy nežerou, každá to ví, ale pokaždé, co jde okolo si ochutná, zjistí že to vlastně nežerou, ale stejně je z toho zase koště.

A co je u mne nového?

Mám letošní odchov drůbeže z vlastní líhně a z toho mi na dvorku zbylo mimo jiné stádečko hus Landenských. Po chovatelsky ½ to znamená houser a dvě husičky. Ve dne jsou zavřeny na „zadním“ dvorku, proto že jsou agresivní k ostatní drůbeži, ale to je dáno od přírody, obhajují si svoje teritorium. Kde jsou, tam to ovládnou. Na noc je pouštím k domu, kde je dostatek trávy, a tak jsem vlastně zavedl dvousměnný pastevní cyklus (denní/noční). Pod oknem ložnice mají napáječku, tak občas v noci poslouchám jejich stížnosti na qalitu vody, že by chtěla vyměnit, že je v ní zase nas….o.

Houser, dostal jméno „Pepek montér“, suverénně vede hejno. Jak přišel k tomu jménu? No samozřejmě si ho zasloužil. Ale za to může jeho zobák a povaha. U všeho musí být, je zvědavý jak bába domovnice, do všeho kecá a kibicuje. Jak mne uvidí, běží ke mně a všechno mi musí vyštěbetat. Kdyby měl místo zobáku kombinačky, tak mi snad rozebere i auto. Ten přední konec má hravý a roztřepí konec hadice, roznese po dvoře plastové květináčky od sadby, hodiny zápasí s plachtou na dřevě, ale jinak je to borec a pán dvora.

Věřím, že by houseři ubránili hejno i proti lišce. Jednou ráno se mi za plotem pásl srnec. Viděl mne a jen blbě čuměl. Jak jsem ale pustil husy, z místa všechny vystartovaly hromadným útokem na plot za husitského pokřiku „hrr na ně“. Kdo zná husí povahu, ví, že v takovémto případě NIKDY nenapadnou, ale doběhnou na metr a řvou. Ale i ten hromadný útok účel splní a všechny nepřátele donutí k ústupu.

Malinká vsuvka:

Vnouček asi ve třech letech rád housata pronásledoval na koloběžce, a tak mu to jednou vrátily, když se skrčil a koukal jim do hnízda, tak na něj ještě jako odrostlá housata takhle zaútočily. To byl rachot. Řval on, máma taky, jen já jsem se (tiše) usmíval... :-)

Husy ale napadnou, hlavně v sebeobraně a to dost tvrdě, a to zobákem nebo ránou kloubem křídla, a to je pecka. Když jim kontroluji hnízdo, tak jedině s deskou před sebou. To je nebezpečná i husa.

Když se ráno objevím na dvoře, tak hned Pepek běží ke mně, ožvatlá mi nohavice a jestli by nebyl kousek rohlíku po ránu na chuť a rozpovídá se, co je za noc nového. Třeba to, že sousedovic kohout na něj dělá xichty a kdyby se náhodou udělala v plotě díra, tak ho oškube, nebo že se zase okolo plotu flákal ten zlej černej kocour té báby Duškové z druhýho konce vesnice a že se na to hlídání vyprdne, že je celej uběhanej.

Ano, je to fakt, povídám si s tím svým zvěřincem a celkem si rozumíme. Stačí se dívat a poslouchat.

Dříve pokud sedlák žil se zvířectvem (což byla jeho obživa) a porozuměl jejich chování a potřebám, tak si jako každý den po ránu sedl na lavičku před vratama, zapálil si čibuka s machorkou (domácí tabák) a stačilo jen poslouchat. Z toho odposlechu věděl že: ta naše prasnice je nějaká moc tichá, asi se bude brzy boukat, tak budu zase shánět kance, kohoutci se zase rvou, tak je rozdělím na jedlé a chovné, sousedka ječí jako tur, to byl Venca zase na tahu a přinesli ho až ráno, Tonda od naproti startuje traktor, to už mu sundali sádru, má na poli co dohánět a mohl by mi už dovézt konečně dřevo z lesa, mamina křičí do telefonu, to zase zve tchýni na oběd, (škoda, nebude Vávrovo kafe) ale určitě svíčková a nějak mne loupe v koleni, pozůstatek po zranění  na Užhorodu, tak bude k večeru pršet.

A závěrem?

Všechno mne to baví, občas bolí ruce nebo záda, ale vracím se ke kořenům civilizace a pokouším se žít nezávisle jako se žilo ještě před padesáti lety.

 

 

 

Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.6 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Květoslava HOUDKOVÁ
Díky za hezký článek, příjemný pro čtení - pro některé z nás vzpomínkový aspoň na letní / prázdninové pobyty na venkově u babiček, dědů (dětské tábory tehdy ještě nebyly a pro městské děti vítaná "zážitková" změna s venkovskými kamarády.) Vnoučata jsem také často brala na pobyty v soukr.hospodářských farmách (i mne to těšilo) - ale už všechna dospěla a s event. budoucími pravnoučaty už toto asi nezvládnu - škoda. Tak aspoň další takové články.
Elena Valeriánová
Libore, i já vás vítám mezi námi pisálky i čtenáři. Drůbež jsme kdysi chovali ve velkém, ale je to otročina a my rádi cestujeme a neměl by nám kdo krmit. Už s pejskem jsou starosti. Když s ním chodím na zahradu, tak chodíme kolem plotu za kterým jsou čtyři husy (takové hnědé), jsou krásné, ale toho křiku co nadělají. Hlídají lépe než pes.
Lidmila Nejedlá
Dýchla na mne atmosféra vesnice. Tisícero zvuků, vůní bylin a ovoce, bodré sedlácké povahy, usměvavé tváře růžolících hospodyň, švitoření vlaštovek, bučení krav...pohlazení na duši. Až budete mít hodně práce, třeba při okopávání řepy, přijedu na brigádu, třeba se budu moci ještě ohýbat.
Alena Tollarová
Libore Ptáčku, to ptačí štěbetání mě pobavilo. Jsou to potvory i miláčkové. Slepici jsem měla v dětství ochočenou. Husy jsme nikdy neměli, ale zlého kohouta ano, brr ... Těším se na další díl.
Drahomíra Stínilová
Moc jsem se bavila. Skvělá zvířecí přirovnání. Mám z houserů docela strach. Když mě jednou, asi v mých 4 letech, tatínek vezl přes venkovský dvůr na předním sedadélku kola, já si klimbala holýma nožičkama a nevím, co to toho housera napadlo, štípl mě do jedné. Od té doby se husám vyhýbám.
Hana Rypáčková
To je milé hašteření. Ale jak dají husy zobák k zemí a plíží se lstivě, už cítím štípání v lýtkách. Pokud sedlák žil se zvířectvem, byla zvířata šťastnější a maso dobřejší...
Libuše Křapová
Libore, bezva článek, usmívala jsem se. My máme jen psa a kočky, ale občas se k nám chtěli přistěhovat ježci, což pes jim nepovolil, a navíc nám nedovolil v té chvíli ani spát. Takže manžel pravidelně v létě s různými průpovídkami (nespisovnými) v noci vstával (někdy i dvakrát), ježky cpal do kýblu a ve dne je pak taky vozil na letní byt. Letos se zase já nespisovně domluvám s kosy a drozdy. Celou zimu měli plné krmítko, a oni si myslí, že v létě to pokračuje. Na stromech je nic (jarní mráz) a na záhonech jahod a maliní taky. Potvory lítací se tím krmí. A já jen paběrkuju, když se mi ráno podaří vstát dřív, než ti opeřenci vyletí k bufetu na snídani. :-(
Věra Lišková
Něco podobného mne příští týden čeká, mám službu u dcery, kromě opatrování vnoučat, krmení domácí havěti (kachny, slepice, králíci a tři psi ).Drůbež z vlastní líhně odnesl postupně neznámý pachatel, navzdory třem hlídačům. Ráda jsem si přečetla Vaše humorné postřehy a pište nám další.
Alena Vávrová
Jéjda, ráda vítám dalšího pisálka a k tomu humoristu :-). Postřehy z vašeho dvorku a zahrádky jsou sqělé, dík, proto pište, pište dál!

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.